Bez mírné lži v mezích zákona láska dlouho existovat nemůže.

Skvělé obraty, myšlenky, forma, celkově....

Začátky bývají naivní a kostrbaté, ale i v nich se obvykle najde kvintesence toho, co se mnohem později rozvinulo. S každou změnou (k lepšímu) si člověk zpětně uvědomí, na jaké aktuální potřeby měl chuť reagovat. Naše potřeby nás vedou kupředu. Až budeme staří dědci budeme psát buď těžkopádné existenciální kváky plné pohrdání světem, nebo třeba naopak lascivní jednoduché říkánky bez špetky umělecké hodnoty, protože budeme mít docela jiné potřeby než teď, když jsme na vrcholu tvůrčích sil ... někteří. Já už třeba ne.

Obdivuji že jsi jako žena napsala tak krásně mužské vyznání ženám, souzní s mou duší. Možná že posledních 7 řádků bych vynechal. Ale je to jiskrné a poetické.

mužské nebo ženské?

gajda: Ďakujem za milé slova, mal by si si pozrieť moje úplne prvé veci, myslím, že budeš veľmi nemilo prekvapený :D ale už som si tou fázou prešiel.

gajda: Já dneska viděl na pláži takovejch koz a nic, ani cuknutí v buřtíku. Nevím, asi nejsem nadrženec, nebo skrytej gay, nebo jen beznadějnej. Asi jsem spíš na obličeje. Jsem si říkal, jestli ty ženské nejsou hezčí oblečené. Nevim, některé ty cecky mi přišly vyloženě odporné. Nevím, jsem zmaten.

Vsázíš ve své poezii na osvědčené věci. Pole, květy, chléb, prostý stůl a ubrus, strom... a dáš těmhle dobře se čtoucím slovům ten správný prostý motiv. Výsledek je tak milý a obyčejný, že si můžeš dovolit psát o jakékoliv vážné myšlence a samotný výběr slov jí dá tu pravou intenzitu. Líbí se mi, jak píšeš. Dovedeš stručně a výstižně popsat detail, který je běžnému pohledu skryt, to je pro básníka nesmírně významná vlastnost. Leckdo píše básničky, ale málokdo umí vyhmátnou krásu prostých věcí a ještě míň lidí to umí popsat tak, aby tu krásu ocenili i ostatní.

... ale abych tě neuvedl v omyl, forma se mi nijak zvlášť nezdá. Není to současné. Cosi mi vadí.

Ano, ten Baudelairův pohled na ženskou krásu je možná v každém muži. Muž, pokud je to taky básník, proplouvá mezi ženami jako chladná voda v letním žáru a ztrácí sám sebe a nechápe proč.

V nezvyklém žáru letošního léta je těžké procházet ulicemi ve stínu starých paláců a tisíciletých platanů, procházet mezi vámi ženami - Medůzami - a neohlédnout se, nezkamenět, nedat na sobě znát své potlačené frustrace a fantazie. Pak se člověk zastaví před výlohou a po chvíli si uvědomí, že nehledí dovnitř, ale odrazem od skla výlohy sleduje plynulý proces toku lidstva ze svými zády, tu pestrost, ty vůně, ty dlouhé vlasy... Cosi v té alegorii žen a květin je. Je to zakódováno kdesi hluboko v genetické hádance vesmíru. Mezi řádky zamilovaných básní, mezi řádky průměrných slov a předložek a částic, z jejichž kombinace vzejde sice pokaždé něco jiného, ale podstatou se stále dotýká pravěké pravdy. Taky kdesi tady v těch řádcích TO JE. Někde.

Němá tvář mnohdy ví více jak mi.

Řekl bych, že na takovéto psychonálady je nejlepší vykašlat se na dým z cigaret a zachovat se po vzoru sousedů; je-li s kým.
Dílko ovšem považuji za zdařilé, vyvolává náladu a musel jsem si ho i víckrát přeříkat.

Psavec: :))) díky díky díky

Psavec: Díky

utíkám, zalit do betonu. Hm, to je ta tíha ..nějak je mi to povědomé tyhle dezerterské pocity.)

Opakuji známá slova, Ty jsi dobrý zas a znova.

Našla jsi správnou inspiraci.

Kéž by to tak vždycky bylo.

Lež zraní víc než břitva.

Hanulka: Děkuji za komentář.