mám zimomriavky! :) (rozumej husí kůži ;)

Ja v básni vidím ostrý kontrast bezstarostného detstva v prvej strofe a katastrofickú bezmocnosť nad príchodom smrti, ktorá raz príde určite, nech už v akejkoľvek podobe. Táto báseň nie je vtipná ani náhodou. Príbeh dievčatka možno nie je až tak podstatný

čtu si jí už asi po dvacátý a určitě ne naposled... protože stejně nikdo nikdy neví, kdy přijde poslední polibek...

"a protože snům nejvíc sluší


přivřené oči"

... občas nacházím náhodný střípky, kdy si člověk uvědomí, že je to to pravý, že tohle je to, za co stojí udělat pár kroků absolutně mimo a třeba i probrečet stovky snů... jen proto, aby zjistil, že zapomíná přivírat oči, který všechno mění ve fantazii...

Když píšeš, pláču .. tou nádherou.

..... Tak mne napadá: Někdo se moc dívá na (obskurní) horory (buď chlapec nebo autorka, to druhé možná spíš) a tohle je pak výsledek...
Báseň ale působí nikoli jako výpověď, reflexe a vyjádření nějakého stanoviska ke konstrukci, kterou jsem shora uvedla, spíše text působí jako úchylka, podivné libování si v něčem divném a pro mne nepochopitelném. Svůj vjem opírám o to, že jsem přečetla více básní této autorky.

Nadto chci zmínit ještě jeden velmi problematický rozměr básně On.
Je to otázka toho, kdo je horší - zda ten, kdo se rval, vraždil, zabíjel, drogy nabízel (a ještě ke všemu dětem), na lidi kašlal, na etiku, pravdu, víru a nebo ten, který vzal spravedlnost do svých rukou a vykonal ortel sám, a to tak, že definitivně, pokud to tak autorka mínila (a přes jistou vágnost poslední sloky to tak vypadá). Jaká etická kategorie je "soudce lynč"? A to je moje poslední a největší výhrada k textu.

Řekla bych, že to líp začne než to pak je, čímž myslím kvalitu textu. V první sloce je jakž takž přijatelně (i z hlediska použitých jazykových prostředků) nastolena výchozí situace. Ovšem již v druhé sloce nastává problém: Rváč a vrah sedící v díře s vyhlídkou na chcípnutí je šokovaný jakýmsi náhlým zvratem, aniž by bylo sděleno, kdo je původcem náhlého obratu a hlavně k čemu předchozímu se se ten přelom vztahuje. Když se na to podívám z hlediska logiky výpovědi textu, měla by se situace zloděje a vraha oproti tomu, co je v první sloce, změnit, a to k lepšímu, neboť v první sloce je jeho situace značně neutěšená. Leč tak tomu zjevně není, neb má tělo patrně hustě pokryté ostnatým drátem, totiž obmotané (obmotané jako obvazem asi - to muselo dát práce... a že se nebránil...). Inu, nemohu se ubránit pocitu, že obmotané zní příliš měkce, právě spíš pro ten obvaz vhodné, v souvisloti s ostnatým drátem to zní divně. Podobně divně vypadá důkladně uvázaný šátek přes ruce (dobré by bylo opravit přez na přes) - to zas působí jako z nějakého návodu, pracovního postupu. Také nemám představu (protože nemám z textu žádný k ní impuls), co toho zobrazovaného vyvrhela tak vykolejilo, že dokonce i on cítí hrozný zmatek. Je připoutaný. A k čemu v té díře?
Na konci čtvrté sloky rváč a vrah vyje jako vlk a řve jako lev (a co si s tím má počít chudák žirafa?), a to navzdory rozedřenému krku a krvi v ústech. Jestli má ten krk rozedřený (a to je možná eufemismus) od kol hrdla omotaného ostnatého drátu a jestli má v ústech krev, těžko si dovedu představit, že vyje jako vlk a řve jako lev. Vytí vlka by možná bylo ještě jakž takž přijatelné (ale stejně by to asi nebylo nic moc), ale že by řval jako lev, to si opravdu představit nedovedu. Ani to, že střídavě vydává ten či onen zvuk. Nejen z důvodů shora uvedených, ale též proto, že každý z uvedených projevů má odlišnou zvukovou a hlasovou modulaci, ale též jiný význam, a to fakticky i v přeneseném slova smyslu. Říkáme-li o někom, že řve jako lev, myslíme tím nejen to, že dotyčného je hodně a daleko slyšet, ale především to, že tímto způsobem demonstruje svou dominanci. A to věru není odpovídající situaci, v níž se ten v díře sedící nachází. Pátou sloku lze označit jako náhlý zvrat: Je zní cítit zdvižený ukazovák, čpí heslovitostí a jalovostí a zcela se odklání od dosud používaného stylu. Tím vším působí v dosavadním kontextu směšně (ačkoli klišé působí vždy směšně), a to zejména proto, že dožadovat se u rváče a vraha takových kategorii jako je etika, pravda či víra, je prostě směšné. Konečně však víme, co je zač, že ano. I celá konstrukce té sloky je podivná - pokus vrátit se od moralizování zase zpět do předchozí reality pomocí verše posledního, není zdařilý a jen posiluje zlom v textu, neboť působí jako násilně a účelně našroubovaný pro získání rýmu se slovem vírou. I když na druhou stranu, s tou škvírou se hned kontinuálně pracuje, neboť se dozvídáme, že světlo jí pronikající ozařuje lotrovu hruď a rozervané svaly, takže logika tu zdánlivě je. Ovšem proč je tma jako jedovatá rtuť, mi uniká, krom vysvětlení, že by to mohla být další jakoby temná rekvizita, a hlavně, že za použití rtuti lze získat slovo, jež rýmuje se s hrudí. (Hruď je dosti vznešené slovo, nevím tedy, zda v kontextu básně je úplně tím pravým výrazem.) Poslední sloka by měla být být závěrem, pointou, snad i klíčem, kterým lze celou báseň odemknout, ale není. Pouze se dovídáme, že do zrcadla hledí, patrně je to celé zinscenováno tak, aby škvírou dopadající světlo do jinak rtuťovou tmou zahalené díry padalo právě na to zrcadlo. Rváč a vrah má patrně nějak fixovanou hlavu, asi i oči, aby nemohl odvrátit pohled, je tudíž donucen se na sebe dívat až do konce svých dní a pozorovat své umírání. To zrcadlo dal před něj (tedy před vraha a rváče) někdo snad proto, ať vidí, jak život jeho vzal - leč není jasno kdo čí život vzal. Tedy, zda jeden někdo přemohl lotra v první sloce popisovaného, domrzačil ho ostnatým drátem a připoutal kamsi v díře, do níž ho předtím uvrhl, a teď toho lotra zanechal sobě samému, aby pozoroval svou vlastní smrt, a nebo zda se mluví o sebraném (ve smyslu zkaženém životě) toho dosud neznámého.
Shrnula bych to asi takto: Příliš mnoho slov a klišé, příliš málo sdělnosti a nápaditosti, příliš mnoho rádoby hororového balastu, příliš málo podtextu. Báseň se tváří, že řeší velké téma, ale ve skutečnosti jen klouže po povrchu.

Tvé psaní mi bere dech.

no konečně :)

Ani já neshledávám na básni nic vtipného. Text visí ve vzduchu jako to nebohé děvčátko na šibenici (bodejť by nebylo bledé v líci) bez jakékoli výpovědi, tedy druhého plánu (podtextu), bez stanoviska autorky, prostě jen tak. Taková rýmovánka, a při tom o takové hrůze. Kladu si otázku, proč zrovna o tomhle, leč odpověď z textu nepřichází.

veronika: moc dekuju..:-) jsi zlato!

puero: Prý jen! Není lepšího hodnocení.

to mě baví

teress,jsi zpet...

to je vono!!
n a d h e r a

puero: Eliška Vobrubová: tak to vyzerá, že som si ten výrok zle zapamätal. Správne by to teda malo byť tak, ako napísala Eliška, alebo prípadne ešte "Cogito ergo deus est."

V každom prípade ďakujem za upozornenie na túto hrubku, nabudúce si dám väčší pozor pri používaní jazykov, ktoré neovládam. (alebo ich radšej nebudem používať :D)

V najbližších dňoch to upravím, spolu s celou strofou tak, aby zostal rytmus aj význam zachovaný.

puero: Moc děkuji za komentář a máš určitě pravdu co se týče ledu a rýmu nejtěžší-nevěstí na ten jsem taky koukal, ale pak si řekl, že mi v celku tolik nevadí :).

Co se týče dámy. Já vím, že obecně to tak asi není, ale já myslel specifický druh dámy. Takový jaká byla ona. Něco jako "Dáma s čápem" od Sto zvířat. Je sice do určité míry cudná, ale zároveň nespoutaná a dělá si co chce :)

A led měl odkazovat ještě k jedné věci, ale koukám, že tam na to bylo asi příliš mnoho přídavných jmen. Zadumám nad tím.

A ještě jednou děkuju za vzevrubnou kritiku.

Cogito ergo Dies es by pak bylo něco jako Myslím tedy dny jsi.

Vtipné.

dies ....nejsou to v latině dny? Já měl latinu v druháku a už si to teda moc nevybavuju, ale vím, že v Mozartově Requiem je Dies ire, dies illa, což se překládá jako dny hněvu, dny tyto. Má-li tam být Bůh (Deus) tak bych tu latinu v básni asi ještě zvážil.

Je nádherná. Žádné jen ,,to by šlo". Na šesti řádcích v 19ti slovech dokonale popsala smutek, splín a paralýzu měnícího se času. Tam umírá ve smrtelné agónii sám čas. Ten obrázek to jen potvrzuje. Je to skvěle napsáno.