přidáno 12.05.2012
hodnoceno 6
čteno 573(7)
posláno 0
Hlava mě bolela jako střep. Doploužil jsem se do kuchyně a na babiččinu starostlivou otázku zakuňkal něco v tom smyslu, že to bude asi ze sluníčka. Poslušně jsem vyslechl několik dobře míněných rad ohledně nadměrného slunění bez pokrývky hlavy, slíbil polepšení a nalil si do puntíkatého hrnku mátový čaj paní Elsy. Nevěřila, chudák, svým očím, ale potěšilo jí to. Ani nevím, co mě to napadlo. Nejspíš mě omámila ta libá vůně.

Dnes se žádné vyspávání nekonalo. Vstal jsem na své poměry velmi časně. Viola se ještě neobjevila. Nebylo divu, když bloumá po nocích domem. To musí unavit, i když přitom člověk chrní. Že je moje sestřenka náměsíčná, jsem totiž poznal i já, coby jedinec dosud somnambulismem nepolíbený. Bylo to zvláštní zjištění. Co dalšího asi ještě tají? Sadistické sklony? Přijde mě v noci do pokoje zamordovat?

Už asi posté mi hlavou proběhla ta samá smyčka. Stojím v kuchyni, Viola se odvrací od zavřených dveří, na které předtím tak upřeně zblízka civěla a vykročí podivně robotickou chůzí směrem ke mně. Jako bych tam vůbec nebyl. Ani jedinkrát ke mně nestočila pohled. Když procházela kolem, tak blízko, že se mi tenká látka její noční košile otřela o nohu, pochopil jsem, že oči má sice dokořán, jestli ale v tuhle chvíli něco vidí, zaručeně to nejsem já.

Stál jsem tam jako solný sloup ještě pěknou chvíli poté, co mi zmizela ze zorného pole. Perfektní. Takže to v té koupelně klidně mohla být ona. Asi i byla. Nebyl jsem si jistý, jestli ta verze s duchem nebyla přijatelnější. Tohle mě děsilo daleko víc.

Rozhodl jsem se, že potřebuju provětrat mozkové závity: „Babi, jdu do krámu. Nezapomněla jsi včera náhodou na něco?"
„Ne, hochu, stačí, když přineseš pečivo a čerstvé mléko. Jsi hodný. A nepospíchej, je ještě brzo. To víš, my babky už toho moc nenaspíme. Vstáváme se slepicemi."
„Aspoň si víc užijete dne. Já ho většinou půlku prospím."
„Třeba se ti teď to spaní srovná. To víš, venkovský vzduch dělá divy."

***

Za pultem Smíšenky stál kluk asi tak mého věku, možná o něco mladší. Smál se na mě jako ústřední aktér reklamy na zubní pastu. A se svým chrupem by si to klidně mohl i dovolit. Tmavé vlasy na patku a nos pokropený sprškou pih. Žádný Rambo, spíš subtilnější typ. Tvářil se velice přátelsky. Obvykle k takovým lidem zaujímám ostražitý postoj.

„Ahoj, ty musíš bejt Martin. Z toho baráku na kopci. Že jo?"
„Marty. Jo, to jsem já. Dneska tady prodáváš ty, jo? Kde je paní Nerudová?" Nočním stresem vybičovaná představivost zapracovala a už jsem viděl hodnou paní Květu zamordovanou a rozemletou v sekané.

Zasmál se: „Mamka je ve skladu, před chvílí přivezli zboží. Prej jí tam v tom dělám bordel. Já... takovej puntičkář, věřil bys tomu?"
Najednou se zarazil: „Jsem já to ale pako. Hlavně když tebe se ptám na jméno. Já jsem Jakub. Neruda, ale to už je ti asi jasný."
„Aha... babička říkala, že k nám nahoru nosíš rohlíky."
„Jo, mám to jako ranní rozcvičku. Je to kousek."
„Tak teď už nemusíš. Aspoň co tady budu já. Taky potřebuju pohyb."
„Fajn, ale kdyby se ti nechtělo, pro mě to fakt není problém."

Pořád jsem nevěděl, co si o Jakubovi myslet. Na můj vkus byl až příliš ochotný a až moc kamarádský. Už jenom ten zářivý úsměv...
„Hele, Marty, jestli chceš, můžu ti tady všechno ukázat. Teď o prázdninách tady chcíp pes. Většina lidí někam odjela, nebo jsou to náfukové. Ty vypadáš jako v pohodě týpek. Chodíš na ryby?"
„Ani ne. V životě jsem na rybách nebyl."
„A každou sobotu jsou dole u rybníka parkety. Choděj tam lidi z celýho okolí. To víš, jinak zábava nic moc."

