Co sem napsat?:-)
přidáno 06.01.2008
hodnoceno 5
čteno 1235(25)
posláno 0
// Samozřejmě, že láska na dálku doletí.
Je šikovná. Láska, jak víme, je všechno.
Tedy i normální a normálně jí občas
bolí křídla...... //


Byl večer, někdy v polovině pracovního týdne. Možná úterý, ale spíš středa. Hustě pršelo a kapky se bez ostychu a jediného začervenání -sprostě- bily. Bez veškeré té něhy, jemnosti a zvláštního kouzla, jak by to asi popsal básník anebo blázen. - chtěly jen vyzkoušet, co to ti lidé vlastně dělají- A jí to dost bolelo....zřejmě proto, že chtěla sobotu před jediným měsícem.

.....šla pomalu ztemnělou ulicí, samozřejmě bez deštníku. * ze svých chyb se totiž ze zásady neučí, pro lidskost * Nebylo kam spěchat i navzdory tomu, že oblečení, jenž měla na sobě pod tou tíhou vody, nemohla ani unést.Promáčené vlasy jí studily na tváři a možná jen v duchu jí napadlo, že tohle ani palmoliv šampón s medem a mlíkem, nesmeje. Třásla se, promoklá až na kost. Víte, asi se usmívala, jen lehce. A ani Bůh nevěděl proč. Nemohl. Zato já tuším, že i tak měl radost. -dlouho se nesmála, natož bez příčiny- .

.....podpadky bot, ve kterých neuměla moc chodit, narážely o mokrou městskou dlažbu a nemotorně hrály jednu z těch smutných písniček, u kterých se prostě nebrečí. Ze zvyku. / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček, vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl..../
-
-
A jen hvězdy, co se toho večera tvářily trochu smutně a v jejich lesku bylo patrné, jak je každý sám, měly tu čest vidět, jak ladně zavzpomínala na tom chodníku, kde chyběly dvě kostky, na dobu tanečních. Nášlap na valčík a přitom waltz. Naznak úsměvu a přitom slza. Vždycky rušila všechny tradice. / vlastní tradice./
-
-

....měla tolik času, zastavila se před kinem. Prázdným a tak trochu zamračeným. Zvláštním, bez stánku s popcornem, světel a spousty lidí. I ta cedule s nápisem -Ne amour- chyběla. Všimla si však, že budou hrát ten film- někdy-. Jejich. Co nikdy, nikdy jejich nebyl. Možná to znáte, je to jako když se objímáte a najednou z rádia zahrají třeba úplně nemožnou písničku, při které byste jindy hned přepínali na jinou stanici / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček,vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl...../ a vy si přesto povzdechnete, podíváte se na to rádio s takovou něhou , až příliš zasněně a do toho vzniklého ticha vyslovíte tu větu, co vám navždy změní život. "Odteď je naše! " - pusa na tvář-

Víte,kolik písniček se právě kvůli tomuhle nenávidí? Tolik, že by se to možná mělo zakázat.

.....a s tím filmem je to podobné, hlavou se jí díky tomu začalo honit takových myšlenek, obrázků a vzpomínek. A i když nechtěla, třepala hlavou, nezmizely. Nikdy to nedělaly..Bohudík.

(...Spatřil jí z dálky. Zářila a s úsměvem mu mávala. Tam na té zastávce, kam jí vyhodil poslední autobus a další prostě nejel. Měla zimní bundu s kožichovou kapucí a šíleně jí to slušelo, s tím culíkem na pravé straně vypadala, jako bezbranné dítě. A přitom? Měla své zbraně.:) Ploužil se k ní tak, aby dal okatě najevo, že se na ní vůbec netěší. Dělal to tak vždy a přitom oba věděli svoje. Nejradši by běžel, jenže mu to něco prostě nedovolovalo. Snad ten měsíc, co jí neviděl. Snad ta babka, co měla oči navrch hlavy. Těžko říct.
" Ahoj " ( ty oči by vás spálily)
" ahoj " ( a ten úsměv odrovnal )
Stáli naproti sobě, nečinně. Ale ty pohledy říkaly všechno. Miloval tu chvíli, kdy se rozhodovala, zda mu dát pusu. A nakonec jen nežně sklopila oči a tiše si povzdechla. A ona měla tak ráda ten okamžik, kdy jí chytil za bradu, mírně ji pozdvedl a nekonečně dlouho se k ní přibližoval.A zaručeně oba nemohli žít bez toho prvního polibku, prvního po měsíci či čtrnácti dnech. Co prolomoval ledy, otevíral srdce a učil pusu znova mluvit.
....Vzal jí do kina, velmi otřepaně. Nešli však na film. Kdybyste se jich zeptali o čem byl, nemě by zakroutili hlavou. Stejně. Tak trochu kulturní ničitelé, tak trochu za peníze láska....Neodsuzujte je.
Seděli, držel jí za ruku, hladil po tvářích. A možná, že některá z těch pus nebyla do vlasů.Užívali si jeden druhého, dokud mohli. Vrývali si kůži pod nehty, čerpali vůni medovo-mlíkového šampónu. A někde v pozadí něco hrálo. Asi tak. Film číslo 1 )


.....Stojí tam před tím kinem, zoufale. Přehrávající si film spíš o nich dvou. Něco mezi hollywoodským trhákem s happy endem a andersenovou pohádkou. A ví definitivně, že na ten film ,co je na plakátě, nepůjde. Sama, ne. Prožívat pocit déja vu a toho co zná, polykat slzy a vyhodit peníze za popcorn, co stejně skončí v koši. To nemá cenu ! Ví to.

( Druhý den jí na zastávku odvedl v objetí. Snad pro společnou noc, snad protože babka někam zmizela. Kdo ví. A jen těžko se loučili. Čas jim hold společně utíkal šílenou rychlostí, nemůžu napsat protékal skrz prsty, protože to by bylo o dost pomalejší.
"Ahoj" ( ten pohled by vás rozbrečel )
"ahoj " ( a úsměv byste nenašli )

Stáli naproti sobě, nečinně. Ale ty pohledy říkaly všechno. Nesnášel tu chvíli, kdy jí z očí tekly slzy a kdy věděl, že bude muset odejít, aby jí tu nechal čekat na autobus zpět samotnou. Protože by to nezvládl. Neměla ráda ten okamžik, kdy se od sebe museli odtrhnout. A říct, tak zase někdy. )
-
-
....Tam před tím kinem bez cedule "Ne amour " by nejednoho z vás rozesmutnila. Protože i tu lásku, sedící na balkóně, donutila přestat houpat nožkama a beztarostně se usmívat. - měla o ni starost-. Možná totiž na moment – nemilovala.....
-
-

Otočila se a vydala se pomalu domů, určitě o ní neměli strach. Jen přestalo pršet a začal foukat vítr a i když mírný, byla jí zima. Všichni kolem spali a jí se chtělo taky. A moc. V kapse jí však navzdory pozdní hodině začal hrát mobil / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček, vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl.../ a dokonale jí probral. Třásly se jí ruce, když ho vytahovala, víte. Takový zvláštní pocit, neumím ho popsat. Po zádech, jako by jí stékal jed. Snad.
""
"
/ Ahoj slunicko,
porad na tebe myslim...nemuzu usnout. Nevis, kdy zase prijedes? Ja uz to bez tebe dyl nevydrzim!!!
Styska se mi, mam te strasne rad. Krasne se vyspinkej, dobrou. A napis mi rano. Posilam pusu /

"
""
.....Opřela se o starou zeď, ke které jako ve snách došla. O zeď sebevrahů, ze které šel zvláštní chlad. Mobil strčila zpátky na svoje místo, aniž by nějak reagovala na zprávu. A najednou jí to všechno došlo. Nenáviděla se za chvíli před kinem, za ten pocit nelásky, cítila zlost. A především se nechápala a styděla zároveň.

Vždyť ona vůbec nemusela být smutná, přemýšlet o minulosti. Má někoho, kdo jí má rád a koho má i ona ráda. -Jen ta dálka- Tíseň a momentální pocit, že se může opřít jen o tu zeď tady. Třeba.
Rozplakala se. A Bůh se zamračil, i přestože nyní věděl důvod. / protože ho věděl /
Vyndala z kapsy kapesník a udělala na něm uzel. To aby na něj už nikdy nezapomněla a nemusela si připadat tak provinile.

......Došla domů, ztěžka otevřela vchodové dveře, vyšplhala se až nahoru do svého pokoje u hvězd, lehla si na postel s mráčky a napsala tu nejkrásnější smsku pod Sluncem.
A než usnula, tak si přála, aby už nikdy NIKDY nezapomněla. Třeba na to, proč má uzel na kapesníku.

// A láska na balkóně se opět usmála bezstarostně .//
že by to bylo dobrý? ¨

Když má srdce ponorkovou nemoc, tak :
Le coeur a des raisons que la raison ne connait pas.
(srdce má důvody, které rozum nechápe) vy zrovna neumíte francouzsky!
přidáno 06.01.2008 - 21:48
jo.. tak takhle nějak to mám... bohužel, bohudík?:)
přidáno 06.01.2008 - 21:06
To vítání a loučení je popsaný dokonale, naprosto jsem se do toho dokázala vžít. Jinak se mi líbí celá povídka, samozřejmě :-)
přidáno 06.01.2008 - 20:04
Ahoj Rozárko,
Umíš, jakože se učíš? A v tom případě jsi šikovná!:) Anebo umíš, jakože nemáš srdeční ponorkovou nemoc...a jsi v tom případě šťastná?!:)
Ať je to jakkoli, opravdu moooooc děkuju za názor!:) Nejvíc mě potěšilo to o těch pasážích uvnitř, co tam možná ani nejsou!...možná jsem je psala a taky už je neumím najít!:-D

Díky Ti:-)
přidáno 06.01.2008 - 16:45
já zrovna umím:) nádherná povídka...opravdu moc, obzvlášť ty pasáže někde uvnitř které tam možná ani nejsou, vlastně je teď neumím najít, ale když jsem ji četla byly tam...tak ty jsou opravdu opravdu nádherné!
přidáno 06.01.2008 - 15:34
když má srdce ponorkovou nemoc, tak... podle mě nemá moc cenu to řešit... buďto to přejde a nebo bude konec... ale povídka zase nádherná ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Když má srdce ponorkovou nemoc... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : SMUTEK vznešeného BAROka NIKDY NEBYL FÉR...
Předchozí dílo autora : Dívka z knihovny...

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
moonell, Sasanka
» narozeniny
wp-hasan [16], Weichtier [15], Joanne17 [15], Deviant [14], Elivei [12], Klaron [11], Mamka [11], shizuko [8], Ann(ah) [8], človiček [6], Antek [3], andrew_maxwell [1]
» řekli o sobě
prostějanek řekla o Severka :
Hvězdička bez hvězdných manýrů... občas létavice nebo kometa... a dost často Sluníčko :)... a to, že přijde někdy noc ... to se musí stát... ale je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno... ;) takže přeju krásné východy :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku