je to jedno z mých prvních děl =) tak doufám, že se bude líbit =)
přidáno 31.03.2011
hodnoceno 2
čteno 658(5)
posláno 0
Když otevřela oči, měla všechno rozmazané. Okolo ní byla krajina zahalená v bílé peřině. Nemotorně se posadila a promnula si oči. Byla promrzlá až na kost. Na jejích šatech byla tenká vrstva čerstvě napadaného sněhu. Vůbec netušila, jak dlouho mohla zde ležet. „Kde to vůbec jsem?“ musela se sebe sama ptát. Rukou si šáhla na hlavu, kde ucítila velkou bouli. Tiše zaklela.
Podívala se na oblohu, aby zjistila kolik tak může být hodin. K její smůle byla obloha celá pod mrakem a tak nic nezjistila. Pomalým pohybem se zvedla ze zemně a setřásla ze sebe zbytky sněhu. Zkontrolovala si, jestli má u sebe všechny věci. K její smůle jí chyběl měšec s pár zlaťáky a teplý kabát. Dýku, kterou měla pro jistotu schovanou v botě, naštěstí nenašli. Rozhlídla se kolem, ale místo nepoznala a tak se rozhodla, že půjde rovně a bude doufat, že narazí brzo na město.
Sníh se jí bořil pod nohama. Občas mezi stromy prosvitlo slunce, ale vždy jen na chvilku. Les stále nemizel, ba naopak stále víc houstnul. Už šla dobrou hodinu. Necítila konečky prstů jak na nohách, tak na rukách. Hlavou se jí stále honily myšlenky, co se vůbec stalo. Na nic velkolepého si vůbec nevzpomněla. Ze zamyšlení jí vytrhl dým, který se valil z dáli.
„Konečně! Doufám, že tam budou hodní lidi a nechají mě aspoň se ohřát!“ rychle se jí rozbušilo srdce a přidala do kroku. Málem spadla, když před ní spadla větev, která neunesla nápor sněhu. Dým se rychle blížil. Rychle se drápala do prudkého svahu, který byl tvořen ze ztvrdlého sněhu. Jakmile vyšplhala nahoru, uviděla, z čeho vycházel dým.
Dole v malém údolí ležela menší vesnička, teď už spíš jen trosky. Z trosek domů a stodol vycházel temně černý dým. Najednou si uvědomila, co se tu stalo. Temní poslové vypálili celou tuto vesnici, zničili, zabili nebo uloupili vše. V posledních měsících se tyto útoky děli celkem pravidelně. Nikdo nevěděl, proč to dělají. Byli sice krutí a nelítostní, ale dřív nechávali své poddané na pokoji. Mezi lidmi se začalo spekulovat, že se chovají jako by něco hledali. Bohužel nikdo nevěděl co.
S otevřenými ústy a velkým zklamáním se vydala dolu do ruin. Některé domy nebyli tak ohořelé a dalo by se v nich ještě sehnat něco užitečného. Cesta dolu moc dlouho netrvala. Když procházela mezi zbytky domů, běhal jí mráz po zádech. Sledovala pohledem každý dům i jeho okolí. Přece jen se zde mohl ještě někdo z poslů být. Před sebou uviděla dům, který měl propadlou střechu a trošku ohořelé stěny, ale vypadal celkem nedotčený.
Nenápadně vlezla dovnitř a začala hledat. Spoustu věcí bylo ohořelých a všude byl cítit dým. Bohužel v tomto domě nic nenašla a tak zklamaně vylezla ven. Zkusila ještě pár dalších domů, ve kterých našla pár kusů oblečení a menší vak. K její smůle nenašla žádné zlaté, ale na štěstí nenašla žádné mrtvé, což jí trošku pozvedlo náladu. Když stála venku před domy, začala sledovat okolí. V tom si všimla, že ve sněhu jsou stopy, které mířili na sever. „Lidé z vesnice museli jít tímhle směrem! Určitě tam bude nějaké město nebo aspoň jiný vesnice.“ Bez velkého rozmýšlení se rozhodla, že po stopách půjde.
Celou dobu měla divný pocit, jako když jí někdo sleduje a zkoumá každý její pohyb. Ať se rozhlížela, jak chtěla, nikoho neviděla. Prodloužila své kroky, aby se co nejrychleji dostala pryč od ruin. Slyšela jen, jak její kroky dopadají do sněhu, který tlumil jejich nárazy. Najednou uslyšela za sebou šramot a sníh padající na zem. Když se otočila, viděla už jen vzdalující se černou siluetu, letící na jih.
Musela se přemoct a spolknout velký knedlík, který se jí udělal v krku. Strach, který cítila, byl neúnosný. Celou dobu co si myslela, že je sama, ale ze skrytu jí sledoval Temný posel a ona o ničem nevěděla. Měla sice pocit, že ji někdo pozoroval, ale nedávala tomu moc velkou váhu. Mohl jí klidně zabít, aniž by mrknula okem. V krku se jí udělal další knedlík a ovládnul jí strach. Snažila se od vesnice co nejrychleji dostat. K tomu všemu, věci, které našla ve vesnici, byli hrozně cítit dýmem, až se jí z toho motala hlava. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál v cestě.
Neustále si přehazovala batoh z jedné strany na druhou. Cesta vůbec neutíkala a stopy se pomalu začali vytrácet. K jejímu štěstí byla cesta zatím ještě celkem dost viditelná. Neměla vůbec ponětí o čase, i když se pokoušela vyčíst čas z oblohy. Nyní nelitovala toho, že se jí rodiče snažili naučit co nejvíc. Škoda, že nedávala větší pozor.
Mohlo být tak krátce po poledni. Prsty měla celé promrzlé a fialové zimou. Měla na sobě již všechny věci, které našla ve vesnici. Doufala, že brzo narazí na nějakou nevypálenou vesnici nebo město, aby se mohla aspoň na chvilku zahřát v nějaké krčmě.
Už se začínalo stmívat, když uviděla v dáli světla a poté siluetu města. Srdce jí radostí poskočilo. Cesta se lehce svažovala a klikatila k městu. Šla rychlými, dlouhými kroky. Už byla v půlce cesty, když tu to ve křoví zachrastilo. Trhla sebou a odskočila co nejdál od křoví, odkud zvuk vyšel. Koukala směrem ke křoví a čekala. Z křoví proti ní vyletěl malý ptáček. Rychle se skrčila a schovala si hlavu do rukou. Když jí došlo, co to bylo, oddychla si. Narovnala se, ohlídla se a rozběhla se co nejrychleji dolu po cestě. „Co když mě sledoval? Co když je stále za mnou?“ honilo se jí hlavou, když běžela dál po cestě dolu k městu.
Zastavila se, až když míjela první domy farmářů, kteří žili okolo města. Měla zrychlený dech a srdce jí bušilo jako o závod. Věděla sice, že to byl jen ptáček, ale mohl to být v klidu i posel. Ta myšlenka jí děsila. „Už jen pár metrů a budu v bezpečí!“ opakovala si stále dokola. Po cestě do města potkala povozy, jak jeli farmáři zpátky na své farmy ke svým rodinám. Při tom pohledu se jí srdce sevřelo.
V myšlenkách se vrátila zpátky do svého dětství. Vybavovala si jednu vzpomínku zcela čistě. Stála v bílých šatičkách u řeky a v ruce držela proutek, na jehož konci byla mašlička. Podívala se směrem přes louku ke starému, velkému a dokonale zdobenému domu… Z myšlenek jí vytrhl něčí hlas: „Kam putuješ, děvenko?“ Na velkém povozu, který byl plně naložený senem, seděl starý muž s vlídnou tváří a přátelským hlasem. Vzhlédla a podívala se muži do tváře: „Jdu do města.“ Starý muž se usmál a pravil: „Nechceš tam vzít? Mám tam zrovna cestu.“ Bez velkého přemýšlení přikývla. Muž zastavil povoz, aby mohla nasednout. Ladně se vyhoupla nahoru a uvelebila se v seně. „A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se, když popohnal koně. „Nia a vy pane?“
„Hezké jméno. Poslední dobou dost neobvyklé. Já se jmenuji Werr. Co tak mladá dívka jako ty pohledává sama venku?“ z jeho hlasu byli znát obavy. Nia se zamyslela. Nevěděla, co má přesně říct. Sama netušila proč je vlastně tady, ani co se stalo. Za posledních pár dní si toho moc nepamatovala. „Za to může beztak ta hlava“ pomyslela si. „Jedu sem za příbuzným. My jsme se dlouho neviděli a rodiče čas neměli, tak jsem musela jet sama.“ Werr jen přikývl a po zbytek cesty se věnoval řízení. Nia mezi tím upadla do lehkého spánku.
Ze spánku jí vytrhlo, až když vůz přejel přes výmol. Nemohla spát víc jak pár minut, ale i těch pár minut bylo znát. Byla rozespalá. Rozespale se porozhlídla po okolí. Před nimi se tyčily městské brány. Nemohli být od nich víc jak pár minut cesty. „Koukám, že ses už probrala.“ poznamenal Werr. V rozespalosti jen akorát přikývla a koukala jako malé dítě na brány. Werr se jen usmál typickým přátelským smíchem. Seno jí začalo píchat přes oblečení do kůže. Už se nemohla dočkat, až bude pryč ze sena.
Povoz se pomalu dokodrcal k branám města. „Pohněte! Musíme už zavřít. Nevíte, do kolika se může do města jezdit!“ křičel na ně od bran strážný. Werr se tím nenechal moc vytočit a ani kobylu nepopohnal. V klidu projeli branami. Stáže za nimi zavřeli brány. Nie se ulevilo. Už byla v bezpečí. Teda aspoň zatím. Werr zastavil povoz. Nia s elegancí a mrštností kočky seskočila dolu. „Moc děkuju za odvoz. Doufám, že vám to jednou vynahradím.“ „Hlavně na sebe dávej pozor. Město nevypadá tak bezpečně jak se zdá.“ Popohnal kobylu, která se líně dala do pohybu.
Nia stála sama na dlouhé ulici. Stráže hlídali jako každou noc hradby města. Přijela posledním vozem, který dnes do města jel. Přemýšlela, co teď bude dělat. Neměla peníze na to, aby mohla jít přespat někam do krčmy a ani žádného známého zde neměla. Porozhlídla se po ulici. Každý se bál v noci vylézt z domu. Od té doby co bylo v celé zemi pozdvižení se i města na noc zavírala. Musela si najít nějaký úkryt, kde by mohla přečkat až do rána, aniž by jí hrozilo, že by umrznula.
Studeně zafoukalo. Po zádech jí přejel mráz. „Ach ne! Kde mám batoh? Sakra!“ Začala nadávat a přemýšlet, kde by tak mohl její ztracený batoh být. Naštvaná sama na sebe si přetáhla kapuci kabáty přes hlavu a pomalu se vydala do centra. S každým krokem, co se blížila do města, cítila, že jí něco nebo někdo sleduje. Řekla si, že to bude nejspíš jen někdo z obyvatelů města. Pro jistotu se otočila. Jak předpokládala. Nikde nikdo.
Z dálky město nevypadalo tak velké. Ale nyní, když stála v jeho útrobách, musela se divit. Město mělo spoustu klikatých a různé klesajících a stoupajících uliček. Po obou stranách vznešeně stáli obrovské domy. „To by muselo být, abych tady nenašla nějaký místo na přespání.“ říkala si pro sebe v duchu. Dostala divné tušení. Zastavila se. V hlavě ucítila nepatrný náznak bolesti. Promnula si spánky. „Určitě je to ještě po té ráně do hlavy.“ Uklidňovala se. Pohledem sklouzla k oknu domu, vedle kterého stála. V domě se odehrávala zajímavá scéna. Přistoupila blíž k oknu a nakoukla dovnitř. Z místnosti za oknem k ní doléhali tlumené hlasy.
