Hrozně jednoduchá, navzdor svým předsevzetím jsem ji teď napsala a hned ji sem hodila. Napadla mě v souvislosti s jedním komentářem.

milióntádvěstětisícísedmsettřicátášestá básnička o smutné náladě

svata pravda (jak pro koho)

Každý děláme chyby .. tahle byla společná.

včerejší....

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

Trochu tragické,hůř pochopitelné dílko...zase můj styl...:-)

..vrátila jsem se..

zase jen taková chvilka... noc ze soboty na neděli - zhruba půl páté, prázdné ulice, na zádech havarovaná harmonika, v duši tak nějak všelijak...

Když mlčí ti nejbližší a vy nevíte proč. Je to jako na špičce útesu kdy se rozhodujete zda setrvat a počkat na vysvětlení (případné shození), nebo zda máte skočit rovnou ať už to nebolí.

Něco takového jsem už dlouho nenapsal... zajímavej pocit...

nesmutnit, nelitovat :) nic osobního, jen jsem si hrála :) snad to tentokrát není tak hrozné :/