Nad tím jsem se zamyslel. Ještě nikdy jsem na parketu nebyl. Vlastně jsem nebyl nikde, kromě Speedyho diskošky. Nemuselo by to být marné. Ale ještě lepší by bylo, kdyby dorazili kluci. Uvědomil jsem si, že asi nejsem na Jakuba moc vlídný. Vykouzlil jsem tedy něco jako úsměv a zeptal se: „Máte tady někde telefonní budku? Musím si nutně zavolat."
„Jasně, na náměstí, proti spořce. Nebo si můžeš brnknout tady z krámu. Mámě to nebude vadit."
„Ne, dík, nebudu otravovat. Skočím si do tý budky." No jasně, aby šmíroval, s kým a o čem mluvím. Měl jsem dojem, že ta drbna v téhle rodině bude junior.

Dalibor nezněl právě nadšeně: „Co blbneš, víš, kolik je hodin?"
„Dost na pořádnej vejprask. Moc pěkný! Jsem pryč dva dny a ty už jsi mě zazdil, jak vidím."
„Nežvaň kraviny. Ty bys taky neskákal nadšením, kdyby tě někdo budil uprostřed noci."
„Chudáčku. Aby ses z toho nepotento... Jak jste na tom s Ričim? Už jste si to rozmysleli?"
„Jo, dorazíme. Ale ještě nevíme žádný podrobnosti."
„Proto ti volám, ty buvole. Dobře poslouchej. Nebo si to radši zapiš, jistota je jistota!"

Po snídani jsem se odebral slídit po zahradě a přilehlých latifundiích. Docela zajímavým objektem ke zkoumání se jevila poměrně rozlehlá garáž. Všiml jsem si, že plní zároveň i funkci zahradního domku. Poměrně velkou část prostoru zaujímalo různorodé nářadí a náčiní pro venkovní operace. Byla tu dokonce i sekačka na trávu. A několik kanystrů s benzínem.
Zadní části garáže dominovalo cosi velkého, přikrytého nepromokavou plachtou. Opatrně jsem nadzvedl růžek. No páni, tohle byl ten nejúžasnější veterán, jakého jsem kdy viděl. Stáhnul jsem z něho tu plachtu celou a pak už jen užasle kulil oči. Čtyřmístný kabriolet, dlouhý nejmíň pět metrů, černý lak bez jediného škrábance, vypulírovaný do vysokého lesku. Vykrojené a úžasně vykroužené blatníky, svírající mezi sebou masku ve tvaru špičaté žehličky. Fakt nádhera. Auťák vypadal neuvěřitelně zachovale. Zasnil jsem se a na okamžik si představil sám sebe, jak pomalu a majestátně vyjíždím s tím krasavcem ven z brány, loket nonšalantně opřený o dveře, střechu staženou. Vedle mě Skarleta s hedvábným šátkem na hlavě... Kdopak se tím autem asi vozil? A kdo se o něj dodnes stará? Protože jestli není tenhle auťák celé ty dlouhé roky láskyplně opečovávaný, sním klidně svůj stetson i s příslušenstvím. Respektive kroucenou šňůrkou na krk a plackou s vyplazeným jazykem Micka Jaggera.

S těžkým srdcem jsem zase tu nádheru zakryl a teprve nyní si všiml několika jízdních kol, naštosovaných na sobě a očividně už léta nepoužívaných. Zběžně jsem je omrkl a usoudil, že pokud nouze naučila i Dalibora housti, jízda na takovémto vehiklu pro mě nebude představovat žádný problém. Jelikož účel světí prostředky, díkybohu za ty dary. No, dary... zatím jsem vlastně netušil, bude-li mi vůbec dovoleno prohánět se na jednom z těchto strojů zdejšími luhy a háji. Z celého srdce jsem doufal, že ano. V tom případě budu potřebovat lepení, pro jistotu nejen jedno. Předběžně jsem si vyhlédl i vhodný objekt s celkem solidním exteriérem. Duše budou možná potřebovat vyměnit, ale to budu řešit, až mi někdo dovolí si to kolo dočasně přivlastnit. Na něm bych nemusel být ani moc nápadný, dle mého názoru se i v dnešní době najdou na vsi podobné exponáty a slouží stále o sto šest.

Rozjařen svými nálezy, zapomněl jsem málem na svou hodinu matematiky. Doktor přišel na oběd. Něco mi říkalo, že tenhle dědula tady bude taky asi pečený vařený. Ale co, aspoň se bábinky nenudí, když mají imrvére pánskou společnost. Co by za to daly mnohem mladší osoby.
Nadhodil jsem babičce taktně otázku dopravního prostředku. Souhlasila... ostatně jsem ani nepředpokládal, že bude dělat problémy. Taky proč? Dokonce mi slíbila, že požádá pana Aubrechta, aby se na to kolo podíval. To jsem ovšem kategoricky odmítl, neboť opravit kolo, respektive vyměnit zpuchřelou duši, považuji za standartní dovednost každého správného muže. Celkem rád si ověřím, mohu-li se mezi ně započítat.

A pak byla jedna a my s doktorem usedli v altánu ke kulatému stolu, jelikož práce šlechtí a zahálka je matka hříchu. Nebo tak nějak.
„Tak, copak ti v matematice nejde, študente?"- otázal se můj dobrodinec stručně.
„Nic," odvětil jsem taktéž stručně. Nač mu hned na začátku lhát. Jsem tabula rasa. Vždy jsem proplouval s odřenýma ušima jen díky svému velkému štěstí a zvláštním shodám okolností, které mě pravidelně na poslední chvíli zachraňovaly z tlamy pekelné. Potažmo od opakování ročníku, což už mě letos zřejmě nemine. Kličkovat bitevním polem před kulkami se nedá do nekonečna.

„Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko," doktor nasadil brýle na čtení a jal se zkoumat rozsah mých vědomostí. Asi po půl hodině vytáhl z náprsní kapsičky kapesník a otřel si zpocené čelo. Ani jsem nedutal a pevně věřil tomu, že je to jen z tepla.
„Tak co myslíš? Začneme rovnicemi, nebo odmocninami?"
„To je fuk, klidně si můžem střihnout. Nebo ne, začal bych násobilkou a zlomkama. To mi kdysi celkem šlo. Takže až si to oživím, můžeme se od toho odpíchnout."
Doktor se na mě podíval, jako bych spadl z višně. Načež v následujících šedesáti minutách prokázal takovou míru trpělivosti a sebezapření, že jsem ho musel upřímně obdivovat. Ale i sebe, protože už jsem sám, jen s nepatrným pošťouchnutím, vypočítal jednoduchou rovnici s jednou absolutní hodnotou. Cítil jsem se, jako bych právě zdolal Everest.

„Myslím, že nejsi až tak ztracený případ," zaklapl doktor Vágner učebnici. „Když se na tohle podíváš ještě večer, mohl bys zkusit sám vypočítat ty zbývající dvě rovnice. Zítra ti to zkontroluju. Co ty na to?"
Potěšilo mě, že nade mnou neláme hůl. Hned mi o něco stouplo sebevědomí. Tedy to matematické.
„Myslím, že je to fér požadavek. Moc děkuju, pane doktore. Začínám si myslet, že by to mohlo klapnout."
„Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám."

Rozhodl jsem se, že vyzvídání na doktorovi odložím na zítřek. Mohl by si myslet, že to učení je jen záminka. Vystihnout příhodný okamžik značí polovinu úspěchu. Určitě poznám, až přijde.
Nyní nastal čas postarat se o zprovoznění vozidla. Vyrazil jsem k domu pro peníze a vysondoval, jestli a případně kde mají ve Svatbíně železářství. Při troše štěstí už pofrčím zítra pro rohlíky na bicyklu.

Před krámem paní Nerudové sedělo jako obvykle několik štamgastů. Fakt by mě docela zajímalo, co se jim tak líbí na dřepění před Smíšenkou a na cumlání hrdel pivních lahví. Soudil bych, že točené v nějakém stylovém výčepu musí mít pro takového pivaře mnohem větší kouzlo. Ale zřejmě mi něco unikalo.

U jednoho z dřevěných stolů seděl Jakub Neruda se sklenicí koly. Očividně neměl do čeho píchnout. A jéje, určitě se bude chtít zase družit. Chtěl. Když si mě všiml, zazářil jako výbojka.
„Můžu tě na něco pozvat?" Zželelo se mi ho. Koneckonců odpoledne bylo ještě mladé a železářství snad za tu chvíli nespadne.
„Proč bys mě zval? Dám si, co ty, ale zaplatím si to. Nechci nikomu nic dlužit." Trochu se začervenal a rychle přikývl. Odběhl do kvelbu a za moment stála sklenice i přede mnou.

„Kluci, že pijete takový sajrajty. Dyk z toho budete mít v břiše žáby. Kubo, doběhni pro dvě pivka a řekni mámě, že je to pro mě." Jeden ze štamgastů evidentně nemohl rozdýchat náš nealko dýchánek.
„Děkujem, pane Bohata, ale to ne. My na pivo nemáme chuť," zdvořile, ale s důrazem odmítl Jakub. Asi toho chlápka dobře znal.
„Slyšíte to, chlapi? Prej nemaj chuť! Je todle možný? A ty seš Pražák, mladej?"
„Jo, to jsem."
„Chlapi, Pražák a eště k tomu abstinent. Tak vám nevim, co je horší." Ten chlápek si ne a ne dát pokoj. Naklonil jsem se k Jakubovi: „Co je to zač?"
„To je pan Bohata," zašeptal diskrétně. „Ta jeho ho ven moc nepouští, von je potom jak urvanej ze řetězu."
„Aha," zašeptal jsem taky a nenápadně si pana Bohatu prohlédl. Nebylo na něm nic zvláštního. Takových maníků je na maloměstě dvanáct do tuctu. Šedá myš v mužském provedení.
„Ale je s ním sranda, to zas jo," pokračoval Kuba. „Hlavně když si pro něj Bohatová dojde s vařečkou. Člověče, už mu ji párkrát i natáhla. A před chlapama."
„A to sem ještě furt chodí? Já bych se asi plazil kanálama."
„No jo, to já taky. Ale von je splachovací. Druhej den dělá, jako by nic. A chlapi to obvykle ani moc nerozmazávaj, protože je jim trapně za něj." Nespletl jsem se v něm. Mladý Neruda byl místní FBI.

Jak jsme si tam tak spolu šuškali, ani jsme si nevšimli, že ze stavby přes silnici dorazil jeden z brigádníků. Vzhlédl jsem, až když jeho stín padl na náš stůl.
„A hele, koho to tady máme. Nějaký dvě hrdličky. To jsem teda netušil, Pražáku, že seš vlastně na kluky. Tos měl říct dřív, mohlo to bejt všechno jináč."
Dostal jsem na toho šklebícího se kolohnáta hrozný vztek. Už jsem si začínal stoupat, že mu to vytmavím, ale Kuba mě stáhl zpátky.
„Nevšímej si ho. Machruje, protože tady má fotra," prozradil mi šeptem. Kotrba to musel slyšet. Už ale neřekl nic a pořád s tím odporným úšklebkem na tváři se odklátil do krámu. Očividně byl na koni. Bylo mi jasné, že bude tenhle svůj nový rádoby objev ventilovat, kde to jen půjde.

„Ach jo, to mi ještě scházelo."
„Kašli na něj, o mně už toho zkoušel roznášet... A pořád žiju. Každej ví, že je to blb."
„Kdo je jeho fotr?"- přejel jsem očima tu skvadru pivních skautů.
„Ten zrzavej hromotluk tamhle na kraji." No panejo, to je chlap jak medvěd grizzly. Dost dobrý důvod, proč si nevšímat nehorázných kydů jeho synáčka. Alespoň tady.
Naštěstí Kotrba pospíchal zpátky do práce. V síťovce mu cinkaly láhve s pivem a z kapsy montérek čouhal karton Peter. Při odchodu už nám věnoval jen oplzlé zakmitání jazykem a hned potom i vzdušný polibek. Otřásl jsem se hnusem.
„Jednou ho zabiju!"- procedil jsem mezi zuby. „Nebo mu aspoň pořádně zmaluju ciferník!"
Jakub se na mě mlčky díval a téměř neznatelně kroutil hlavou.



***


přidáno 29.12.2015 - 18:19
Taky mi to připadá kratší, což je ovšem jen takový relativní pocit. Nejspíš to bude obsahem té kapitoly. Když píšeš o dívkách, člověk se tak nějak zasní a na chvilku odpluje do svého světa. Tady mne nic nerozptylovalo od další četby. Děj se zdá být veskrze reálný! :-P
přidáno 03.01.2015 - 14:10
to je zvláštní :)) mně přišla tahle kapitola taky nějaká kratší.. a přitom je stejně dlouhá, jako ty předtím.. hehe

byla by to parádní knížka na dovolenou.. zatím jsi můj zájem rozhodně neztratila.. ba naopak.. :)
přidáno 13.05.2012 - 22:46
Yana: Děkuji, mám z toho radost. A byla bych ráda, kdybys vydržela, bude to ještě napínavé. Aspoň v to doufám :-)
přidáno 13.05.2012 - 21:17
Ahoj, čtu a pořád líbí.
přidáno 13.05.2012 - 14:08
ŽblaBuňka: Tak to je velký kompliment :-)... moc děkuji a doufám, že ani další kapitoly nezklamou!
přidáno 13.05.2012 - 00:41
Zdá se mi to krátké, ale statistika tvrdí, že ani ne.
Asi to bude tím, že to mám zas jedním dechem přečtené.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 11. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 12. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 10. kapitola

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Dandy, none
» narozeniny
Mady [11], Miy [9], Kevinar [7], andrearea122 [7], Jera_lu [3], nemesis [4]
» řekli o sobě
Jsoucno řekl o timelady :
Pokud jste si někdy mysleli, že jste nešikové, asi jste nikdy nepotkali timelady. Šarmantní dívka milující hodnoty již neexistujících směrů, víno a Hraběte. A možná i trochu mě.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku