Umírající starý muž. Noční návštěvník (snad syn, vnuk nebo někdo úplně cizí?) a starcova žena usínající u televize. Nic tajemného, nic krvelačného. Jen taková kratší pocitovka.
přidáno 28.06.2011
hodnoceno 1
čteno 875(5)
posláno 0
Těsně před dveřmi zaváhal. Nakonec se rozhodl nezvonit, ale odemknout si sám. Zvonek by stejně neslyšela. Položil opatrně obě tašky vedle věšáku a rozhlédnul se kolem sebe. Chodba byla zahalena do tmy a ticha, jen skrze prosklené dveře sem probleskovalo světlo z televize. Krátké záblesky se střídaly jeden za druhým. Jako kdyby v obývacím pokoji zuřila bouřka. Zul si boty, zvedl obě tašky a prošel rozsvícenou koupelnou do kuchyně. Dřez byl plný nádobí a na plotně stál hrnec až po okraj plný květáku, jehož zápach se šířil po celé kuchyni.

Udělal tři kroky k oknu a pustil dovnitř studený vzduch. Všiml si, že stále drží v levé ruce obě tašky. Pověsil je na opěrátko židle a začal pomalu vykládat potraviny na stůl. Když obě dvě vyprázdnil, vložil vše do zcela prázdné lednice. Oknem začal do kuchyně proudit štíplavý vzduch prosycený kouřem, který jej začal dráždit do nosu. Zavřel jej tedy a pozoroval rozsvícené pouliční osvětlení, mezi kterými se procházeli pejskaři. Někteří se zdravili a prohodili spolu pár slov, jiní kolem sebe prošli bez povšimnutí a s přitaženým vodítkem své štěkající bestie. Neměl pejskaře rád. Prostě jen tak, bez racionálního důvodu. Žádné kousnutí z dětství nebo jiný nepříjemný zážitek ho k takovému názoru nepřivedl. Jako někteří lidé nemají rádi koprovou omáčku, on neměl rád psy a pejskaře.

Zatáhnul záclonu a vyšel zpět do chodby. Nejspíš usnula, protože televize byla vypnutá a v chodbě nebylo vidět na krok. Nechtěl ji budit, a tak šel po paměti. Po několika vteřinách jeho oči přivykly tmě a přeci jen uviděl obrysy dlouhé šatní skříně a malého perského koberečku pověšeného na stěně. Napravo nahmatal závěs a ocitnul se před dalšími dveřmi. Potichu je otevřel a zůstal stát s pohledem upřeným na postel. Stařec nepravidelně oddychoval. Pokrývka mu zakrývala polovinu obličeje a cuchala mu jeho dlouhé bílé vlasy. Čelo měl zpocené a oběma rukama křečovitě svíral pokrývku. Chvílemi jeho dech přehlušovalo tikání hodin. Bylo přesně čtvrt na osm. Stařec se obrátil na bok, aniž by jej zpozoroval. Vystrčil levou nohu mimo hranice postele a něco nesrozumitelně zabručel ze snu. Nohavice vybledlého pyžama se mu odrhnula do půli lýtka, které mělo nezdravě popelavou barvu. Drobné fialové žilky se vzájemně křížily a proplétaly a stojícímu návštěvníkovi připomínaly povodí Amazonky. Proč si při pohledu na starcovo lýtko vzpomněl právě na povodí Amazonky, to si vysvětlit nedovedl. A tak se té pošetilé imaginaci jen nejistě pousmál a nechal to být.

Došel do rohu místnosti a sedl si na kolečkovou židli. Stůl byl pokrytý starými fotografiemi a dokumenty. V levé části byla položená krabice, stále ještě asi do poloviny plná. Upoutala ho největší z fotografií na samém rohu stolu. Rozsvítil bakelitovou lampičku a podíval se na obrázek zblízka. Na lavičce v parku seděl stařec, asi tak padesátiletý. Skráně měl prokvetlé šedinami, ale bezstarostný usměv mu dodával mladistvý vzhled. Vedle něj seděla na lavičce mladá dívka v klobouku a brýlích, kterou návštěvník neznal. Měla plavé vlasy, velké oči a nohu koketně přehozenou přes druhou. Mohla být nejméně o 25 let mladší, než muž držící ji kolem pasu. Z výrazu jejich tváří bylo zřejmé, že spolu měli poměr. Snad šlo o starcovu sekretářku? Stejně tak se ale mohl stařec seznámit s dívkou v baru či na schůzi ROH. Dnes už tedy byla ve věku svého tehdejšího milence. Jak dlouho spolu asi poměr udržovali? Věděla o něm starcova manželka, který před několika minutami usnula ve vedlejší místnosti u televize? O těchto otázkách se mohl sedící muž pouze dohadovat.

Vrátil fotografii na původní místo a postupně začal zkoumat další fotografie. Na většině z nich byl stařec. Dítě, student, ženich, funkcionář, zasloužilý funkcionář, důchodce. Na světlém americkém psacím stole bylo možné vidět všechny důležité etapy starcova života. Když se dostatečně vynadíval na desítky zažloutlých fotografií různých velikostí, začal si prohlížet dokumenty. Ty nejstarší byly umaštěné, potrhané a vůbec ve velmi špatném stavu. Vysvědčení ze třetí třídy, výuční list, životopis a spousta dalších papírů.

Začetl se do životopisu s datem 13. 6. 1954 a hned první věta jej upoutala. „Pocházím z chudých poměrů. Otec pracoval celý život na pile jako pomocný dělník, matka byl švadlena. Od útlého dětství jsem vnímal třídní rozdíly, které rozdělovaly československou společnost ve 30. letech 20. století…..“. Dál už číst nemusel. Ostatní už znal nazpaměť. Přeskočil tedy až nakonec a několik vteřin se soustředil na starcův podpis. Alois Grulich. Ostré úhly i u zaoblených písmen a vše ukončené kličkou. Navíc byl podpis podtržený. To vše vypovídalo o starcově velkém sebevědomí a víru v sama sebe od raného mládí. Pro grafology přímo učebnicový příklad. Snad i proto stařec postupoval ve své stranické kariéře tak rychle nahoru. Odložil složený papír do krabice.

Hodiny odbíjely půl osmé a stařec se opět vrátil do počáteční polohy. Nyní ležel na zádech s rukama překříženýma na prsou. Vypadal důstojně a snad jakoby smířen se svým osudem. Jeho pohublý a vrásčitý obličej kypěl jakoby zázrakem na krátkou chvíli zdravím.

Muž sedící u stolu zhasnul lampu a chvíli se jen tak díval do tmy. Slyšel jen hodiny a starcovo neklidné chrápání. Vstal a přemístil se do křesla, které stálo blíže starcovy postele. Pohodlně si natáhnul nohy a opřel hlavu o opěradlo. Několik minut klimbal. Mezi tím se mu zdálo, že se stařec posadil na okraj postele a ukazuje na fotografie položené na stole. Jindy se zase na moment probral a myslel si, že stařec už na posteli neleží. Když se probral naposledy, hodiny ukazovaly devět hodin a sedmnáct minut.

Vedle starcovy postele byl umístěn mahagonový noční stolek. Ze spodního šuplíku vyčuhovaly účty za telefon. Nahoře ležely noviny z dnešního dne i ze včerejška. Nikdo je doposud neotevřel. Stejně tak se nikdo nedotkl čaje a bílého jogurtu. Noční návštěvník vstal z křesla a sáhnul si na hrnek. Byl úplně ledový.

Muž si znuděně zívnul a uvažoval, co dál. Nudil se, ale nechtěl odejít. V místnosti bylo spousta věcí, které si chtěl ještě prohlédnout.

Jeho pozornost teď upoutala knihovna, která se za křeslem rozprostírala po celé stěně až ke stropu. Nechtěl rozsvěcovat, příjemné šero na něj působilo uklidňujícím dojmem. Navíc by se stařec mohl probudit. To nechtěl. Vytáhl proto z náprsní kapsy zapalovač a prohlížel si hřbety zaprášených knih pod plápolajícím ohněm. Jednu po druhé. Nejraději by si zapálil. Potlačil však svoji chuť a pokračoval v prohlížení starcovy knihovny. Po několika minutách pečlivého průzkumu cítil jistě zklamání. Knihovna byla plná knih, které se najdou v každém druhém bytě. Dostojevskij, Kundera, Čapek a Hašek. Dvě řady pod stropem ho jeho počínání přestalo bavit úplně a zhasnul zapalovač.

Zamířil k psacímu stolu a tentokrát zaměřil svoji pozornost na přeplněnou poličku, která byla pověšena v úrovni jeho očí. Nejdříve vzal do ruky pečetidlo s písmeny AG. Jeho rukojeť byla vyrobena snad z ebenu a na samém konci byla prokládána ornamenty ze slonoviny. Hned vedle stálo pět malých slonů z tmavého dřeva. Kly byly nejspíš ze skutečné slonoviny a většina jich byla polámaná. Na samém konci ležel rámeček s fotografií starce sedícího na slonovi. Mohlo mu zde být tak ke čtyřiceti. Vedle slona stal malý snědý muž a dotýkal se slonova chobotu. Kolem se rozprostíral hustý prales. Noční návštěvník vzal rámeček do ruky a nastavil jej proti oknu, aby viděl veškeré detaily. Okna však byla od pouličního osvětlení příliš daleko. Vrátil rámeček na své místo.

Hodiny začaly opět odbíjet a muž si uvědomil, že poslední minuty vůbec neregistroval starcovo oddychování. Nic. Ani teď nezaznamenal žádný zvuk. Zaposlouchal se ještě jednou do ticha přerušovaného pouze pravidelným tikáním hodin. Udělal několik kroků k posteli, kde ležel stařec. Ruce už neměl zkřížené na prsou, ale volně mu visely přes okraje postele. Věděl, že tento okamžik přijde. Ne ale už dnešní noc. Dnes ještě ne. Stále si však nebyl jistý. Nenapadlo ho tedy nic lepšího než dojít do koupelny pro zrcátko. Když se vrátil zpět do starcovy ložnice, ucítil ve vzduchu něco, čeho si ještě pře několika málo okamžiky nevšimnul. Nedovedl však popsat, co by to mohlo být.

Rozsvítil a vzal zrcátko do levé ruky. Vložil jej před starcova ústa. Nedýchal. Zkusil to ještě jednou. Poté položil zrcátko na noční stolek a obrátil se k posteli zády. Šel oknu a otevřel jej dokořán. Mrzlo a ve vzduchu byl cítit kouř z komínů blízké továrny. Přesto nechal okno otevřené a zapálil si. Opřel se lokty o parapet a pravou rukou si nervózně poklepával do rytmu. Až teď zaznamenal, že u zdi leží popelník se čtyřmi nedopalky. Včera padal sníh s deštěm, ale nebyly rozmočené. Chuť ke kouření jej tedy neopustila ani poslední den. Když dokouřil, zavřel okno. Už byl u dveří, když se vrátil k poličce a vytáhnul z rámečku starcovu fotografii. V předsíni byla tma a tichu. Nejdříve chtěl jít do obýváku a vzbudit ji. Potom si to rozmyslel, oblíkl si bundu a obul si boty. Světlo na chodbě se samo rozsvítilo. Ještě naposledy se podíval na starcovo tělo v pokoji. Zamknul dveře, sešel jedno poschodí a klíče hodil do schránky. Otevřel dveře a vyšel ven. Začal padat sníh. Zvednul si límec až nahoru a vydal se po cestě do zasněžené noci.
přidáno 03.08.2011 - 21:41
Podle mého názoru hezky tajemný příběh. Zasloužilo by si to objasnit, kdo vlastně ten noční návštěvník byl. Jinak se to dobře čte, má to spád a potřebnou dávku napětí, která udrží pozornost čtenáře. Nezbývá, než pochválit a popřát autorovi hodně inspirace do další práce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poslední noc : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Stroj času
Předchozí dílo autora : Jeden den na Smíchově

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku