Hlas svědomí

Ó, jak jásali, když sem kolem nich projížděl, čerstvě vyznamenaný. Ó, jak mi ti prostí lidé provolávali slávu. Ó, jak mi kněží žehnali a nazývali mne bojovníkem božím. Ó, jak mne sám kancléř Lansfeld prohlásil za zachránce. Ó, jak minstrelové pěli písně o mém hrdinství.
Ó, jaké to byly lži.
Je to asi týden co se to stala ta věc, která ve mně zabila člověka. Sloužil jsem u královského vojska. Našemu regimentu velel maršál Ginsberg, zkušený muž. A v Ginsbergově regimentu byl také mladý syn vévody z Anquis, Naudet. Pro změnu důležitý muž. Za normálních okolností by našemu regimentu velel Naudet, jakožto dědic jednoho z nejmocnějších mužů království. Problém byl v tom, že Naudetovi bylo třináct. A žádný rozumný člověk nesvěří velení regimentu třináctiletému chlapci.
Šlechtičtí synkové se v podobněm věku obvykle posílali do armády, aby se trochu zocelili. Pochopitelně se jim dostalo všeho komfortu náležícího jejich postavení. A také se nepředpokládalo, že by jim někdy mohlo hrozit skutečné nebezpečí.
Jednoho dne měl proběhnout útok na malou nepřátelskou osadu. Neměla to být žádná velká bitva, maršál počítal s minimálním odporem. Ginsbergův plán byl jasný. On s rotou vybraných mužů půjde a provede útok, zatímco Naudet se zbytkem regimentu bude sedět na zadku a čekat na Ginsbergův návrat.
A to se Naudetovi nelíbilo. Chtěl získat slávu, vyznamenat se na bojišti. Ach jak pyšní a pošetilí bývají mladí šlechtici. A jak pošetilý byl maršál Ginsberg, který po dlouhém přemlouvání krátkozrace souhlasil, aby Naudet vedl útok.
V Naudetově rotě byla pochopitelně jeho osobní družina. Partička urozených rytířů, z nichž většina nikdy nebyla v žádné bitvě. Šli s ním ale i ostřílení váleční veteráni. Mezi nimi jsem byl i já, Eriel Eldatt.
Do jisté chvíle probíhalo vše podle plánů. Osada byla malá a v ní ubohá hrstka ozbrojených lidí. Nic by se bývalo nestalo, kdyby to takto zůstalo. Ale přišlo něco co jsme neočekávali.
Nikdo nevěděl jak se dokázali vyhnout našim průzkumníkům, ale v tu chvíli se na nás zpoza kopce vyřítily posily těch barbarů. Bylo jich dvakrát tolik, co nás. Velet nám zkušený muž jako byl maršál Ginsberg, pravděpodobně by nařídil ústup. A to byla přesně ta věc, kterou Naudet neudělal.
Střetli jsme se tedy s nepřítelem. Ačkoliv oni měli přesilu, my jsme byli mnohem lépe vycvičeni a vyzbrojeni.
Zabořil jsem svůj obouruční meč do polonahého barbara, který se na mne hnal s nemotornou válečnou sekerou. A ucítil jsem prolitou krev. Nepřátelskou krev. A to mne nabudilo. Jsem totiž to, čemu říkají berserker, zuřivec. S první prolitou krví se ze mne stane stroj na zabíjení. Nedokážu se pak ovládat.
Najednou jsem kousek od sebe viděl padat k zemi postavu v nepřehlédnutelné lesklé zbroji. Jednoho z rytířů z Naudetovy družiny. Sám Naudet držel nemotorně svůj meč a s vyděšeným výrazem sledoval jak se rytíř kácí k zemi. A jeho výraz byl ještě vyděšenější, když se barbar, který rytíře zabil, otočil k němu. A Naudet udělal to, co se dalo od třináctiletého zelenáče očekávat. Zahodil svůj meč a utíkal. A barbar běžel za ním. Zabíjení třináctiletých hochů, ať už byli jakkoliv nafoukaní, mi bylo silně proti srsti. Nechal jsem tedy za sebou bojiště a běžel jsem za nimi. To byla přesně ta věc, kterou jsem neměl dělat.
Naudet zaběhl do nejbližší vesnické chalupy. Zahnal tak sám sebe do pasti. Nevím proč to udělal. Zřejmě si ve své naivitě myslel, že ho pevná zeď ochrání. Barbar ho následoval a jeho jsem následoval já.
Když jsem vběhl do místnosti naskytl se mi pohled na Naudeta, snažicího se krýt za stolem. Barbar byl jen pár kroků od něj. Soustředil se jen na svůj cíl a ke mně byl otočený zády. Udělal jen pár kroků ke krčícímu se Naudetovi, než se z jeho hrdla ozval příšerný výkřik agónie, jak mu můj meč projel tělem. Naudet omdlel.
