Vánoční pohádka

Vždy v adventním čase jsme chodívali s taťkou do lesů kolem přehrady. Nosili jsme do lesa něco na zub malým i velkým obyvatelům lesa, aby neměli hlad v mrazu a zimě. Většinou jsme nosili pro ptáčky zrní, košík plný kaštanů jsme vysypávaly u krmelců a já mívala v košíčku od maminky okoralý chléb. Taťka měl i trochu slámy a sena.

V lese jsme vyhledávali místečka, kde nemohl vítr dělat závěje a nemohl tak zvířátkům zavát to, co jim přinesla dětská láska. Hřála nás ta radost z dobrého díla a skutku, ke kterému nás naši rodiče vedli.
Když jsme nadělili zvířátkům, byli jsme plni nadšení a vraceli se domů. A to nám táta vždy vyprávěl vánoční pohádku. Bylo hodně sněhu a táta vždy říkal: „Teď sníh přikryje všechny děti bílou peřinou a budete v jiném kraji.“ Zavřeli jsme oči a poslouchali, po sněhu nebylo nikde stopy, místo stromečků byly všude palmy. Vysoko na nebíčku zářily hvězdičky a byla čarovná noc. Ta čarovná noc byla nad neznámým městem, pod jehož hradbami někde dole byl chlév a v něm leželo děťátko. Nejchudší děťátko z celého světa se narodilo se zlatým srdéčkem v těle. U jesliček zpívali andělíčkové a stála tam jeho maminka. Narodil se Ježíšek!

Přišel, aby přinášel lásku a dobro lidem. Pak jsme otevřeli očka a šli jsme tmou, dívali se na hvězdičky a taťka nám vždy sliboval, že uvidíme tu největší hvězdu betlémskou. A my ji uviděli. Byla to ta nejkrásnější pohádka všech dob.