„Ne! Nic ti nedlužím! Já nejsem zodpovědný za to, že ti tvojí dovážku dřeva zničili! Si snad myslíš, že bych to těm lidem mohl udělat!“ starší muž dal pěstí do stolu a rychle se zvednul ze své zjevně už opotřebované a dlouho používané židle. „Tohle netvrdím, ale nejde mi do hlavy, že už pět vesnic, od té doby co jsi s nimi přestal obchodovat, bylo vypáleno. Přijde mi jako by jim někdo ty vesnice nahlásil nebo tak něco.“ Klidným hlasem mu odpověděl o něco mladší muž, který seděl v křesle u krbu. „Jak můžeš něco takového o mě říct! Přestal jsem s nimi obchodovat kvůli tomu, že nepřistoupili na moje podmínky!“ odpověděl stále velmi naštvaně a rozrušeně starší muž. „Já tě neobviňuji, ale dávej si na mě pozor.“ Odvětil mladší muž. Tím rozhovor ukončil. Starší muž bez dalších slov vzal svůj klobouk, který měl pověšený na stojanu u dveří a rychle odešel z místnosti.
Nia měla co dělat, aby se včas dostala od okna. Rychleji zaběhla za roh. Viděla, jak muž bouchnul s dveřmi a vydal se směrem do středu města. Přemýšlela nad tím, co slyšela. „Jedna z těch vesnic musela být ta vesnice, kterou jsem procházela!“
Rozhodla se, že bude toho muže sledovat a pokusí se zjistit víc. Ach ta její zvědavost. Jakmile muž zašel za roh, nenápadně se vydala za ním. Na ulici nikdo jiný kromě nich nebyl. V okolních domech byli akorát rozsvícená okna se zataženými závěsy. Doufala, že si jí nevšimne. Muž byl naštěstí tak moc rozhořčen, že si ani neuvědomoval okolí. Šel velmi rychlým krokem. Nia musela místy popoběhnout.
Muž bydlel až na druhé straně města. Niu už začínali bolet nohy a o promrzlých rukách ani nemluvě. Nakonec muž vešel do velkého, honosného a od pohledu luxusního domu. Nia si začala dům bedlivě prohlížet. Již z dřívějších zkušeností pouličního zloděje věděla, jak se do takového domu dostat. Patřila mezi nejlepší ve skupince, ve které pár let vyrůstala. Bohužel její zlodějskou kariéru ukončilo vypálení vesnice nebo spíše městečka, ve kterém žila.
Při této vzpomínce jí zabolelo u srdce. Rychle zahnala vzpomínky zpátky tam, odkud přišly. Její instinkt jí napověděl, aby se podívala i dozadu za dům. Hbitě přelezla poměrně vysoký plot, který se táhnul okolo celého domu. Byl to jeden z mála domů, který měl svojí vlastní zahradu. Jakmile byla na druhé straně, rozhlédla se, jestli jí nikdo neviděl.
Na ulici nebylo ani nohy. Podívala se zpátky směrem k domu. V domě se nic nepohnulo, to bylo pro ni dobré znamení. Akorát v horním patře se rozsvítilo. Dům měl obrovská okna, kterými se dalo dívat s přehledem na celou ulici i na okolí domu. „To by mohla být i jeho slabina.“ pomyslela si. Lehkými krůčky pokračovala ve zkoumání. Ze předu se dům nezdál být tak velký, ale teď když viděla celou velikost musela žasnout. Stála s otevřenou pusou. Najednou na zátylku ucítila prudkou, bodavou bolest. Bolest jí byla povědomá, ale nevěděla, co znamená.
Instinktivně si přiložila ruce na uši a doufala, že to pomůže. Samou bolestí se sesunula na kolena a měla co dělat, aby nezačala křičet. Bolest stále víc sílila. Podívala se k nebi. Nad domy se začínala rychle rozlívat černočerná tma. Bolest nebolest, rychle se zvedla a rozběhla se za dům, kde před tím zahlédla kůlnu. Připadalo jí to jako věčnost. Musela se rychle schovat.
Za domem stála dřevěná kůlnička, kde dle všeho měli zahradníci věci. Rychle k ní přiběhla, rozbila zámek, otevřela dveře a schovala se dovnitř. Teprve teď si uvědomila, že je už tma. Připadalo jí, jako by čas, který strávila na zahradě, protekl mezi prsty. Neměla vůbec ponětí co se děje. Štěrbinou mezi prkýnky ve dveřích sledovala, jak temný stín usednul na trávník s hlavou otočenou k domu.
Bytost vytvářela okolo sebe tmu. Nevěděla jak se to možný, ale na vlastní oči to viděla. Přejel jí mráz po zádech. I přes tmu, která obklopovala záhadnou bytost, viděla, jak z domu vyšel starší muž a nesl v rukách pergamen. Celý se třásl. Nia si toho všimla i přes velkou vzdálenost. Pomalu přistoupil k bytosti a plný rozpaků natáhnul ruku, ve které svíral pergamen. Samotná tma jako by převzala pergamen a přenesla ho před oči bytosti. Nia ani nepípla, i když bolest v její hlavě byla k nevydržení. Připadalo jí, jako by stále sílila. Temná bytost si přečetla svitek a zavrčela. Muž okamžitě padnul na kolena a začal naříkat: „Já za to nemůžu, můj pane! Já jsem jen poctivý služebník! Nevím, kde může být, opravdu nevím!“ Ležel na zemi. Z jeho hlasu bylo poznat, že má strach. Znovu zavrčela. V tom začala větřit a rozhlížet se po okolí. Nia spatřila pár zarudlých očí, které jako by se upírali přímo na ní. Ucítila ještě intenzivnější bolest. Sesunula se k zemi a upadla do bezvědomí.
Pomalu otevřela oči. Vše okolo ní bylo rozmazané. Posadila se a snažila si vzpomenout kde je a co se stalo. Chvilku trvalo, než si vzpomněla. Chtěla se zvednout, ale nohy jí zradily a ona se opět ocitla na zemi. Při dopadu na zem jí tělem projela poslední známka bolesti.
Převalila se na čtyři a pomalu se připlazila k mezeře mezi prkýnky u dveří. Na zahradě byla tma, ale už se začalo pomalu rozednívat. Naštěstí venku nikdo nebyl. Pokusila se znova postavit na nohy, tentokrát se podepřela o stěnu a chvíli čekala, jestli jí její nohy opět nezradí. Jakmile začali nohy opět poslouchat, opatrně vykoukla ze dveří. Pomalu se protáhla dveřmi. Studeně zafoukalo. Ještě jednou se porozhlídla po okolí. V domě bylo všude zhasnuto. Začala se brodit sněhem směrem k domu. Když stála u domu, hlavou se jí promítla vzpomínka, kdy viděla toho starého muže s tou zvláštní bytostí. Na místě, kde včera viděla tu záhadnou bytost, nebyly žádné stopy po tom, že by se tu něco stalo. Nia zpozorovala akorát stopy po tom starém muži. Nevěděla, co to má znamenat. Instinkt radil, že se má rychle dostat pryč.
Její instinkt jí nikdy nezradil, a proto poslechla. Co nejrychleji se vydala zpět k plotu. Nejdříve se rozhlídla, poté rychle přeskočila plot a už se opět ocitla na cestě. Podívala se směrem na východ. Slunce již začínalo vycházet. „Musela jsem být dlouho v bezvědomí.“ pomyslela si.
Přetáhla si kapuci pláště, který měla stále na sobě, přes hlavu a vydala se směrem do středu města.

přidáno 28.06.2011 - 20:15
KubaMikel: ahoj =) moc děkuji za pochvalu =) je to moje úplně první dílo no... =)
přidáno 21.04.2011 - 10:45
Já myslím, že jestli je to jedno z prvních děl, pak máš opravdu talent. Velice čtivě napsané. Čekám na pokračování.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sledovaná - 1.kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Audrey Diamond, Mlčeti Zlato
» narozeniny
Radka79 [11], vml [11], Lola [10], AdrianaG. [8]
» řekli o sobě
Singularis řekla o Sebastián Wortys :
Zcestovalý umělec, filozof a snílek v jedné osobě. Stvořitel 3D mouchodlaka na fazolové ovládání, nesčetných neologismů a spousty dalších výplodů nezávislé mysli. Svérázný, ale inteligentní a schopný. V jeho dílech je víc, než se na první pohled zdá. Občas mívá opravdu geniální myšlenky.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku