nepotentní výškrabek jenž upravováním ztratil i tu poslední šťávu

Je to tak...

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Píseň, ve které autor vyjadřuje svou nenávist a ztracenost, kterou ve druhé sloce zaměňuje s menším prozřením toho, že vše si způsobuje on sám svým černobílým pohledem na svět.

Klasická slátanina. O vrtáku jsem psal nedávno, neva. Asi se potřebuju někam zavrtat.

Ještě ten bez, lidé, kvete, pospěšte si, můj ty světe, nasbírat jej do zásoby, ať vás už jen zdraví zdobí!

ja don't give a fuckujem !

Audio tu: https://youtu.be/CPkYLrGghlE odporučam počuvať skôr na nejakom repraku ako na slúchadlách (veľa static noisu)

Dačo vyhráš, dačo prehráš _(--)_/

Dnes je magický den, magická sílá všeho a mně to nedá nic tu nenapsat. Asi si to nepřečteš, nenapadne Tě, že to jsem já, tak mi to dovoluje si hrát s různými úhly pohledu našeho příběhu. Jednou jsem to já, o kom vyprávím, jednou jsi to Ty.