Napětí pod kůží

Kapitola 1 – Napětí pod kůží

V kanceláři bylo ticho, které lezlo pod kůži. Světlo z monitoru mi osvětlovalo obličej, ale vevnitř jsem byla ve tmě. Zůstala jsem tu sama. Už po několikáté ten týden. Ne že by to byl zvyk. Spíš zvyk zoufalství.

Stiskla jsem mezerník. Zhaslo. Zůstaly jen obrazovky a tikot hodin. A v hlavě slova, která jsem slyšela naposledy před půl rokem, ale přesto mě neopustila. „Máš to v sobě. Jen jsi to zapomněla.“

Ten hlas byl jako ozvěna. Jako stín, co se nehne, i když slunce dávno zmizelo.

Elias.

Jeho jméno mi rezonovalo pod kůží víc než světlo zářivky. Od chvíle, kdy zmizel z města – i z mého života – jsem si zakazovala na něj myslet. Ale to nefungovalo. Nikdy to nefungovalo.

Když se dveře otevřely a uslyšela jsem kroky, ani jsem se neotočila. Srdce mi to udělalo za mě. Rozbušilo se tak, že se téměř nedalo ignorovat.

„Ahoj, Sáro.“

Jeho hlas byl tišší, než si ho pamatuju. Ale pořád měl v sobě ten nádech tepla, kterému se dalo snadno podlehnout.

„Neměl jsi být v New Yorku?“ řekla jsem, aniž bych se podívala.

„Byl jsem. Ale něco mi tu chybělo.“

Zvedla jsem oči. Vypadal jinak. Starší? Ne. Spíš jako někdo, kdo přemýšlel dlouho v noci o věcech, které se nedají vzít zpět. Promočený límec, oči trochu zarudlé, ale ne z deště.

Sedl si proti mně. Natahoval ruce nad stůl, jako by hledal místo, kde je nechat. Ticho mezi námi mělo barvu příslibu.

„Miranda tě hledala,“ řekla jsem.

„Miranda hledá jen to, co si myslí, že může vlastnit.“

Tohle nebyla pravda. Miranda hledala to, co mohla zničit, když to nešlo vlastnit.

Jeho oči sklouzly k mým. Neuhnul. A já taky ne. Tohle nebylo setkání dvou přátel. Ani omluva. Bylo to jako dotek – první, bez rukou.

„Viděl jsem ten článek,“ řekl tiše. „Projekt Echelon. Je tam její podpis.“

„Můj text. Moje data. Její sláva.“

„A moje mlčení,“ dodal. Tak potichu, že jsem musela zadržet dech, abych to slyšela.

Kývla jsem. Ale v očích mě štípal vztek, který jsem se snažila neukazovat. Elias býval ten, komu jsem věřila, že se postaví, když já nemůžu. Místo toho se sklonil.

Zvedl se, ale pak se na chvíli zastavil. Jeho prsty se dotkly hrany stolu. „Zítra budu v galerii. Jestli… chceš. Můžeš přijít.“

Neodpověděla jsem. Ale on už věděl.

Galerie voněla terpentýnem a vzpomínkami. Stál tam před plátnem. Nahý autoportrét. Bez očí, bez rtů. Jen tvar hlavy a naznačený krk.

„To je tvoje zpověď?“ zeptala jsem se.

„To je můj trest.“

Štětec držel lehce. Jako by mu mohl spadnout. A když mě zahlédl, na tváři mu něco povolilo.

„Měla bys zase malovat,“ řekl.

„Už neumím.“

Položil štětec. Pomalu přešel ke mně. Jeho pohled byl těžký jako noc před bouřkou.

„Ne. Jen jsi to zapomněla.“

Jeho prsty se dotkly mé paže. Lehoučce. Sklouzly dolů k zápěstí. Zadržela jsem dech.

„Vzpomínáš si na tu noc? Ten autoportrét s otevřenou pusou a černým pozadím?“

Přikývla jsem. „Byl to náš první obraz.“

„Byl to náš dotek.“

Stál teď tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Voněl jako olejová barva a káva. A něco hlubšího – jako lítost a touha v jednom.

Vzal do ruky štětec. „Chceš zkusit tah?“

Vzala jsem ho. Ale jeho ruka zůstala na mojí. Vedl mě. Pomalu, vědomě. Barva kreslila na plátně křivku, která připomínala naše těla. Jeho dlaň na mé byla víc než vedení. Byla přiznání.

„Takhle,“ zašeptal.

Otočila jsem se k němu. Naše nosy se téměř dotýkaly. Nehýbal se. Ani já. Ale v očích měl všechno, co slovy neřekl.

„Už jsi na obraze,“ řekl tiše.

„A ty už se nebojíš.“

Natáhla jsem ruku. Dotkla se jeho krku, těsně pod čelistí. Teď se zachvěl on. Nepolíbil mě. Ale nebylo třeba. To, co bylo mezi námi, už dávno hořelo. Jen jsme přestali předstírat, že to nevidíme.

Zasedačka byla chladná. Miranda seděla u stolu s broží ve tvaru vlaštovky. Lesklá, chladná. Vedle ležela fotka. Já, ona, Elias. Minulost, co se usmívá, zatímco přítomnost mlčí.

„Přišla jsi mě zničit?“ zeptala se.

„Přišla jsem si vzít, co je moje.“

Otevřela jsem složku. Data. Metadata. Kopie mailů. A pak Elias položil na stůl obálku s logem etického výboru.

„Tohle není pomsta,“ řekl. „Tohle je oprava.“

Miranda mlčela. Její prsty sevřely brož, až jí zbělaly klouby.

Večer jsem rozbalila krabici. Uvnitř byla brož. Ta samá. Ale přebroušená. Vyčištěná. Leskla se jako nová. A lístek: „Měnila jsi mě, i když jsem se tomu bránil. Už nebudu.“

V galerii jsem stála u nového plátna. Elias stál za mnou. Neřekl nic. Jen mě políbil na krk. Pomalu. A pak na klíční kost.

Jeho ruce sklouzly na moje boky. Jeho dech se zrychlil.

„Tentokrát malujeme oba,“ zašeptal.

Přitiskla jsem se k němu. A poprvé po měsících jsem si dovolila nemyslet. Jen cítit.