Jak barbar padal bezvládně k zemi, objevil se ve dveřích vedoucích do protější místnosti další člověk. Vesničan. Nebyl to žádný voják, to rozhodně ne. Místo brnění měl roztrhanou košili a místo zbraně měl v ruce jen krumpáč. Byl to jen člověk, který se snažil bránit svůj domov. Ale pořád byl pro mne nebezpečný.
Sekl jsem ho do ruky a krumpáč mu z ní vypadl. Muž se dal na ústup do vedlejší místnosti. Pokud bych byl klidný praděpodobně bych ho nechal žít. Ale já prolil krev. Nedokázal jsem utišit svou touhu zabíjet. Ovládla mne.
Vběhl jsem za mužem. Pak už si toho moc nepamatuji. Někdy, když mne ovládne krvežíznivost mám výpadky paměti. Pamatuji si jen takové útržky. Pamatuji si jak jsem tomu muži přesekl krční tepnu. Pamatuji si jak jsem zabořil meč do dalšího těla. Pak už si nepamatuji nic.
Když se mi vrátilo vědomí, stál jsem uprostřed místnosti v kaluži krve. A ta krev nebyla moje. Viděl jsem na podlaze mrtvolu muže, který na mne vyběhl s krumpáčem. Jeho smrt nebyla to co mne vyděsilo. To že jsem ho zabil byla jednoduše sebeobrana. Když na vás zaútočí člověk, který vás chce zabít, jednoduše se mu v tom snažíte zabránit tím, že ho zabijete jako prvního. To bylo v pořádku.
Mne ale vyděsila ta další mrtvá těla, která ležela na podlaze chalupy. Viděl jsem vedle muže ležet mrtvou ženu, rozsekanou téměř k nepoznání. Udělalo se mi špatně. Udělalo se mi špatně ze mne samotného. Žádný muž, který má trochu cti nezabije neozbrojenou ženu. A to pořád nebylo to nejhorší. V místnosti byly dvě další mrtvoly. Jedna z nich byla mladé děvčátko, tak desetileté. A ta poslední mrtvola patřila malému, asi dvouletému dítěti.
Co jsem to proboha za člověka? Vrah žen a dětí, to je to, co jsem. Zabiják bezbranných, Eriel Eldatt! Neúnavný bojovník království, který střeží jeho bezpečí zabíjením nemluvňat! Věděl jsem, že po tomhle se na sebe nikdy nebudu moci podívat do zrcadla. Bylo mi zle, z toho co jsem udělal.
Otočil jsem se a snažil jsem se vytěsnit obraz mých činů z mysli. Čtyři mrtvá těla v kaluži krve zůstala za mnou. Všiml jsem si Naudeta, který byl stále v bezvědomí. Řekl jsem si, že po zabíjení dětí bych mohl alespoň jedno dítě zachránit. Vzal jsem Naudetovo lehké tělo a co nejrychleji jsem zmizel v lese.
Vrátil jsem se i s Naudetem k regimentu maršála Ginsberga. Když Ginsberg viděl, že jsem Naudeta zachránil, děkoval bohům. A děkoval dokonce i mně. Řekl, že dostanu vyznamenání za chrabrost, že jsem hrdina. Cítil jsem se hrozně, že za to, co jsem udělal mám ještě dostat vyznamenání.
Když jsme se vrátili do Rybonnu bylo to všechno ještě horší. Nedokázal jsem přestat myslet na ta čtyři těla válející se v kaluži krve. Nevím jestli byl Naudet tak vděčný za záchranu, nebo se prostě jen chtěl dostat z armády. Každopádně svému otci, vévodovi z Anquis, vylíčil, jak by on sám nepochybně přišel o život, kdybych ho já hrdinně nezachránil.
A tak mne vyznamenali řádem zlaté legie za chrabrost. Jel jsem v průvodu na koni a lidé jásali. Provolávali slávu vrahovi žen a dětí.
Když jsem poté šel do krčmy, doufaje že mi alkohol pomůže zapomenout. Zjistil jsem, že o mně bardi složili oslavnou píseň. Lidé mne zvali, abych si s nimi šel připít. Obdivovali mne.
A tak jsem pochopil, že mi nikdy nebude dovoleno zapomenout na čtyři mrtvá těla válející se v kaluži krve. Před několika dny jsem ještě doufal, že se mi podaří vytěsnit tuhle událost do nejtemnějších hlubin své mysli. Teď už nedoufám. Nemohl jsem se na sebe podívat.
Myslím, že už nedokážu žít sám se sebou, když mne hlas mého svědomí osočuje z vraždy nevinných. Zrak mi sklouzl k mému meči, který tohle všechno začal. A najednou jsem věděl co udělat.

* * *


Druhého dne časně ráno našla městská patrola ležet na ulici bezvládné tělo Eriela Eldatta, rybonnského hrdiny, probodené svým vlastním mečem.