Dandar se stal novým králem Antaru, avšak Almendeth se jen tak nevzdá. Podaří se ho nadobro vyhnat?
přidáno 13.03.2012
hodnoceno 3
čteno 785(3)
posláno 0
Den se pomalu chýlil ke konci. Dobrodruzi po konečných přípravách vyrazili na hřbitov. Nejdříve pro jistotu obhlédli okolí hřbitova, zda tu někdo náhodou nečíhal. Všude byl klid, pouze ptáci příjemně zpívali. Zapadající slunce krásně osvětlovalo hřbitov a hroby vrhaly na trávu dlouhé stíny.

Brzy přišli první dva z bandy zlodějů. Golith a Ballan.
„Zdar. Kde je zbytek?“ optal se Rogr příchozích.
„Měli dneska ráno drobnej problém se zákonem. Tak jsou holt zavření, no co se dá dělat. Alespoň že vy jste dorazili.“
„Má nám pomoc ještě městský mág Loril a jeden paladin,“ dodal Rogr
„Alespoň nás bude víc, i když paladiny nemám zrovna moc v lásce. Pořád to jejich dodržování řádu a zákonů. Aby se jeden bál jen něco říct.“

Krátce na to dorazil Loril a paladin William. William byl vysoký, černovlasý a vzhledem trošku jižanských rysů.
„Tak jsme tu všichni.“
„Tak jaký je plán?“ ptal se William. Z jeho výrazu bylo patrné, že se těší na ztrestání Almendetha.
„Prý se tu Almendeth pravidelně s někým setkává. Takže já, Rogr a Vidaath bychom čekali v hrobce, vy s Lorilem byste čekali tam za zdí,“ ukázala na místo, kde byl větší průval ve hřbitovní zdi, „je od tam dobrý výhled na vchod. Zbytek bude schován opodál přístupové cesty. Všichni budeme čekat dokud se Almendeth nesetká s neznámou osobou. Je třeba zjistit, o koho se jedná a o čem se spolu baví. Poté se je pokusíme oba zajmout.“
„Dobře. To zní celkem slibně,“ souhlasil William.

Učinili tak, jak se dohodli. Všichni se schovali na svých místech, takže hřbitov napohled vypadal prázdně. Slunce zapadlo a podvečerní zlatavou zář tak vystřídalo šero. Vzrostlé okolní stromy vrhaly na hřbitov tmavé stíny, které poskytly dobré krytí. Na noční obloze vysvitly první hvězdy a měsíc ve tvaru písmene C. Všichni trpělivě čekali celkem dlouhou dobu. „Možná nikdo nepřijde. Poté co se Almendethovi nezdařilo získat zde moc, tak se možná vrátil tam odkud přišel.“ uvažoval Rogr. Věděl však, že je třeba být trpělivý. Vždyť o nocích se toho děje hodně.

Uplynul ještě nějaký čas. V tom se v dáli něco mihlo. Všichni zpozorněli. Brzy na hřbitov konečně dorazila podivná postava v šedozeleném plášti. Noční tma ji téměř dokonale ukryla, zprvu si ji téměř ani nevšimli. Nebylo pořádně poznat, o koho se jedná. Postava usedla na jedno kamenné sedátko a čekala. Po chvíli dorazil i sám Almendeth. Přistoupil k ní a dali se do hovoru. Ukrytí dobrodruzi, Loril, William a zloději ničemu nerozuměli, Almendeth se s neznámou postavou bavil ve zvláštním skřehotavém jazyku. Rozhovor netrval příliš dlouze, sotva pár minut. Poté náhle neznámá postava zcela zmizela. Přišla vhodná doba provést svůj plán.

Jako první vyrazili Golith a Ballan, kteří přišli na hřbitov zpoza zdi u vchodu. Almendeth je spatřil.
„Co vy tady? Přeci jsem včera říkal, že naše věc skončila!“
„Předešlé dohody se ale mají plnit!“ odvětili naštvaně oba zloději a pohrozili zaťatou pěstí. I z jejich výrazů na tváři bylo jasné, že to myslí vážně.
„Co bylo. Bylo!“
„Bylo. Ale teď je důležité co bude teď. Dnes zemřeš. Podrazy se nevyplácí,“ na to oba vytasili své meče a dýky. A vrhli se na Almendetha.
„To se uvidí kdo dnes zemře!“ pohrozil Almendeth, který se jen tak zastrašit nenechal.
To byl již signál k útoku. Daniela, Rogr a Vidaath vyběhli z krypty a Loril s Williamem přeskočili zeď.
„Vzdej to Almendethe! Jsme v přesile. Nemáš šanci uniknout!“ vykřikl William rázným hlasem.
Almendeth se ale stále nenechal zastrašit: „Když to dokážete. O tom však silně pochybuji.“

Na to Almendeth začal pronášet zaklínadlo. Následně jeho tělo pokryla slabá vrstva zvláštní temně modré aury. Nikdo z přítomných podobné kouzlo dosud neviděl. Almendeth pokračoval v kouzlení dále. Nyní se mezi jeho pažemi vytvářela zelenočerná záře. Loril ihned poznal, že se jednalo o kouzlo Bigbyho drtící ruka. Nikdo z ostatních však toto kouzlo neznal a již se zapojili do boje. Daniela a William vytasili své zbraně a vrhli se vstříc Almendethovi netušíc, jaké jim hrozí nebezpečí. Rogr napnul tětivu svého luku a vystřelil připravený šíp. Minul. Vidaath a Loril začali též kouzlit.

Almendeth dokončil své kouzlo obří Bigbyho drtící ruky. Byla to obří ruka o rozměru velkého chlapa průhledné zelenočerné barvy, která chytila Williama pod krkem a začala ho silně škrtit. Loril mezitím dokončil kouzlo blesk, který vyšlehl z mágových rukou na Almendetha. Blesk však Almendetha příliš nezranil. Daniela se ohnala mečem, ale trefila pouze onu temněmodrou auru a Almendeth tak zůstal nezraněn. Mezitím se mu Golith a Ballan připlížili za záda a dýkami se ho snažili zasáhnout. Trefil pouze Ballan. Ten zasáhl Almendetha zezadu hluboko do stehna, ze kterého následně začalo vytékat solidní množství krve. Almendeth se snažil uhnout, ale náhle mu nohy svíraly kořeny. To bylo kouzlo přírody od Vidaatha.

To už Almendethovi docházela trpělivost a nyní se chystal ukázat všem, co dovede. Pronášel další zaříkadlo a mezi pažema vznikala jasná žlutooranžová koule, kterou po chvíli vrhl směrem k Lorilovi. Zprvu to vypadalo na klasickou ohnivou kouli, ale Lorila nezasáhla přímo. Ostatní si mysleli, že minul. Ale místo, aby koule letěla dále, náhle změnila svůj směr a začala oblétávat Lorila kolem dokola. „Co to má být? Tuto magii jsem ještě neviděl,“ podivil se Loril. Snažil se toto kouzlo rozptýlit, ale nedařilo se. Zdálo se, že kouzlo rozptýlení magie nemá žádný účinek.

Mezitím Daniela sekla svým mečem Almendetha do břicha. Nebylo to nijak hluboká rána, ale přeci jen to zabolelo. Rogr s lukem byl tentokrát úspěšnější, ačkoliv Almendetha chránila zvláštní aura, přesto šíp zasáhl Almendethovi ruku. Poté Golith zasadil Almendethovi ránu do zad. Zatím se všem celkem dařilo, ale Bigbyho drtící ruka stále svírala Williama a ten se marně snažil vyprostit z jejího drtivého sevření. Vidaathovi z dlaní vytryskl menší plamen a zasáhl Almendetha. Nicméně toto kouzlo nebylo tak účinné, a tak byl Almendeth pouze mírně popálen. Almendeth byl v tuto chvíli celkem zraněn. Po těle měl mnoho bodných sečných ran a několika místech byl i popálen od různých kouzel.

Almendeth pronesl další tajemné zaříkadlo, které rovněž ani Loril neznal. V okolí Almendetha se zjevilo mnoho zelenomodrých paprsků stávající se z různých symbolů a podivných znaků a následně Almendetha obklopilo obrovské množství malých poletujících štítů. Daniela se opatrně pokusila prostrčit meč skrze tyto štíty, ale tato bariéra byla tak silná, že bylo takřka nemožné ji prorazit. Oba zloději pokusili udeřit do této bariéry, ale též bez efektu. I Rogrův šíp se o bariéru zarazil.

Mezitím okolo Lorila stále obíhala záhadná ohnivá koule. Snažil se uniknout z jejího dosahu, ale ta ho stále pronásledovala. Loril nechápal, o co se jedná. Myslel si, že se jednalo o iluzi, která ho měla rozptýlit, proto seslal na Almendetha ohnivou kouli. Ta sice na štítech explodovala, nicméně ho jen trochu zranila. Zdálo se, že tento druh ochrany byl určen proti fyzickému zranění. Vidaath pokračoval v sesílání dalších plamenů. Mezitím se William dále marně snažil dostat ze smrtícího sevření. Nemohl už téměř vůbec dýchat.

Náhle se ozvala ohlušující rána a z míst kde zrovna stál William a Loril. Z toho místa vyšlehl ohromný sloupec oslepujícího světla sahající snad až do nebe, doprovázený obří ohnivou zkázou a ohnivými prasklinami jdoucí od epicentra výbuchu. Z tohoto místa odlétlo mnoho kamenů, několik kusů náhrobků, sedátek a spousty hlíny, která pokryla vše okolo. Všichni v okolí byli sraženi na zem. Nikdo neslyšel nic jiného, než pískot v uších. Tímto se průběh boje rapidně změnil.

Nyní se Almendeth nedal prakticky vůbec fyzicky zranit. Ostatní si byli vědomi, že jestli sešle na ostatní ještě další podobné kouzlo, bude prakticky po boji. William a Loril jsou nyní neznámo kde, bylo téměř jasné, že tak mohutný výbuch nemohli přežít. Ostatním chvíli trvalo, než se dokázali zvednout ze země a vzpamatovat se. Než se opět připravili k boji, zahlédli další ohnivou kouli mezi Almendetovými rukami. Bylo jisté, že se jedná o totéž ničivé kouzlo, které způsobilo před chvíli velkou zkázu.

„Nikdo odsaď vyjde živý!“ ušklíbl se nenávistivým pohledem Almendeth.
„Všichni rychle pryč, než to bouchne!“ zařval na všechny Vidaath a dal se na útěk za hřbitovní zeď.
Všichni ostatní přeživší též nečekali a následovali Vidaatha. Stačili ji jen taktak přeskočit a v tom se ozvala druhá ohlušující rána zhruba z míst, kde stál Almendeeth.

„Co to mělo být?“ podivil se Vidaath. Poté co došlo k takovému zvratu v boji.
Nato všichni se vrátili zpět na bojiště. Nikde nenašli ani stopu, ani pozůstatky Almendetha, jen menší kráter.
Daniela měla jisté podezření, které ihned nahlas vyslovila: „Mohl to být nějaký z jeho triků. Pravděpodobně se stačil těsně před explozí teleportovat. Měli bychom se rychle vrátit do jeho domu. Pokud se teleportoval, tak ho tam možná najdeme.“
„Dobře. A netušíte někdo, jak dopadl William a Loril, nikde jsem je tu neviděl,“ optal se všech Rogr.
„Mám pocit, že to nepřežili,“ myslel si Vidaath.
„Tvůj pocit je správný. Podívej se,“ ukázal Rogr ke zdi hřbitova, „tamhle u zdi jsem zahlídl něčí hlavu.“
„A tady u toho hrobu to vypadá na ruku,“ ukázal Ballan směrem k povalenému náhrobku.
Vidath měl pravdu. Když se pořádně poohlédli, našli po těch dvou pouze pár kusů těl, které mocná exploze rozervala na kusy. Byl to tak rychlý konec městského mága Lorila a paladina Williama.
Vidaath za pomoci své přírodní magie, zmírnil některá zranění, jež všichni v boji utrpěli. V podstatě se jednalo o zranění způsobenou explozí. Poté se dali rychlou chůzí směrem k domu, kde předtím přebýval Almendeth.

Dorazili k domu, který se zdál stejně opuštěný, jako při první návštěvě. Daniela se nezdržovala, zprudka otevřela vstupní dveře, přičemž měla vytasen meč. Vyběhla po schodišti a v patře, stejně jako dole, opět zprudka otevřela dveře do pokoje. Ostatní ji následovali. Tam se všem naskytl pohled na Almendetha, jak klečí na zemi před nějakou průhlednou modrou postavou ženy. Vidaath měl pocit, že tuto postavu odněkud zná. Možná to byla ta samá, kterou zahlédl včera v podivném zrcadle nacházející se v chrámu bohyně Lin. Vypadalo to, jakoby Almendeth žádal o odpuštění. Než však stihli cokoliv udělat, iluzorní postava se rozplynula a velmi vážně zraněný Almendeth padl k zemi.

Vidaath se sklonil k jeho tělu a podíval se, jak na tom je: „Zdá se být mrtvý,“ radostně prohlásil. Smrt jeho otce byla pomstěna.
Daniela měla též radost: „Takže spravedlnosti bylo učiněno zadost. Měli bychom tu zprávu doručit Dandarovi. Bude lepší, když tu bude někdo hlídat, kdyby to náhodou byla nějaká další léčka. Nikdy nevíte co tihle zlí mágové dovedou.“
„Já bych tu s Vidaathem počkal,“ navrhl Rogr.
„Dobře, tak já budu hned zpět.“

Poté, co Daniela odešla, Rogr zašel za Golithem a Ballanem, kteří mezitím čekali venku před domem.
„Děkujeme vám za pomoc. Společně se nám podařilo Almendetha porazit.“
„Akorát ti dva zrovna šťastně nedopadli, ale co se dá dělat. Smrt patří k životu.“
„Řeknu ti vědět to, že ten čáryfuk dokáže ovládat taková ničivá kouzla, tak bych do toho asi nešel. Přeci jen když se dostaneš do vězení, tak pořád existuje naděje, že se jednou dostaneš ven. Tady to bylo jediný bum a konec,“ svěřil se Ballan.
„Už je to naštěstí na známi. Dneska to musíme řádně oslavit. Půjdeš s máma ke drakovi?“ nabízeli Rogrovi.
„Určitě. Jen to tu dořešíme a půjdeme,“ sliboval Rogr, který se již těšil na pěknou pitku.
„My půjdeme, než dorazí ta paladinka Daniela. Přeci jen znáš ty paladiny, jsou schopni tě soudit za činy minulé, i přesto, že se změníš. No a my zrovna životu podle zákona příliš neholdujeme.“
„To máš pravdu. Tak já tam za chvíli dorazím. Vidaath možná půjde se mnou.“
Oba poté odešli a Rogr se vrátil zpět do pokoje v patře. Tělo Almendetha nejevilo žádné stopy života.

Po krátké době se Daniela vrátila se dvěma strážnýma. Spolu pak vystoupali do patra.
„Je to opravdu on a skutečně bez známek života. Dobrá práce. Teď už nás otravovat nebude. Tahle zpráva určitě Dandara potěší.“
„A kde jsou ostatní? Pokud vím, tak Dandar něco říkal, že vám pomůže ještě Loril a William.“
„Bohužel to nepřežili. Boj s Almendethem byl náročný,“ odpověděla soustrastným hlasem Daniela.
„Byl to dobrý mág. Škoda, že musel takhle skončit,“ litoval strážný.
Každý ze strážných vzal mrtvolu Almendetha za jednu ruku a vláčeli ho za sebou jako kus hadru. Poté co se dozvěděli, že stojí i za smrtí Lorila a Williama, usoudili, že lepšího zacházení si ani nezaslouží.
„Tak ho vezmeme a hodíme do kobky,“ prohlásili strážní před odchodem.

„To bychom měli. Co budeme dělat dál?“ ptal se Rogr.
„Myslím, že by bylo zítra vhodné pohřbít tyto mrtvoly,“ poukazovala Daniela na mrtvoly po Almendetových rituálech.
„Dobře. To zní rozumně. A poté bych rád pohřbil i druidy, kteří byli vyvražděni,“ souhlasil Vidaath.
Ještě dohodli poslední drobnosti, než nakonec všichni opustili Almendethův dům.

Daniela se téhož dne vrátila zpět do paladinského chrámu, kde se chtěla dát trochu dohromady a pořádně si odpočinout. Rogr s Vidaathem opět zamířili do známé hospůdky. Noční město bylo sice prázdné, ale na rozdíl od dní minulých, bylo v místních hospodách veselí. Když vstoupili do hospody „U mrtvého draka,“ spatřili tam oba již slavící zloděje. Přisedli k nim. Kromě nich sedělo u okolních stolů několik dalších obyvatel města. Atmosféra byla o mnoho veselejší. Bylo hned poznat lepší náladu ve společnosti. Hospodský trpaslík ihned při jejich příchodu roztočil pivka a než se oba stačili přivítat, už měli pivo na stole.

„Paráda. Dorazili jste oba. Tak si připijeme na vítěství,“ radostně prohlásili zbylí z bandy, Golith a Ballan.
A Ballan hned zavolal na hospodského: „Trpaslík! Nalej nám nějakou dobrou kořalu!“
Ten ihned nalil všem decové štamprle.
„Tak na to naše dnešní vítěství,“ zvolal nahlas Rogr. Všichni si slavnostně přiťukli a napili se. Opět to byla ta silná trpasličí kořalka, jakou tu Rogr pil včera. Dnes už věděl, co bude následovat. Na rozdíl od včerejška, dnes večer nikoho nečekal žádný boj, takže si každý mohl dát tolik, kolik bude chtít. Opět chvilkové zatemnění před očima, a na to následoval známý pocit pálení po celém těle.
„Jak to můžete pít. Chvíli jsem měl pocit, že jsem v jednom ohni,“ prohlásil Viddath, který nebyl zvyklý pít tak silnou kořalku. Čas od času si dal jen nějaké to pivo.
„Neboj. Na to si časem zvykneš.“
„Po pravdě je to poprvé, co vidím druida pít tuhle silnou trpasličí kořalku. Většinou druidi odmítají jakýkoliv alkohol,“ pousmál se Ballan.

V tom přistoupil muž menší postavy s delšími hnědými vlasy ve středních letech:
„Mohu se zeptat, co slavíte. Zaslechl jsem něco o vítěství.“
„Ano, dnes se nám podařilo porazit v boji toho proklatého Almendetha,“ radostně odpověděl Golith.
„Já jsem si právě všiml, že jste trochu doraseni jako po nějakém boji. Nebojovali jste náhodou na hřbitově? Mnoho lidí odtamtud po setmění slyšelo nějaké ohromné rány.“
„To bylo ono. Ten Almendeth ovládal, nějakou šílenou ničící magii, v životě nikdo z nás nic podobného neviděl. Ještě, že nás bylo víc. Hodně nám pomohl městský mág Loril, i když nevyvázl živ. Almendeth po něm vyslal ohnivou kouli a ta udělala sakra velký bům,“ pokračoval v barvitém líčení událostí.
„Loril to nepřežil? Tak to není dobré, jsem zvědav kdo teď povede cech mágů,“ povzdechl si, „na druhou stranu je dobře, že se Almendeth již nebude pokoušet znovu získat moc nad Antarem. To si myslím, že je dostatečný důvod k oslavě,“ poté vybídl trpaslíka, „Hospodo! Nalej všem v lokále.“
Trpaslík nelenil a hned všem v hospodě nalil svojí speciální kořalku. Měl radost, protože se po posledních špatných dnech kšefty opět rozhýbaly.

Poté pronesl k přítomným několik oslavných slov. „Pánové. Máme tu důvod k pořádné oslavě. Jak jistě všichni dobře víte, Almendeth se pokusil získat moc nad naším městem a dokonce se několikrát pokusil odstranit našeho dobrého vládce Dandara. Ale s tím je teď konec. Jak jsem se právě dozvěděl, Almendeth byl dnes zabit v boji. A za to vděčíme těmto hrdinům a dalším, kteří tu s námi teď nejsou, nebo již být nemohou. Připijme společně na smrt Almendetha a nechť nás již tento zlý čaroděj více neotravuje.“

Poté všichni, včetně hospodského, nahlas zvolali, „Na smrt Almendetha!“ a kopli do sebe kořalku. Poté se bujaře slavilo. Všichni vyprávěli různé historky z předešlých dobrodružství. Hodně se vyprávělo o dnešním boji s Almendethem. Řešilo se také to, jak se bude žít za vlády Dandara.

Přiblížila se půlnoc. To už mnozí hosté odcházeli v dosti podroušeném stavu. Často se ani nemohli trefit do dveří. Po půlnoci už v hospodě zůstal jen Rogr, Vidaath s Ballanem a Golithem. Všichni už toho vypili opravdu dost. Vidaath se snažil šetřit, ale většinou ho stejně někdo přemluvil, takže byl taktéž hodně v náladě.

„To byla zase oslava,“ pronesl Ballan.
„Oslavilo se to řádně. ... Ale myslím, že je čas odejít. Zítra se přece … máme sejít s Danielou a pomoc ji při pochovávání těl,“ po krátké odmlce dodal znavený Vidaath.
„Máš pravdu. … Daniela by asi nebyla moc spokojená, kdybychom jí nepomohli,“ souhlasil Rogr.
„I my už půjdeme. … Tak zase jindy,“ loučil se Ballan.

Vypotáceli se dveřmi ven. Trpaslík poté za nimi hospodu zavřel. Golith a Ballan za hlasitého a falešného zpěvu vyrazili směrem ke svému domovu, přitom se neustále motali tak, že ulice jim byla často úzká. To Rogr s Vidaathem byli na tom o něco lépe. Sice se také trochu motali, ale nebylo to tak viditelné.

Město bylo v tuto pozdní noční dobu zcela prázdné. Pouliční světla povětšinou dávno pohasla a téměř všichni obyvatelé města dávno spali. Oba po delší pomalé chůzi dorazili v pořádku k Rogrovo domu. Tam ulehli k vytouženému spánku. Náročný den zanechal své následky, a tak oba okamžitě usnuli.

Druhý den ráno se oba vzbudili po východu slunce. Obloha však byla dnes převážně zatažena, nicméně slunce se přesto občas na obloze ukázalo. Rogorovi však nebylo zcela nejlépe, hlava ho bolela, takže se mu samozřejmě nic nechtělo dělat, ale co mu zbývalo, slíbil Daniele pomoc. Vidaathovi bylo o něco lépe, i když bolest hlavy také trochu pociťoval, tu přisuzoval hlavně nedostatku vody. Uvědomil si, že od boje s Almendethem se nenapil čisté vody. Jak bylo také známo, alkohol odvodňuje. Trochu se oba po ránu najedli, napili a poté vyrazili k domu, kde přebýval Almendeth.

U domu již čekala Daniela, několik pomocníků a připravený povoz s koňmi na odvoz těl. Všichni se dali do práce. Vystoupali do pokoje, kde Almendeth umučil své oběti. Všem se opět naskytl ten děsivý pohled na zmrzačená těla. Mrtvolný zápach byl stále stejný, přestože Daniela už ráno otevřela všechna okna. Hned se všichni pustili do odklízení těl. Nejdříve je přikryli látkou, a poté je postupně odnášeli na připravená povoz. Odklízení netrvalo příliš dlouho, a tak všichni mohli zamířit na hřbitov.

Za jižní bránou u cesty viselo na pranýři tělo Almendetha, které hlídali dva strážní. Vidaath se optal jednoho ze strážných, co se sním vlastně udělá.
„Pár dní tu zůstane viset, aby si každý mohl na něm vylít svoji zlost za utrpení, které lidem stačil za poslední dobu napáchat. A nakonec jeho tělo bude rozsekáno na kusy, spáleno a jeho popel se poté hodí za hřbitovní zeď. Nic jiného si nezaslouží.“ odpověděl strážný.

Když přišli na hřbitov, teprve za světla bylo poznat jak zůstal zdevastován po včerejším boji. Už tu bylo několik lidí, kteří ho dávali do pořádku. Všichni se chopili lopat a ve volném rohu začali kopat osm hrobů. Šest bylo pro oběti z domu a zbylé dva pro Lorila a Williama, kteří včera podlehli v boji. Vidaathův otec bude na rozdíl od ostatních, pohřben na pohřebišti druidů.

Práce to byla náročná, zabrala prakticky celé dopoledne, ale zvládli ji. K poledni přišel paladinský kněz, který vykonal příslušné smuteční obřady. Postupně byla všechna těla pochována. V případě Williama a Lorila, museli nejdřív posbírat zbytky jejich těl válející se snad všude možně po hřbitově.

„První pohřby by byly, ale ještě dnes mě čeká spousta smutečních obřadů. Dnes odpoledne přivezou ostatní paladiné těla z chrámu bohyně Lin. Tam je obětí přes padesát. Snad to do noci vše stihneme, vykopat tolik hrobů za jeden den není snadné. Doufám, že to byl na dlouhou dobu poslední takový zvrácený masakr.“ líčil kněz úkoly, které ještě bude dnes třeba zařídit.
Po poledni se Daniela, Rogr a Vidaath trochu posilnili. Pak pokračovali do lesa druidů. Obloha v tu dobu, byla již zcela zatažena, slunce se v ten den už neukázalo.

V lese druidů bylo poměrně šero, hustým porostem pronikalo pouze slabé světlo. Cesta probíhala klidně. Po nějaké době dorazili k místu, kde se nacházela Vidaathova vesnice. Nacházela se kousek od hlavní cesty, která vedla směrem na jih. Stačilo zahnout vpravo a po skryté pěšině se již nacházeli ve vypleněné vesnici. Pohled to nebyl nijak veselý. Po příbytcích druidů zůstaly jen ohořelé ruiny. Z některých dosud stoupal nepatrný kouř. Okolí lemovaly ohořelé stromy a vypálená tráva. Všude byla ohořelá těla mrtvých druidů nesoucí často stopy po úderech sečných zbraní.

„Všichni jsou mrtví. Nezbylo tu vůbec nic,“ smutně si povzdechl Vidaath.
„Možná někteří stačili ještě před tím pleněním uniknout,“ snažil se utěšit Rogr.
Vidaath si poté pečlivě prohlížel okolí a počítal zde těla. Napočítal jich 19.
„Jsou tu skoro všichni. Jen pár se jich zachránilo,“ na chvíli se odmlčel, „pohřebiště druidů není daleko. Půjdeme se tam podívat.“

Pokračovali úzkou pěšinou v hustém porostu dále do lesa. Byla téměř nepatrná, Daniela s Rogrem by ji byli téměř přehlédli. Však druidi nepotřebují velké cesty, dokáží se pohybovat lesy velice snadno a ani po sobě nezanechávají stopy. Vidaathova otce museli nést na nosítkách, protože povoz by jen stěží projel touto pěšinou.

Brzy dorazili na rozlehlý palouk uprostřed hlubokého lesa. Bylo zde mnoho navršených hromad pokrytých různými rostlinami, které sem pokládali mnozí pozůstalí na památku. U každé rostl malý stromek, na kterém byly pověšeny nejrůznější náramky a artefakty patřící zemřelým. Na tento starý druidský hřbitov se nyní snášel z nebe slabý deštík. Panovala zde zvláštní klidná atmosféra.

„To je ono. Pohřebiště druidů. Zde jsou pochování druidi, kteří žili v okolních vesnicích. Toto místo bylo vybráno našimi předky, jako místo pro klidný odpočinek. Tady mého otce pohřbíme. Až mého otce pohřbíme, zkusím najít druidy z okolí a společně s nimi bych pohřbil i ostatní.“

Dali do hloubení hrobu. Hlína zde byla měkká, proto jim práce ve třech šla od ruky. Po vyhloubení hrobu uložili Vidaathova otce na odpočinek. Vidaath nakonec provedl starý druidský pohřební rituál.

„A je po všem. Nyní bych zašel za ostatníma. Jistě chápete, proč dnes zůstanu zde.“
„To je pochopitelné. Já se s Rogrem vrátím zpět na hřbitov, kde je třeba pomoc ostatním paladinům v pohřbívání obětí z chrámu,“ souhlasila Daniela.
„Zítra ráno bychom mohli společně zkusit vystopovat ty, co tohle provedli. Museli mít něco společného s Almendethem, proč by jinak bylo tělo mého otce u Almendetha v domě, zatímco zbytek tu jen pobili a nechali,“ pokračoval v domněnkách Vidaath.
„Dobrá. Zítra ráno se tu sejdeme a zkusíme najít nějaké stopy. Tak zatím. Už budeme muset jít,“ rozloučili se s Vidaathem.

Daniela s Rogrem se pak vrátili zpět na hřbitov. Zde již pracovalo mnoho paladinů a dalších pomocníků z města. Nové hroby pomalu přibývaly. Již byl přistaven první povoz z těly přikrytých látkou. Čekalo se něž budou první hroby dokončeny. I Daniela s Rogrem se chopili lopat a začali pomáhat ostatním. Práce to byla zdlouhavá a těžká. Do vyhloubených hrobů byla ukládaná první těla, kněží prováděli příslušné pietní obřady, zatímco další povozy přivážely další oběti masakru. Zdálo se to jako nekonečná práce. Když se pochovalo několik těl, vzápětí přijel další povoz s dalšími těly a pokračovalo se dále. Čas od času se přehnal přes hřbitov slabý deštík. Všichni těžce pracovali až do setmění.

Když byla poslední těla pochována, dali se kněží do počítání obětí. Jejich počet čítal 58. To bylo skutečně hrozivé číslo, jindy se tu pohřbívalo jen pár zemřelých týdně. Teď to bylo dohromady i obětmi z domu a boji s Almendethem za jediný den 66. Kdosi poznamenal, „Půjde-li to takhle dál budeme muset brzy rozšířit hřbitov.“ Daniela a Rogr se odebrali do svých domovů až za tmy. Všichni ten den pracovali tak těžce, že po příchodu domů, ihned usnuli.

Ani Vidaath nezahálel. Společně s ostatními druidy hloubil hroby, do kterých byly pohřbíváni zavraždění druidi. Po zasypání těl byl u každého hrobu zasazen strom. Na všechny nově zasazené stromky byly poté odloženy drobné předměty zemřelých. Pohřbívání jim celkem šlo od rukou. Mocní druidi za pomocí své magie přizvali na pomoc samotnou přírodu, která jim pomáhala hloubit hroby. Když bylo vše hotovo, starší druidský šaman provedl pohřební rituál a během své řeči sliboval pomstu těm, kteří napáchali takové zlo. Matka příroda nezapomíná.

Následující den byl opět krásný. Slunce krásně prozařovalo zdejší krajinu. Daniela a Rogr časně ráno vyrazili za Vidaathem do lesa druidů. Během cesty potkávali sedláky, kteří vyráželi pracovat na svá políčka za městem. První dny Dandarovo vlády již přinášely zlepšení. I nějaké kupce cestou potkali.

V druidských lesích byla příjemná atmosféra posledních dnů léta. Práci zpívali, les byl krásně prozářen zlatavými paprsky ranního slunce a mírný vánek pohyboval s listy vzrostlých stromů. Cesta k vypleněné vesnici byla tento den mnohem příjemnější.

Ve vypleněné vesnici na ně již čekal Vidaath. Přivítali se a radili se jak dál.
„Jsem rád, že jste přišli.“
„Žádný problém, rádi pomůžeme. Navíc je takový krásný den, ideálně stvořený na procházku.“
„Než jste přišli, porozhlédl jsem se trochu po okolí po nějakých stopách. A skutečně jsem zde něco našel. Podívejte,“ zavedl Vidaath ostatní k místu, kde bylo spousta polámaných větví a rozrytá tráva od ocelových bot. Vše se zdálo být čerstvé, odpovídalo to době tří dnů, jež uplynula od vypálení vesnice.
„Pakliže za sebou nechali takovou spoušť, nebude problém je vystopovat,“ doplnil Rogr.

Dále už nečekali a dali se do sledování. Stopy vedly nejdříve čistě na západ mimo oblasti obývané druidy. Nebyl problém je v hustém lese sledovat. Průchod malé armády ve zbroji v takovém lese zanechá vždy viditelnou paseku. Po nějaké době stopy pokračovaly na severozápad. Po čase konečně vyšli z lesa na travnaté pláně. Vysoká tráva naštěstí dále prozrazovala směr, odkud přišli plenitelé. V mírně kopcovité krajině byla povalená tráva dobře patrná i nadále. Stopy se stáčely na sever a tento směr se dále příliš neměnil. Krajina v okolí byla spíše pustá. Stopy v travnatých pláních občas procházely přes různé remízky, potůčky, menší háje a lesíky.

Cesta byla velice příjemná. Během putování si povídali o posledních událostech, později i o časech minulých. Povídalo se velice dobře a ani si neuvědomili, že stopovali téměř celý den. Obloha se během stopování postupně zatáhla a slunce se dávno schovalo za zataženou oblohu. Proto ani nepostřehli, že už bylo pozdní odpoledne a večer na sebe nenechal dlouho čekat. Krajina v okolí byla téměř pustá, v kopcovité krajině stál jen sem tam nějaký strom a tráva byla mnohem nižší než na jihu země, ale stále dostatečně, aby bylo možné sledovat stopy. Kromě sledovaných stop čas od času spatřili v okolí stopy koňských kopyt. „Zřejmě se tu byl někdo projet,“ pomyslili si. Okolo bylo jen ticho, které jakoby zvěstovalo něco nedobrého.

To si uvědomil Vidaath. Náhle se zastavil a promluvil k ostatním.
„Počkejte! Všimli jste si, že už jdeme docela dlouhou dobu? Mám pocit, že bude za chvíli večer.“
„Má pravdu. Cestujeme celý den a ani jsme si to neuvědomili,“ souhlasil s Vidaathem Rogr.
„Musíme se nacházet už v blízkosti severní hranice. Co jsem zaslechla, v poslední době je to tu nebezpečné. Nebezpečí nepochází jen z blízké válečné fronty, ale také se tu údajně pohybují podivné bytosti,“ upozorňovala Daniela ostatní a pokračovala ve vyprávění.
„Nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou sedláků, kteří tento kraj raději opustili a šli za prací do města. V posledních dnech tu po nocích něco obchází a zabíjí dobytek. Není radno tu prý nocovat. Sami sedláci se raději zavřeli ve svých domovech a ani se neodvážili v noci vyjít na dvorek.“
„Byli jsme zabraní do sledování, a tak nám ani nepřišlo, že uplynul prakticky celý den,“ uvědomil si nastalou situaci Rogr. „Raději se vrátíme. Zkusíme najít hlavní cestu vedoucí z Antaru na sever.“
„Měli bychom si pospíšit. Nevíme co nás tu může čekat,“ souhlasně se přimluvil Vidaath.
Dali se do kroku a Daniela mezitím prohlásila: „Takže jsme zjistili, že za tím vypálením vesnice stojí nejspíše Almendeici. To se dalo čekat.“

Sešli ze stopy a Vidaath vedl ostatní přímo na východ. Hlavní cesta byla ve skutečnosti blíž než předpokládali. Vystoupali do mírného kopce a na jeho vrcholu nalezli hlavní kamennou cestu. Když se rozhlédli, bylo vidět sledovanou stopu, která se opodál napojila na tuto cestu. Dali se do rychlejší chůze, aby z tohoto místa co nejrychleji zmizeli. Neměli však tušení jak daleko jsou od Antaru, jisté bylo pouze to, že dorazí domů až v noci.

A skutečně noc na sebe nedala dlouho čekat. Pustá a tichá krajina se rychle ponořila do tmy. Nikde ani kousek místa, kde by se dalo v bezpečí přenocovat. Žádné stavení, ani menší les. Občas se rozhlíželi do tiché a temné noci, zda náhodou nezahlédnou něco zajímavého, ale všude bylo pusto. Po nějaké době měli čas od času pocit, že něco v okolí přeci jen pobíhá. Na nedalekém kopci na chvíli zahlédli něco nejasného, ale hned to zmizelo, a tak neměli ani nejmenší tušení, co to mohlo být. Chvíli si mysleli, že se jim to pouze zdálo. Vlastní představivost totiž dokáže mnohdy své.

Urazili zhruba půl míle a jiném kopci opět něco zahlédli. Tentokrát se to neztratilo. Na kopci stála nejasná postava rytíře na koni. Zastavili se a chvíli se dívali tím směrem. Tentokrát už si byli jistí, že se o žádnou představivost se nejednalo. „Kdo by tu v tuto dobu jezdil na koni a ještě mimo cestu.“ pomyslil si Vidaath. Náhle jezdci zasvítily oči rudou září, v tu chvíli všem bylo jasné, že se nejedná o zbloudilého cestovatele. Tento podivný jezdec se náhle rozeběhl směrem k dobrodruhům. Všichni vytasili své zbraně. Temný jezdec pak proběhl přímo mezi dobrodruhy a než kdokoliv stačil jakkoliv zareagovat, Daniele vyrazil z ruky její meč a běžel po cestě dále. Ostatní se ho snažili zasáhnout, ale byl příliš rychlý, a proto se nikdo netrefil. Jezdec se po chvíli otočil a rozběhl se opět proti nim. Rogr tentokrát jezdce zasáhl šípem do ramene, ale zřejmě to jezdci příliš nevadilo, a tak běžel stále přímo proti nim. Tentokrát se podařilo všem včas uhnout čepeli jezdcova meče. Temný jezdec nakonec běžel pryč. Dusot kopyt byl stále slabší, až nakonec zcela utichl.

„Co to bylo za podivnou bytost?“ honilo se dobrodruhům v hlavách. Věděli, že opravdu není radno cestovat a nocovat v těchto končinách. Neměli ani tušení, jak daleko se nachází Antar. Nezbývalo, než pokračovat v cestě co nejrychleji. Neustále se úzkostlivě rozhlíželi po krajině a čekali, zda se temný jezdec objeví znovu. Okolí bylo stále pusté. V kopcovité krajině bylo maximálně pár osamocených stromů. Těchto pár stromů jen stěží mohlo poskytnout nějaké útočiště. Dobrodruzi si byli vědomi toho, že pokud by nic vhodného nenašli, museli by jít pokud možno celou noc. Usnout někde ve volné krajině by s největší pravděpodobností mělo neblahé důsledky.

Šli již delší dobu pustou krajinou a stále marně hledali vhodné útočiště. Nakonec se jim přeci poštěstilo. V jednom údolíčku se nacházel menší lesík, který byl dostatečně velký, aby jim poskytl bezpečný úkryt. Zamířili ihned k němu. Než však k němu došli, zaslechli někde v dáli opět dusot koňských kopyt. „Už je tu zase. Honem se musíme schovat, třeba si nás nevšimne,“ tiše prohlásil Rogr. Všichni se skryli mezi stromy a keři v bukovém lesíků. Nehybně a tiše čekali a doufali, že jezdec nemá o jejich přítomnosti tušení. Dusot kopyt se stále přibližoval. Když už byl velice blízko, náhle ustal. Snažili se nevydat ani hlásku. Během toho ticha zaslechli další dusot přicházející z jiného směru. I ten se přibližoval. „Jsou tu už dva,“ pomyslili si. První jezdec na chvíli poodběhl k místu odkud se ozýval další dusot. Po chvilce čekání neustále pokračoval okolo jejich úkrytu v lese. Dusot obou jezdců zněl neustále ze všech stran, nejdříve zleva poté hned z druhé strany. Jakoby jezdci věděli o jejich přítomnosti. Dobrodruzi ve strachu neustále vyhlíželi směr, ze kterého se chystali zaútočit. Trvalo to poměrně dlouhou dobu, která jim chvílemi připadala jako věčnost.

V tom se z okrajů lesa ozvalo zachrastění a zjevila se rudá záře očí jezdce, než však stačili cokoliv udělat, jeden jezdec proběhl skrze les přímo mezi dobrodruhy. Všichni stačili včas uskočit, než se však vzpamatovali z druhé strany vyběhl druhý jezdec. Ten byl úspěšnější. Když probíhal mezi dobrodruhy, sekl Danielu do ruky. Ve strachu očekávali jejich další útok. Rozhlíželi se ze strany na stranu a jen podle zvuku se snažili určit, odkud opět zaútočí. Po chvíli se naštěstí dusot začal vzdalovat, až nakonec opět utichl.

Oddechli si. Bylo to konečně pryč. Vidaath za pomoci svých léčitelských schopností začal ošetřovat Daniele zraněnou ruku.
„Už jsou pryč,“ oddechl si Rogr.
„Můžou se však opět vrátit a může jich být klidně víc. Já bych se tu trochu opevnil. Přeci jen se tu můžeme trochu krýt,“ napadlo Vidaatha. Promluvil proto k Rogrovi: „Ty přece umíš líčit různé pasti. Co kdybys zkusil v okolí nějaké nastražit. Já bych mohl na kraje lesa nastražit ohnivou past. Poté bychom mohli vytvořit ještě nějaké zábrany, aby na nás nemohli útočit ze všech stran.“
„Souhlasím s Vidaathem, tady máme alespoň šanci se ubránit, než na planinách,“ souhlasila Daniela s nápady ostatních.

Všichni se dali do práce. Temní jezdci se mohli kdykoliv vrátit. Vidaath nastražil na povalenou větev ohnivou past. Na druhém konci lesa za pomocí svého kouzla, které umožnilo z pevné země vytvořit nakypřenou hlínu, ve které se poté špatně chodilo, natož běhalo. Rogr líčil na přístupových cestách různé nástrahy. Například lano natažené mezi stromy dvě stopy nad zemí, různě napnuté větve, a poté ještě začal hloubit jámy. Země zde byla tvrdší, takže moc hluboké nevykopal. Mezitím Daniela tahala větve mezi stromy a keře tak, aby se omezily přístupové cesty.

Během těchto prací si po čase všimli, že nebyli v lesíku sami. Mezi křovisky se ještě někdo ukrýval a evidentně měl také strach. Byl to muž střední postavy s černými, delšími vlnitými vlasy spletené do copu, též delší bradku. Na sobě měl šedý plášť a v ruce třímal kouzelnickou hůl.
„Podívejte! Tady se ještě někdo ukrývá,“ zavolal Rogr na ostatní.
„Jak jsme byli pronásledováni jezdci, tak jsme si ho ani nevšimli,“ konstatoval Vidaath.
„Kdo jsi? Nemusíš se nás bát,“ zavolala na ztraceného mága Daniela. Ten po chvíli opatrně přišel k ostatním. Představil se a vyprávěl co se mu přihodilo.

„Zdravím vás. Nevěděl jsem kdo jste, tak jsem se ukrýval abych vás trochu poznal. Ale vidím, že jsme ve stejné šlamastice. Abych se představil, jmenuji se Alessander a jsem mág. Hodně cestuji po světě. Včera jsem cestoval do Antaru. Chtěl jsem tam dorazit ještě před setměním. Protože jsem zaslechl, že je zde nebezpečno, tak jsem pospíchal. Můj kůň si však něco udělal s nohou, tak jsem zde musel přenocovat. To jsem ještě netušil, co mě tu čeká. Po setmění se objevil první z těch temných jezdců. Můj kůň před ním někam utekl, ale předpokládám, že vzhledem ke svému zranění, nikam daleko a zřejmě je po něm. Schoval jsem se zde a čekal, dokud ten jezdec neodejde. Chvíli pobíhal okolo, pak proběhl lesem a nakonec zmizel. Doufal jsem, že se nevrátí a já budu moc pokračovat do Antaru. Jenže se vrátil a nebyl sám. Byli už dva. Následně jste sem přiběhli.“

Po vyslechnutí příběhu se všichni představili:
„Rád vás poznávám. Rogr je jméno mé.“
„Daniela.“
„A jsem Vidaath.“
„Rád vás poznávám. Co tu vůbec na tak nepřívětivém místě děláte?“
„Chtěli jsme vystopovat ty, kteří vyvraždili mou vesnici druidů a zabrali jsme se do toho tak, že jsme zapomněli na čas a dostali jsme se až sem. Nyní se též chceme vrátit zpět do Antaru.“
„Ale cestovat teď v noci je nebezpečné, chceme tu nějak do rána přežít, proto jsme zde nalíčili pár pastí,“ vysvětlil Rogr jejich plán.
„Jsme již hodně unavení po celodenním putování, a tak si musíme trochu odpočinout. Budeme však muset držet hlídky a být připraveni na případný návrat jezdců,“ upozorňoval Vidaath.
„Koukal jsem, jak se připravujete. Společnými silami se snad lépe ubráníme. Moje magie jistě přijde vhod.“
Než všichni ulehli ke spánku, rozdělili si hlídky. První hlídku držel Vidaath. Ostatní mezitím po náročném dni rychle usnuli.

Vidaath seděl na zemi a rozhlížel se po okolí. Všude okolo byla úplná tma a ticho. Tak tiché, že i na Vidaatha dopadl podivný úzkostný pocit a to je na pobyt v nočním lese zvyklý. Tady je to ale jiné. Čas od času zaslechl hmyz šramotící v trávě. To byl také jediný zvuk, který občas zaslechl. Během hlídky se byl párkrát porozhlédnout po lesíku a zkontroloval pasti. Z lesíka raději nevyšel, co kdyby byl mimo úkryt v momentě příchodu jezdců. Přes zataženou oblohu nepronikl žádný měsíční svit, a tak byl jen velmi slabě rozeznatelný reliéf okolní krajiny.

Uplynula již delší doba. Stále se však nic nedělo. Vidaath už byl velmi unavený, a proto bylo načase se vystřídat. Probudil proto Rogra, jež byl na řadě. Vidaath poté prakticky hned usnul. Rogr se posadil do trávy a jen sledoval krajinu. Všude ticho a tma. Dlouhou dobu se nic nedělo, a proto se občas Rogrovi zavíraly oči. Pořád si v duchu omílal: „Nesmím usnout.“ A moc dobře věděl, že případné usnutí na hlídce by mohlo mít tragické následky. Pravda, že exploze ohnivé pasti by jistě všechny vzbudila, ale nepřipravené.

V jeden moment měl najednou pocit, že slyší občasný dusot kopyt. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdálo. Raději se zaposlouchal více. Po chvíli poslouchání zaslechl už hlučnější dusot. Temní jezdci se vrátili. Rychle probudil ostatní. Dusot se ozýval nejdříve z jedné strany, ale hned na to následoval ze strany druhé. Než se všichni připravili k boji, ozval se dusot ještě z dalších směrů. Dusot se najednou ozýval ze všech stran. Jezdců tentokrát bylo mnohem víc. Vidaath podle zvuků napočítal čtyři, ale nebyl si úplně jist. Kroužili neustále okolo a dobrodruzi jen čekali, odkud na ně jezdci zaútočí. Rogr mezitím vyšplhal na strom, ze kterého měl dobrou pozici pro střelbu z luku.

V tom se ozvalo zachrastění větví a následovala velká rána. Přímo z místa, kam Vidaath nastražil ohnivou past, vyšlehly velké plameny. Zasažený jezdec se dal na ústup, Rogr ještě stihl po něm vystřelit šíp. Okolní křoví začalo po té exploze trochu hořet, takže lesík byl ohněm slabě osvětlován. Trochu ironické, druid zapálil les, to se jen tak nevidí.

Mezitím se z druhé strany ozvalo několikrát další zapraskání a slabá rána. Poté z těchto míst vyběhl jeden jezdec. Rogr ihned po něm vystřelil šíp a zasáhl ho tak do hrudi. Rogr nečekal a hned následoval další. Alessander zatím pronesl zaklínadlo. Krátce na to se začal valit ze zbroje jezdce dým, ten se pak ani nezmohl na útok, a tak se dal na ústup. Druhý se rozmáchl svým dlouhým černým mečem po Daniele, ta však stačila uhnout a zasáhla koně do boku. Alessander opět pronesl to samé zaklínadlo jako prve a po chvíli se ze zbroje dalšího jezdce začal valit černý dým. I tento jezdec se dal na útěk. Jak bylo všeobecně známo, nemrtví v naprosté většině nemají rádi oheň. Ten je po svaté magii zraňuje nejvíce a kouzlo rozžhavená zbroj jim moc dobře opravdu nedělala. Poté již žádný nezaútočil a po krátké době, se dusot kopyt postupně vzdaloval, až zcela utichl.

„Výborně. Zahnali jsme je,“ radostně vydechl Rogr, jež právě seskočil ze stromu.
„Tady Alessander nám dost pomohl,“ chválil Vidaath nového parťáka.
Daniela zprvu Alessandrovi nedůvěřovala, ale od teď se zdálo, že přeci jen budou společně vycházet.
„Dostali od nás lekci. Snad se do rána nevrátí,“ vyslovil svou obavu Vidaath.

Mezitím oheň na kraji lesa postupně vyhasl. Jakmile lesík opět zahalila tma, všichni opět ulehli ke spánku. Hlídku nyní držela Daniela. V okolí byla opět tma a ticho. Nic naštěstí nenasvědčovalo, že by se jezdci chystali vrátit. Po delší době probudila Alessandra a ten poté držel poslední hlídku. Seděl poměrně odpočatý na trávě a sledoval okolí. Občas zašel ke kraji lesíka a rozhlížel se, zda nespatří nějaké možné nebezpečí. Všude už byl klid.

Během jeho hlídky se začalo pomalu rozednívat. Stále zatažená obloha pomalu od východu zesvětlela a i v lesíku už bylo o něco lépe vidět. Pomalu se všichni probudili. Rozhlédli se po okolí lesíka. Všude spatřili mnoho koňských stop. Uvědomili si, že jsou to ty samé stopy, které zahlédli už při stopování. Těch stop tu bylo opravdu hodně.

Poté se trochu najedli a vyrazili směrem k Antaru. Cesta byla ještě dlouhá. Během putování si trochu povídali o posledních událostech. Řeč padla i na Dandara. Jak se dostal k moci a jak nyní vládne Antaru. Teprve před odpolednem přišli k prvním usedlostem a statkům v okolí města. Moc obyvatel zde nepotkali, lidé schodně vyprávěli o podivných přízracích a jezdcích řádící na severu.

Krátce po poledni konečně dorazili k branám města. Oddechli si.
„Je dobré být zase v bezpečí doma,“ s úlevou pronesl Rogr.
„Něco bych pojedl. Jaké jsou tu dobré hospody, kde se dá slušně najíst? Mohli bychom se u jídla trochu víc seznámit,“ navrhl Alessander, kterému po dlouhé cestě již kručelo v břiše.
„Dobrý nápad, taky bych něco pojedl,“ souhlasil Rogr, který se, stejně jako Alessander, též těšil na pořádné jídlo.

Zašli na náměstí do hospody: „Zlatá husa.“ Hospoda byla v tuto polední dobu prázdná. Zde si objednali pečenou husu a pivo. Protože celý předchozí a dnešní den toho moc nepojedli, měli proto pořádný hlad. Hostinská po chvíli donesla každému pivo a než jim připravila jídlo, tak se více dobrodruzi dali s Alessandrem do přátelské řeči.

„A co nyní plánuješ?“ začal Rogr řeč.
„Jak jsem se včera zmínil, tak cestuji po světě a poznávám nové věci, především magii. Kromě toho hledám lidi, kteří by mě naučili něčemu novému. Před nějakou dobu jsem zaslechl něco o posledním dění v Antaru. To mě velice zajímalo, a tak jsem to chtěl zde poznat. Ráno jste zmiňovali nějaký podivný rituál ve zdejším chrámu. Jestli by to bylo možné, rád bych se na to podíval.“
„Ano. Jeden zlý mág Almendeth tam prováděl krvavý rituál. Povraždil všechny obyvatele a mnichy v chrámu a jejich krev používal k provádění rituálu. Nevíme co bylo cílem, ale podařilo se nám ho naštěstí včas zastavit. Zítra bychom se tam klidně mohli podívat. Zajímalo by nás, co bylo konkrétně cílem,“ popisovala Daniela rituál v chrámu bohyně Lin.
„To zní velice zvláště. Dosud jsem podobné rituály neměl šanci vidět, takže nevím, zda dokážu odhadnout cíl rituálu.“

Poté si vyprávěli o zážitcích posledních dní, zvláště v Antaru se toho odehrálo hodně. Bavili se o bývalé radě, Dandarovi, Almendethovi a jeho magii. Alessander byl až překvapený, co se může odehrát během takhle krátké doby. Mimo jiné navrhl, zda by mohli nějaký čas cestovat společně. Byla by to vynikající příležitost poznat mnoho nového. Ostatní souhlasili, přeci jen neví jaký úkol má pro ně přichystaný Dandar a Alessander bude vítaná pomoc. Po nějaké době hostinská přinesla dozlatova upečenou husu. S chutí se dali do jídla.

Netrvalo dlouho a po pečené huse na stole zbyla jen hromádka kostí. Bylo již pozdní odpoledne a do hospůdky přicházeli další hosté. K večeru přišla dokonce Laia, která se již párkrát bavila s Vidaathem a usedla k malému stolu v rohu místnosti. Vidaath od ní získal v poslední době několik zajímavých informací. Napadlo ho, zda by něco mohla vědět o temných jezdcích, a tak si na chvíli k ní přisedl.

„Zaslechla jsem o vašem úspěšném boji s Almendethem. Bylo to pro mě překvapení,“ hned po uvítání pronesla Laia, z jejíž tváře byla znát radost.
„Akorát Loril a William nevyvázli živí.“
„Co se dá dělat. Smrt patří k životu, nemůžeme tu být navěky.“
„Alespoň bude od Almendetha klid a již více se nepokusí ovládnout Antar,“ pokračoval Vidaath.
„Ten Almendeth nebyl sám, má ještě dva bratry. Corveirath, šílený válečník. Ten vládne ohromnou silou a nevím o nikom, kdo by ze souboje s ním, vyvázl živ. Chaledeth, šílený mrtvý. O něm toho není příliš známo, ale říká se, že byl údajně poražen,“ vyprávěla Laia tichým hlasem.
„Aha, takže je stále možné, že někdo z nich se může v budoucnu pokusit ovládnout Antar.“
„Je to možné. Ale toho bych se až tak nebála. O Chaledehovi nebylo slyšet po staletí. Jedině Corveirath by se mohl o něco pokusit, ale dlouho jsem o něm nic nezaslechla, takže nevím, zda by mohl něco chystat,“ vyslovila svoji domněnku Laia a napila se piva.
„Nevíš něco o temných jezdcích řádící zde na severu? Včera jsme se s nimi setkali.“
„Něco jsem čas od času zaslechla. Jsou to prý padlí ve válkách. Vycházejí jen za noci a na rozdíl od ostatních nemrtvých, nikdy neútočí v přesile. Na severu se objevili teprve nedávno. Mohlo to být ve spojitosti s válkou s Almendeici, ale to se opravdu jen domnívám. Pravda může být docela jinde. Víc toho nevím.“
„Děkuji ti za tvé informace. O těch jezdcích je dobré vědět, že neútočí v přesile.“
Poté se Vidaath rozloučil a vrátil se zpět k ostatním. Laia dopila poslední pivo a odešla z hospůdky.

Dobrodruzi si povídali a pili pivo až do noci. Ostatní hosté postupně odcházeli, až jich zůstalo opět jen pár.
„Myslím, že bychom už mohli jít. Máme za sebou náročné dny a jsem již celkem unavená,“ navrhla Daniela poté, když odešla z hospůdky většina osazenstva.
„Máš pravdu, zítra bude třeba zajít za Dandarem. Uvidíme, co si pro nás připravil za úkol.“ souhlasil Rogr a dopil svoje pivo.

Vidaath i Alessander také dopili piva a odešli z hospůdky. Nebylo ještě příliš pozdě. Po nočních ulicích potkali ještě mnoho obyvatel. Společně šli přes náměstí k cechu mágů, kde můžou mágové na svých cestách přenocovat. Alessander této možnosti využil. Ostatní k přenocování využili své tradiční domovy, akorát Vidaath opět využil možnosti přespání na zahradě u Rogra
přidáno 25.03.2012 - 14:36
D_P: Nevadí. Ono už to mám dávno napsané, jen to ještě doladuju. Dávám odkaz i na Facebook a tam mám z řad přátel pár čtenářů. Dále to zveřejňuju ještě na dalších dvou literárních servrech, takže časem si to někdo přečte.
přidáno 13.03.2012 - 22:38
Taky prózu nečtu, je to moc dlouhý...ale taky ti chci udělat radost...tak kdy bude ta báseň ? Prosím....
přidáno 13.03.2012 - 19:44
No ja prozz nectu jen je skoda kdyz se s tim pises aby pod tim nebyl koment tak ti aspon udelam radost konentem :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Dobrodruzi z Antaru: Kapitola II - Almendeth, jeho činy a následky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Dobrodruzi z Antaru: Kapitola III - Tajemství prokletého hvozdu
Předchozí dílo autora : Dobrodruzi z Antaru: Kapitola I - Nový král Antaru

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Miki-chan [11], Kakiko [9], Kaa [5]
» řekli o sobě
BorůvkaB řekla o Whetley :
Kluk s talentem a smyslem pro humor. Z jeho děl dýchá jeho nezaměnitelná osobnost. Je rád sám sebou a to je důležité. Doufám, že se psaní nezdá, protože posle mě se s tím už narodil :)
TOPlist
Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku