Jedna starší, ale zrovna zas nějak ´přichází do módy´ :D

Vymýšlel jsem kdesi jinde na téma "Pod peřinou!" Tam už je zhodnoceno a odtajněno, takže vkládám i sem...

propadla jsem všeobecné tendenci psát nechutné valentýnské básničky.

Tohle je postarší báseň kdy sem byla ve svém životě úplně psychicky na dně...

milióntádvěstětisícísedmsettřicátášestá básnička o smutné náladě

Posledné zbohom milovanému dedovi

Zasloužíš si to.

starší báseň, dnes jsem si na ni (nevím proč) vzpomněla...

jak jsem slíbil, tak činím. mé týrání zdejších čtenářů pokračuje i o víkendu!

mého malého já

Taková omluva Kamilce za Sázavafest 2011, holt nejsem nejlepší společník.

Výkřiky bolesti ukryté mezi čtyřmi stěnami domu hrůzy. Kolikpak je na světě takovýchto domů....... A zdalipak někdy slunce prozáří zmrzlé to tváře v nich ukryté......

Tahle je pro tebe tati... Vím, že to máš těžké (říkej si co chceš) , ale já to chápu. Tahle je pro tebe. Protože s tebou bydlím a i když máš občas své nálady (a já časté zarachy) mám tě ráda. Pro mě jsi ten nejdůležitější muž v mém životě. Asi občas vyvádím skopičiny, ale jsem v pubertě - odpusť... Vždyť víš, jak moc tě mám ráda a jak tě potřebuji....

O jedné manželské tragédii...

zase jen takový výkřik... snad už jsem si těch smutků konečně užil dost...

(...momentálně... doufám, že ne na dlouho.)