MLčeti Zlato : neklidný krok, srdce v taktu, na cestě stálé, nezastavíš fakt. Chceš-li zůstat, v místě setrváš ! Verše tě provází, když se dál ubíráš.

Nezastavíš i když chceš, přec na místě zůstaneš...

Před hranicí, kterou lze nebo nelze překročit. myšlenky na obou stranách a kdo ví.

To cinká stále stejná zpráva. Slyš poutníku a zvíš.

Ano čas je nekompromisni

Moc pěkné.
Rozhodnout se je někdy dost těžké.
Zda je to psáno osudem?

Psavec : cinkot loretánských zvonků je nádhera. Děkuji.

LuK : děkuji za hezky napsaný komentář.

Dandy : děkuji.

Hezká, jak dlouho už jsem je neslyšel.

Báseň je z môjho pohľadu vysoko subjektívna výpoveď. Je dobré, ak presiahne hranicu subjektivity a nesie v sebe objektivizujúci prvok. To jest moment, kedy ju čitateľ (prirodzene nie každý), prijme za svoju, rozumej stotožní sa s ňou a osloví ho. Možno stojí za to na finále tohto textu ešte popracovať, ale inak ďakujem, že ste ju napísali.

Pěkná

Dandy : děkuji za zastavení.

Psavec : svatá pravda. Děkuji.

Slova jsou tóny lásky.

pedvo : Petře moc děkuji, vážím si.

Je to moc pěkné.

Mlčeti Zlato : stříbrné nitě osudu, srdce otevřená pro tajemství. Děkuji moc.

Dandy : děkuji.

Slova poskládaná do melodie hříchu cinkají jak loretánské zvonky.