Pověst o princi Fedorovi I: Dopravní nehoda

Část I. - Dopravní nehoda

1. Mládí prince Fedora
Bylo nebylo. Kdysi dávno byl králem Křesomysl VII., syn Křesomysla VI. V mládí uzavřel sňatek s krásnou dívkou ze vznešeného šlechtického rodu. Šest let trvalo jejich manželství a za těch šest let mu porodila tři dcery. Král chtěl syna, a tak ji nechal popravit a uzavřel sňatek s prostou dívkou z podhradí.

Ta mu porodila čtvrtou dceru, ale pak mu poradila, ať se přestěhuje. Král tedy rozkázal postavit nový hrad mnohem dál na severu. Přípravy netrvaly dlouho a za dva roky již na vysokém Modrém kopci nad řekou Zahradou stály majestátní kamenné hradby. Král se do hradu nastěhoval, jak nejdříve to bylo možné, a dal mu jméno Modrohrad.

Zhruba o rok později mu jeho choť opravdu porodila syna. Král byl velmi šťastný a dal mu jméno Fedor.

Mladý princ rychle rostl a dělal rodičům radost. Učil se tanci, čtení, psaní a různé moudrosti. Na Modrohradu se mu velice líbilo a nechtěl vůbec chodit ven. Vyhlížel sice z hradeb do dalekého okolí, ale málokdy hrad opustil, protože všechno se mohl dozvědět z knih nebo z vyprávění cestovatelů. Naslouchal též starcům a vážil si jich, cestovatelů však víc. Domníval se, že svět venku je nebezpečný a plný nestvůr a draků, skřetů a jiných zlých a zkažených tvorů. Věděl, že jsou tam i tvorové dobří a vznešení, slyšel o čarodějích a elfech, ale stejně nechtěl riskovat pobyt v pusté divočině, aby se s nimi setkal, nemluvě o tom, že by mu to král nedovolil.

2. Námluvy malbandských princezen
Když však princ Fedor začal dospívat, král chtěl, aby uzavřel sňatek, a tak ho poslal na námluvy na daleký sever. Princ se zdráhal, neboť slyšel, že na severu je dávné zlo, jež bylo sice kdysi potlačeno hrdinskými činy velkých hrdinů a válečníků, ale bylo předpovězeno, že se jednou vrátí. Chtěl raději jet na západ, neboť tam se každý den ubírá světlo a tam leží mýtické země, kam vkročilo jen nemnoho lidských nohou a žádná zlá stvůra se tam nikdy nedostala.

Král pečlivě vyslechl svého jediného syna, ale prohlásil, že jsou to jen pověsti, že žádného elfa ani skřeta za celý svůj život neviděl, leda snad na obraze, a že na námluvy musí princ na sever, protože tam jsou zrovna v tu dobu urozené princezny s bohatým věnem. Na západě prý by nečekalo prince nic dobrého. Bohatství, zvláště pak nádherné klenoty, jsou výsadou království Malband, které leží na severu.

Princ svůj odjezd stále oddaloval. Netoužil po žádných námluvách vzdálených malbandských princezen. Spíš by si vzal nějakou pěknou dívku z podhradí, ale král byl neoblomný, a tak jednoho podzimního večera musel princ nastoupit do velkého královského kočáru. Byl celý modrý jako obloha za slunného dne, ale v tom večerním šeru to nebylo pořádně vidět. Princ stále ještě zdržoval svůj odjezd, takže než vyjel, byla už prakticky noc.

3. Fedorova cesta
Severně od Modrohradu řeka Zahrada protékala strmými skalami, a tak se kočár od Modrého kopce ubíral zprvu přes třináct kilometrů na západ. Princ věděl, že kočár pojede tudy. Z Modrohradu vedly jen dvě cesty – na západ a na jih. Jelo-li se skutečně do Malbandu, byla by cesta na jih nesmysl, takže si byl princ jistý, že jedou na západ. Cestu znal z vyprávění cestovatelů a rozhodl se, že až v Jedicích pojedou přes brod, uteče. Chystal se přijít do některé z jedických rodin a pracovat tam jako služebník. Přišel by sice o následnictví trůnu, ale poznal by, jak se lidé ve skutečnosti mají a nezažil by žádného dalšího trápení s mezinárodní politikou a podobnými záležitostmi, o které příliš nestál.

Když se kočár přiblížil k brodu a kočí zpomalil, princ otevřel dveře a chystal se vyskočit. Dovnitř ale nakoukl zbrojnoš a zeptal se ho, zda něco nepotřebuje. Král nechal jeho kočár hlídat a stráže se držely na jeho bocích. Princ tedy řekl, že nic nepotřebuje a zbrojnoš dveře zavřel.

Když se kočár brodil přes Jedický potok, drkotání bylo jen těžce snesitelné. V tuto večerní dobu již princ obvykle spal ve svém obrovském pohodlném loži na hradě, nyní se však vezl na sice polštářovaném, ale přesto zřetelně dřevěném sedadle, které nadskočilo nadlidskou silou, kdykoliv kočár najel na kámen. A protože je pohyb relativní, pociťoval to princ, jako kdyby ho každou chvíli někdo zespodu uhodil. Kovová kola kočáru, dřouce se o kameny v potoce, vydávala hrůzostrašné zvuky, které by prince vzbudily i z toho nejhlubšího přirozeného spánku. Princ však nespal, neboť se snažil vydržet pohyby kočáru vůči sobě.

Pak natřásání kočáru a příšerné zvuky ustaly. Kočár vyjel z vody na hladkou písčitou cestu. Kočí byl již starý a zkušený a znal stovky kilometrů cest po celém království. Fedorově otci sloužil již dávno před tím, než se Fedor narodil. Věděl, že cesta z Jedic k jižní mdlobanské křižovatce, kolem níž byla později ve dvacátém století založena novodobá obec Démonice, byla jedna z nejlepších široko daleko, pobídl tedy koně k rychlé jízdě. Zpomalil teprve po devíti a půl kilometru před jižní mdlobanskou křižovatkou. Tu projeli rovně a za ní se cesta stáčela k severovýchodu a následovala severní mdlobanská křižovatka, kde odbočili vpravo. Cesta mířila k horám, které však v té tmě téměř nebyly vidět. Po několika dalších kilometrech jízdy na severovýchod přejížděli dlouhý dřevěný most. Byl to široko daleko jediný most přes řeku Zahradu a vedla po něm mezinárodní cesta do království Malband.

O chvíli později projel kočár vedle potoka mezi dvěma skalními věžemi. Od té chvíle se cesta lehce vlnila asi kilometr širokým údolím a všude okolo byl hustý jehličnatý les.

4. Dopravní nehoda
Pak se náhle ozval děsivý zvuk připomínající úder mečů. Není známo, jaká byla jeho skutečná hlasitost, ale určitě byl mnohonásobně hlasitější než drkotání železných kol po kamenité cestě, a proto vyděsil mladého prince téměř k smrti. Kočár se začal nečekaně naklánět na pravou stranu a dozadu a ozval se další, podobně hrůzný zvuk. V tom okamžiku se kočár prudce zastavil, princ byl setrvačnou silou vržen kupředu a prudce narazil do přední stěny kočáru. Zakřičel bolestí, ale pak se přemohl a chvíli se zmítal.

Uslyšel, jak koně cválají pryč. Protože tomu nerozuměl, otevřel dveře a vystoupil z kočáru ven. To nebylo vůbec snadné. Pravé dveře nešly otevřít a levé dveře byly vysoko ve vzduchu. Navíc ho stále bolela hlava z úderu o přední stěnu kočáru. Nakonec se mu však podařilo vylézt a v měsíčním světle uviděl, že někdo vypřáhl koně a ujel s nimi. Všiml si také, že kočáru se ulomilo pravé kolo a náprava se zadřela hluboko do povrchu kamenité cesty. Pak si uvědomil, že tam nikde nejsou stráže.

"Stráže!" křikl do tmy. Kilometr široký průsmyk, v němž se nacházel, zařídil mohutnou ozvěnu, ale nikdo jiný se neozýval ani nepřicházel. Prince Fedora opět rozbolela hlava, vtom si však všiml, že před kočárem je něco na cestě. V bledém měsíčním světle neviděl, co přesně to je, a dostal strach. Po chvíli si však řekl, že je princ a jako princ by strach mít neměl. Přemohl se tedy a šel se tam podívat. Došed tam, zjistil, že je to mrtvé a zohavené lidské tělo. Pak mu došlo, že kočár zastavil tak prudce, že kočí musel být setrvačností vržen před kočár, kde nepřežil bolestivý pád na ostré kamení.

Situace prince zmátla. Za normální situace by asi truchlil a přednesl by nádherný projev na památku statečného a věrného kočího. Nyní ale byl zraněný, bolela ho hlava a stál pod slabým měsíčním světlem hluboko uvnitř temného jehličnatého lesa bez jakéhokoliv živého doprovodu. Uvědomil si, že je na severu a dostal strach.
Zaposlouchal se a zjistil, že je ticho. Normálně by to určitě předvídal, neboť v noci za bezvětří v lese je ticho (kromě houkání sov apod.), ale v ten okamžik ho to překvapilo. Začal přemýšlet, co bude dělat.

5. Černí jezdci
Po chvíli uslyšel ozvěnu klusání koní. Nejprve si myslel, že ho jdou zachránit, a podvědomě se usmál. Pak ale dostal strach, že ho chtějí zabít, a rychle vylezl na jednu z větví nejbližšího stromu severo­západně od cesty. Odsud pak potichu sledoval situaci na cestě.

Přihnalo se pět jezdců na černých koních. Všichni byli oblečeni v černém a přes hlavu měli černou kapuci, takže ve tmě připomínali spíše temné stíny nebo přízraky. Nikomu z nich nebylo vidět do tváře. Zastavili se u kočárů a sesedli z koní. Nepromluvili jediné slovo, ale vytáhli cosi, co vypadalo, jako krátké meče. Jeden z nich prudce otevřel dveře kočáru a skočil dovnitř. Chvíli uvnitř něco hledal a pak vylezl zase ven. Další dva zamířili k mrtvole kočího a došedše k ní, začali se rozhlížet, v této tmě však stále pod kapucí nebyly vidět jejich tváře. Poslední dva šli opačným směrem a pozorně si prohlíželi les na jihovýchod od cesty.

Princ dostal obrovský strach a snad všechny příčně pruhované svaly v těle se mu napnuly. Nadledviny mu začaly do krve vypouštět adrenalin a jeho tělo se dostalo do stresu. Pak se naráz roztřásl a všiml si, že někteří z jezdců se obrátili jeho směrem. Seskočil z větve a začal ze všech sil utíkat do lesa.

Dva z jezdců se vydali za ním a princ uslyšel jejich děsivé hlasy volat strašlivé slovo, jemuž nerozuměl ("Zatrzymać!" - polsky „Stůjte!“) Jejich pláště se ale chytaly o větve a jehličí, a tak jim princ snadno unikl. Utíkal stále dál a začal stoupat do kopce. Les mu připadal hustý, ale ve skutečnosti byl u cesty hustší než zde.

Ušel skoro tři kilometry na severozápad a pak mu došly síly. Naštěstí právě došel k místu, kde vyvěral z kopce pramen. Napil se vody z pramene a usnul.

6. Zjevení Pána vod
Zdálo se mu, že se před ním objevila postava. Byla to postava obrovské výše a majestátu, krásnější, než jakou kdy viděl. Pak v onom snu promluvila hlubokým hlasem budícím úctu: "Své pravé jméno vám neřeknu. Vznešení elfové jsou jediní, kdo jej používají. Říkejte mi však Pán vod, neboť jím vskutku jsem. Vy jste princ Fedor, syn Křesomyslův. Protože jste na člověka moudrý a vzdělaný, i když zkušeností máte málo, chci vám pomoci. Až vstanete, nasbírejte houby a lesní plody, které kolem rostou. Sbírejte však jen ty červené a hnědé. Černých ani zelených se nedotkněte. Pak jděte na západ a dojdete k řece. Tam se dáte proti proudu a dále si již poradíte sám. Tak pravím já, Pán vod, neboť jsem přítelem lidí."

Probudiv se, přemýšlel princ, zda má věřit tomu, co se mu zdálo. Okolo však bylo světlo a opravdu nalezl řadu hub a lesních plodů. Několik hub rovnou snědl a natrhal mnoho červených bobulí. Naposledy se napil z pramene a vydal se opačným směrem, než odkud vycházelo slunce.

Ušel řadu kilometrů a po cestě potkal několik dalších pramenů, takže netrpěl dehydratací. Sešel z kopce a skutečně došel k řece. Řeka tekla od severozápadu k jihovýchodu, a tak se dal na severozápad. Po necelém kilometru došel k potoku přitékajícímu od severovýchodu. Podařilo se mu jej přebrodit, ale musel na druhé straně počkat, než mu vyschnou boty. Nebylo to příjemné čekání, neboť byl podzim a voda byla studená, stejně jako okolní vzduch. Podle toho se tomu potoku dodnes říká Studený potok. Princ se ale dočkal a šel dál podél řeky.

7. Cesta do Podhoří
Hory po pravé straně skončily a vystřídalo je pole, po levé straně měl stále řeku. Naráz začala podél řeky vést cesta. Zprvu to byla jen úzká vyšlapaná pěšinka, ale pak byla širší a kolem ní byly stromy.

V koruně jednoho ze stromů princ zahlédl krásnou dívku, jak se šplhá po větvích a trhá třešně. Zavolal na ni, ona se lekla a spadla. Její sukně se však zachytila za větev, a tak tam visela přímo nad vodou široké Zahrady. Stále ještě vypadala vyděšeně.

Princ překonal své zmatení a statečně začal šplhat na strom. Vylezl až na větev, kde dívka visela, podal ji ruku a vytáhl ji nazpět.

Zamilovali se do sebe.

Dívka ho zavedla k přívozu, přepluli několik desítek metrů širokou řeku a pak došli do vsi Podhoří, kde dívka bydlela. Tam s ní uzavřel sňatek a žili spolu šťastně až do smrti.