Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Další zážitek z "důchoďáku"

Pár příběhů z mého dětství. Vězte, že strýc Věrek byl živel.

„Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

„Já vždycky u vás dostanu takovou žízeň, maminko" pochvaloval si Věrek po polévce „Ta je na tý práci snad to nejlepší" a zmizel k „Mostu", kde si dal pár velkých piv a jedno nebo dvě ty mrňavý, u kterých tamní strejcové dělali „ááá" a já pořád nevěděl proč.

Seděli jsme na dvorku naproti sobě, vyplazovali na sebe jazyky a mlaskali si blahem. Smáli jsme se jako pominutí a ukazovali si pěnící jazyky. Lumír to nakonec pojal trochu víc agresivněji než my. Nebohou kostičku vložil do úst a … rozkousal.

Máte taky tak vzornou rodinu?

Spokojenost netrvá věčně, ale co pak? (Omlouvám se za absenci tabulátorů)