Všichni vězíme v bahně, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám...

// Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést,
je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní
by nebylo naděje, a velikosti a život by byl jenom
pošetilostí.... //


Tiché nášlapy, doprovázené neslyšnými kroky. Dívka stejně stará, ale o hlavu vyšší./ zatracený mindráky/ Jde s úsměvem anebo bez úsměvu, ono je to stejně jedno / nejhorší je, když pláčeme uvnitř /, velké bolesti bývají němé. V jedné ruce nese bílou krabici převázanou laciným zelenkavým provázkem, díky zkušenostem očividně z cukrárny. Možná v ní jsou zákusky k nedělnímu čaji o šesté / rodinný zlo-zvyk /, ale spíše ne. V druhé, zdobené jemným náramkem, má totiž kytici gerber anebo fialek, snad i růží a tulikrásek. / vyberte si a nazvěte to, jak jenom chcete, i tak to bude pořád vonět stejně /.Na tváři neutrální výraz, umí ho docela dobře. /neumí, nehraje / A skleněné oči od mrazu. Teď jde o to, jestli má skleněné oči? Jestli vůbec mrzne?

-
-
Nevypadá, že někam spěchá. A když už, tak né zrovna moc rychle. Míjí skoro zasněžený strom, spíš ne než ano. Ale záleží na tom, jak se díváte /srdcem a to její momentálně tluče pomaleji /. I opuštěnou, rozpadlou lavičku, ze které i oni na truc dědům s holemi, házeli kachnám-i labutím- kusy housek, potají kradených z domu, aby si rodiče nemysleli, že jsou blázni. Stejně jimi-popravdě-byli.
A ona je.

/ To šišaté cosi, co mělo alespoń vzdáleně připomínat srdce, tam stále ještě je.-a bude-I ty jejich iniciály a naivní nápisy, a hodiny štěstí a odteď i pár slz. Nemá sílu vytáhnout nožík z kapsy a celý to zničit.-proč taky- Zůstaly jí naděje, sny, touhy a ty divná přání v každém z nás . Bohužel-bohudík/

§§
(( Chodba, ledové kachličky s nádechem do modra. Bělostné obleky nemocných, ticho a jeho mrazivá ozvěna. Zoufalé oči, žalostné pohledy / že bude líp? Že nebude..../ Pot stékajicí po zádech, slané kapky po tvářích. Bludné kruky. A zářivka, co čeká až vyhasne / láska /. Nespočetné pocity bezmoci, pocity totální despocie někoho nad nimi / co smí? Smíš všechno? / -

Jedna postel, jeden příběh / a infuze, která už nepomůže- nemůže- /
,,Držím Tě, jsem tu s tebou. Slyšíš? " řekla důrazně, pevně stiskla její ruku, spíš v křeči, a naoko se usmála. Nedostalo se jí odezvy, i když čekala. Něco, cokoli. Přes smutek, křivdu a nepochopení, nedostatek odpovědí na otázku- proč?, pokračovala.,, Vím, že bude líp, že to společně zvládneme. Tak jako už tolikrát. Vzpomínáš? " věřila svým slovům.Doopravdy. Snad ještě nikdy si tolik nepřála, aby se jí to jedno, z těch desítek divných, přání splnilo. Nikdy, až teď. Pro bolest. Neskrývala slzy, byly hořké, kdo by je polykal.... -stejně se na ni /provinile/ ani jednou nepodívala-
,, Bylo to krásný, víš to? Všechno. Úsměvy i slzy, radosti i zklamání. Těšení i chybění/ si/ . Něha a to surový. Blízkosti i vzdálení. Sny a procitnutí. TY. Vím, že to víš. Tak mi tu prosím netvrď, že to vzdáváš bez boje. Neříkej to, když to nechci slyšet! " vložila do těch vět všechen svůj cit, všechno to, pro co stálo za to žít. Sice podvědomě tušila, že si nepomůže. Že už jí nepomůže- veděly to obě-, ale musela to alespoň zkusit....
Dívka se přetočila se na bok, postel mírně zavrzala. Upřela na ní svoje prázdné oči, až šel z toho celkem strach, a tichounce jí řekla :,, To víš, že to vím. Snad nejlíp že všech. Bylo to krásný, bylo. Slyšíš to? Všechno jednou končí, já jsem se smířila, bohužel. Teď musíš i ty. Čím dřív, tím líp. Pro všechny "
Zavrtěla hlavou, jako kdyby jí přes nos přeletěla nějaká otravná moucha. Setřela slzy a snažila se co nejvíce mluvit- srozumitelně- ,, Ale já se nechci smiřovat, když nemám důvod. Není důvod."
Dívka zalapala po dechu, vytřeštila oči- bolestí- A z posledních sil promluvila:
,, K většině věcí, vztahů, pocitů a nálad nebývá velký důvod. Ani ke mně, ani pro mě. K tomuhle ho taky nepotřebuješ. Vyprchá to samo. Jako aroma ze svíčky, jako radost z jedničky před rokem. Jen tak. Možná to v tobě něco zanechá. Doufám v to. Pevně. Věřím. Ale zároveň vím, že přijdou další úsměvy a slzy, radosti i zklamání .... svíčky, jedničky. JÁ. Alespoň nám ve škole říkali, že když člověk umře, v zápětí se narodí nový človíček. Jako náhrada. Jako on.
Buď šťastná. Usmívej se na všechny kolem sebe. I ve chvílích, kdy Ti do smíchu není.- teď- Lidi ti stejně nikdy nepomůžou...a hlavně nepřestaň být taková. Někdo Tě bude mít rád, jiný ne. Tak to je vždycky. A prosím......- nadechla se, natáhla vzduch až někde z velké hloubky, chorobně se rozkašlala ale dodala- kresli dál srdíčka do kůry stromů, házej oblázky do vody,pokládej padesátníky na koleje- pro stráčka Náhodu- nepřestaň chodit bosýma nohama v trávě, počítat hvězdy na obloze..... nepřestaň věřit- ve mě- "
" Slibuju Ti to!!!!"

Dlouhá čára, zvuk přístroje. Zavřela oči a zbledla. Ne hned, ale za tu dobu co u ní dívka s bílou krabicí a kyticí -nějakých- květin seděla. Ruce jí dočista prokřehly, duše odlétla. Takový menší, tichý rituál odpouštění. Můžete to nazvat třeba
-osvobozením

I když to tak momentálně vůbec nevypadá. A ještě dlouho nebude. Mezi tou krásnou minulostí,prý krásnější budoucností, je totiž krutá přítomnost. Kdy srdce bolí, oči štípou, lidé nerozumí, nervy praskají a rozum, co se probouzí, stále nechápe.
--------zemřela LÁSKA--------

Smutně se zvedla, pohladila jí po tváři. Naposledy se na ni podívala- na zlomenou a nesvou- a krabici zákusků vyhodila do nemocničního koše. Když schází sůl, cukr stejně nestačí..... ))
§§


Neměla víc síly, vyšla z nemocnice, spíš ve snách. Ale vědomě, smutně a uplakaně.Štvalo jí i Slunce, které se jí snažilo pouze oslnit svou velkolepostí a co jí chtělo vykouzlit na tváři úsměv. Dětský smích jí rval uši a zamilovaný pár v cukrárně jí, sice nevědomky, ale týral. Možná, že na moment převzala ideály pštrosů- schvovat hlavu do písku a nevylézat, jen nevylézat!-

-
Nevypadala, že spěchá. Ale spěchala. Na to místo, kde dnes už jednou byla. / Nemrzlo/. Utíkala tam položit kytici, co voněla po pomerančích. Ač zvláštní, je to tak. A taky naposledy přejet bříšky prstů iniciály, šišaté srdce....zavzpomínat, zahřát své tělo ve vlezlé zimě /uvnitř sebe / Protože vzpomínky hřejí....a pálí. Občas a jak které. Znáte to.

-
Někde začal štěkat pes a zároveň vyzvánět mobil Slyšela to z blízka i z dálky. Zaposlouchala se, spíš do teskného vytí psa a až po hodné době jí došlo, že ta melodie mobilu musí být -a je- její, protože je tam zatraceně sama. Ve všem. Jen ten pes někde v dálce, jako by vyl s ní. Neměla chuť to brát, kdyby aspoň no name /Tu nejestvuje čas, ja neviem či je ráno a či poobede a v duši zavládol mi pokoj, už mám na všetky otázky odpovede / ale ona to jméno dobře znala. Nejen to jméno, především člověka, který ho vlastnil. Zmáčkla zelený telefonek.

" Ahoj" (řečeno mdle)

" Ahoj" ( řečeno jako vždy )

"Jen jsem Ti chtěl oznámit, že zemřela. Díval jsem se, jak jí odváželi, je mi ještě teď zle. A mezi námi je konec. Jsi vážně skvělá, ale bez ní to nepůjde, víš. Měj se krásně. Mimochodem, zpopelníme ji! Ponese se horským proudem, malinkatou říčkou. Bude na poli, na louce, v lese. Doletí ke hvězdám....pohnojí celý svět- konečně k něčemu bude!!! " (řečeno jako normálně)

" Jsi hnusně odpornej! Nevidíš si do pusy, co! Měj se, přeju Ti štěstí. Ahoj " ( řečeno naštvaně ) típla to./ měl pravdu bez ní to nejde a ona je jediná, koho to štve /


Bez možnosti to změnit, vytáhla nožík. Nechala všechno tak, jen ten naivně hloupý, hloupě naivní nápis přeškrtla. -tohle napořád-. A možná jí to maličko uklidnilo. Možná ne. Potřebovala by ho přerýt především v hlavě. Znáte to ne?

-
-
Na hodinách odbila šestá. Čas nedělního zlo-zvyku, to bude řečí, že nepřinesla zákusky. Nadávek, kde zatraceně celou tu dobu byla a proč. Nechápavých pohledů, kvůli čemu má ksakru skleněné oči, když nemrzne. "tys pila? " JO! -úsměv-

Vysvětlujte to někomu / pamatuj si, usmívej se na všechny kolem sebe. I ve chvílich kdy ti do smíchu není -teď-. Lidé ti stejně nikdy nepomůžou /. Dala na hromadu všechny JEJÍ, JEHO,JEJICH památky a schovala je pod postel. Tam zůstanou........Nazvěte to třeba: smířením.

Konec.?! / tečka, protože má smysl jít dál. A tečky jsou i pod vykřičníkem a otazníkem. No ne? /


/ Někdy mezi nocí a ránem, kdy to bývá nejhorší, kdy ničemu a nikomu neutečete a slzy tečou samy ani se neptají a úsměvy se krabatí do šklebů, napsala smsku-aby věděl.
Byla jsem u ni, kdyz potrebovala podrzet.
Snazila jsem se za oba ji zachranit. Kde´s byl v tu chvili, kdyz nas potrebovala?
(oba). To zes ji videl odvazet a rekl jsi mi to, to nic neni. Fakt nic. Ja to tusila mnohem driv.
Kdyz se mi trasla v naruci, bolela a plakala. Uz je to jedno. Pisu, abys vedel, ze zpopelneni je dobry napad. Bude v trave, kure stromu, na poli, louce, lese, v morich, vodach i u hvezd.
A bude mit smysl: V NÍ VĚŘIT !!!!!!! /

protože když umírala, tak jsem jí to slíbila.