Když vytahuju z trouby třetí plech buchet, Marek stojí u lednice a tvrdí, že bychom si měli pořídit děti.
„Prosím?“
„Aspoň dvě. Ideálně už trochu větší.“
„A nemohl bys mi to říct, až nebudu držet rozpálenej plech?“
„Já jen, že tohle už sami nesežereme.“
Položím buchty na sporák a otřu si čelo hřbetem ruky. Během posledních čtrnácti dnů jsem napekla tolik, že bych mohla zásobovat menší domov důchodců. Minulý víkend makové šneky, ve středu skořicové uzly, včera koláče s drobenkou a dneska kynuté buchty. Povidlové, tvarohové a pár s mákem, protože Marek má rád překvapení.
Já mám ráda pečení.
„Vezmi je do práce,“ navrhnu.
„Zase? Minule se mě účetní ptala, jestli nejseš těhotná.“
„A cos řekl?“
„Že ne. Že mě jenom připravuješ na zimu. Jako medvěda.“
Zasměju se a jednu rozlomím. Pára mi olízne prsty, povidla jsou ještě příliš horká. Položím obě půlky na talíř.
Marek si jednu vezme a ukousne si.
„Počkej, vždyť to pálí.“
Pozdě. Zašklebí se a začne si foukat do pusy.
„Já ti to říkala.“
„Dobrý,“ zamumlá a sáhne po sklenici vody.
Když se natáhne pro další, dostane přes prsty utěrkou.
Z repráčku na parapetu hrají Velvet Underground. Poslouchám je od sedmnácti. Marek tvrdí, že jsem se narodila o pár desetiletí později, než jsem měla. A říká to přitom chlap, který si při úklidu pouští devadesátkové diskotékové hity a tančí s vysavačem.
„Víš, co bych chtěla?“ zeptám se.
„Nevím.“
„Kavárnu.“
Zvedne obočí, neví, jestli si dělám srandu.
„Vlastní,“ dodám. „Malou. Pár stolků. Kafe, koláče, dobrý buchty. Žádný dorty s několika patry a zlatým prachem. A nechci tam mít na zdi nápis, že život je sladký.“
„A já už ho chtěl vyřezat ze dřeva.“
„Ani to nezkoušej.“
Ráno bych přišla dřív, otevřela okna a pustila hudbu. Lidi by chodili na snídaně, na kávu, schovávat se před deštěm nebo před sebou samými.
Rozhlédnu se po kuchyni. Na skříňce mísa od těsta, na lince mouka, pod oknem vykynutý bochánek. Tady si odpočinu líp než na dovolené. V práci už tolik ne. Osm hodin denně řeším faktury a reklamace sprchových baterií. Někdo chce chrom, přijde mu matná černá a má pocit, že se proti němu spikl celý svět.
Platí mi slušně. Jen mě poslední dobou cestou do práce napadá, že až mi bude šedesát, budu mít za sebou třicet let správně zaúčtovaných sprchových hlavic.
„Tak to udělej,“ řekne Marek.
„Jasně. Zítra podám výpověď a v pondělí otevřu.“
„Říkalas, že jednou. Třeba teď začneš zjišťovat, co by to stálo.“
Sedne si ke stolu a zakousne se do buchty. Dívám se na něj a trochu mě štve, jak jednoduše to zní, když to říká někdo jiný.
„A co ty?“ zeptám se. „Co bys dělal, kdybys nemusel kreslit reklamní bannery na dodávky?“
„To je náhodou náročná disciplína.“
„Já vím. Hlavně když má dodávka působit sexy.“
Marek polkne a chvíli přemýšlí.
„Fotil bych.“
„Vždyť fotíš.“
„Myslím pořádně. Na film. Černobíle.“
„Tak si kup foťák.“
„Chtěl bych fotit akty.“
Přestanu utírat linku.
„Prosím?“
„Akty.“
„Takže já si otevřu kavárnu a ty si začneš domů zvát nahý ženský.“
„To jsem neřekl.“
„Kde je budeš fotit? V obýváku? Na gauči nahá Alice a ty jí budeš říkat, ať víc našpulí zadek?“
„Zase ta Alice.“
„Znáš jinou ženskou, která se tak ráda fotí?“
„Eli, já to myslím vážně.“
Položím utěrku. Až teď mi dojde, že se trochu bojí, jak na to zareaguju. Vypráví mi o světle, o stínech na zádech, o tělech, která nejsou vyžehlená do podoby figurín. Že nahý člověk není automaticky erotický obrázek. Že by chtěl zachytit ruce, jizvy, vrásky, způsob, jakým někdo stojí, když neví, že se na něj dívají.
„Hlavně nechci, aby to bylo laciný. Nahou ženskou dokáže vyfotit každej blbec s mobilem.“
Marek dělá v reklamě. Viděla jsem fotky, které upravuje. Dokáže z obyčejného chlapa vyrobit někoho, kdo má místo obličeje dokonale vyžehlenou kůži. Tohle je očividně něco jiného.
„Víš, co je na tom podle mě nejhezčí?“ zeptá se.
Zavrtím hlavou.
„Že ten člověk musí věřit, že ho uvidíš takovýho, jakej je. A že toho nezneužiješ.“
Tentokrát si z něj nedělám legraci.
„A proč jsi mi to neřekl dřív?“
Pokrčí rameny.
„Protože jsi právě řekla úplně to, čeho jsem se bál.“
„Že chceš nahý ženský?“
„Jo.“
Chvíli se na sebe díváme. Potom se rozesmějeme oba. Jsme spolu osm let, pět z toho manželé. Znám všechny jeho zvyky i neřesti, a poznám i ten výraz, když mi tvrdí, že si opravdu nedal třetí pivo. Ale o tom, že chce fotit akty, slyším poprvé.
„Tak to zkus,“ řeknu.
„Fakt?“
„Jo.“
„A nebude ti vadit, když budu fotit cizí ženský?“
„Bude.“
Zarazí se.
„Ale to ještě neznamená, že ti to budu zakazovat. Mám jednu podmínku.“
„Povídej.“
„První budeš fotit mě.“
Marek se usměje tak, že bych ho nejradši něčím praštila. Ne proto, že je šťastný. Protože je to pořád ten stejný chlap, který mě po osmi letech dokáže občas překvapit.
„Platí,“ řekne.
„A žádný velký retušování.“
„Tak jo.“
„A žádný pózy, při kterých budu vypadat, že mě chytly záda.“
Přijde ke mně, obejme mě kolem pasu a políbí mě. Chutná po povidlech.
„Víš co?“ řekne. „Třeba si tam u tebe v kavárně budu moct vystavit fotky.“
„Ty akty?“
„Třeba ne hned vedle dětskýho koutku. Mohla bys tam mít malou galerii. Pořádat vernisáže, rozlévat víno a tak.“
„A já tam mezitím budu prodávat buchty.“
„Jasně. Někdo nás musí živit.“
Na sporáku mezitím chladnou tři plechy buchet a Marek už mi do kavárny, kterou ještě ani nemám, stěhuje svoje fotografie.
O ničem praktickém jsme se sice nedohodli, ale večer je najednou o něco zajímavější.
***
Foťák vybírá tři týdny.
Tři. Zasraný. Týdny.
Na obrazovce nám postupně ukáže tolik historických modelů, že už poznám Leicu od Nikonu podle toho, jak dlouho u ní Marek slintá. Jeden Hasselblad stojí víc než naše auto.
„Tenhle je boží,“ říká.
„Kolik?“
„Osmatřicet.“
„Tisíc?“
„Jo.“
Nakonec objeví Nikon F. Mechanickou zrcadlovku ze šedesátých let, celou ze stříbrného kovu a černé koženky. Přístroj, který vypadá, že by přežil jadernou válku a ještě by ji dokázal slušně vyfotit. Prodává ji starší pán z Olomouce. Jeho byt připomíná muzeum věcí, které nikdo neměl sílu vyhodit. V předsíni rádio s anténou, na stěně talíře s modrými kytičkami, v obýváku fotoaparáty.
„Tenhle je ze Států,“ říká a podává Markovi Nikon. „Strýc toho vozil hodně. Odkud přesně tenhle pochází, nevím.“
Foťák je těžký. Marek ho obrací v dlaních a zkouší páčku závěrky. Na širokém koženém popruhu si všimnu staré opravy. Na jednom místě je přes něj našitá světlejší záplata a přes ni několik křivých červených stehů.
„A ten popruh je původní?“ zeptám se.
„To nevím. Už to tak bylo,“ pokrčí rameny prodávající.
„Aspoň je originální,“ řekne Marek.
„Je v něm ještě film,“ dodá pán. „Počítadlo ukazuje dvacítku. Ale jestli tam fakt je, to nevím. Neotvíral jsem ho.“
Marek zpozorní.
„Tak ho můžeme dofotit?“
„Můžete. Ale jestli tam sedí čtyřicet let, moc od toho nečekejte. Možná vám nevyjde vůbec nic.“
Cestou domů má fotoaparát položený na klíně.
„Nebudeš mu kupovat dětskou sedačku?“ zeptám se.
„Myslíš, že na tom filmu něco bude?“
„Těžko říct. Třeba něčí dovolená. Rodinný fotky. Jestli tam vůbec něco zůstalo.“
„To by mě právě zajímalo.“
„A třeba tam jsou nahý ženský.“
„Taky možnost.“
***
Do lesa jedeme další sobotu.
Marek zná místo s velkými balvany, vysokými stromy a mechem. Mám v batohu termosku s čajem, šaty a spodní prádlo, které normálně vytahuju jen tehdy, když se nepočítá s tím, že na těle vydrží dlouho.
„Tak co?“ zeptám se, když dorazíme.
„Sedni si támhle.“
„Na ten mokrej kámen?“
„Jo.“
„Pohodlí modelky je pro tebe zjevně zásadní.“
Nastaví fotoaparát. Tváří se soustředěně a trochu vyděšeně. Mám radost, že je nervózní víc než já.
Cvak.
Takový zvuk už jsem dlouho neslyšela. Ostrý, kovový, poctivý. A zvláštně příjemný. Sotva dozní, mám chuť ho slyšet znovu.
Marek natáhne páčku, chvíli něco nastavuje a pak si mě dlouho prohlíží. S digitálem by za tu dobu nacvakal dvacet fotek a pak vybral tu nejlepší. Tady si musí každou nejdřív rozmyslet. Každý snímek něco stojí. Na tomhle filmu doslova. Zbývá mu šestnáct políček a počítá je jako drobné před výplatou.
Nejdřív mě fotí v šatech. Pak ve spodním prádle. U stromu, na kameni, ve světle, které proniká mezi větvemi. Pořád mi něco říká o rukách, ramenou a bradě. Já se pořád ptám, jestli nevypadám tlustě.
Pak mi to přestane být blbý.
Podprsenku si sundám až ve chvíli, kdy jsme už oba trochu prochladlí. Stojím zády k němu, vlasy přes rameno, dlaněmi se opírám o hrubou kůru. Zespodu ke mně táhne vlhkost. Někde v lese zapraská větev a já sebou trhnu.
„Ještě jednu,“ řekne Marek.
„Kolik ti jich zbývá?“
„Osm.“
„Tak poslední. Už mi začíná být pěkná kosa.“
Cvak.
Když mi podává oblečení, najednou se před ním zase trochu stydím. Před vlastním manželem. Před chlapem, který mě nedávno viděl v teplákách naruby i po střevní chřipce.
„Co?“ zeptá se.
„Nic.“
„Jsi krásná.“
„Ne že to budeš říkat těm svým modelkám.“
Položí foťák na deku a obejme mě. Studené prsty mi schová pod šaty na zádech. Cuknu sebou, ale nepustím ho. Přitáhne si mě blíž a políbí mě na krk. Pak ještě jednou, těsně pod uchem. Zavřu oči a přitisknu se k němu.
„A teď?“ zeptá se.
„Teď mě zahřej, umělče.“
***
K autu dorazíme až za tmy. Marek si pořád prohlíží Nikon a já začínám mít pocit, že jsem mu pořídila novou hračku.
„Tak co, spokojenej?“
„Hrozně.“
„Jsem zvědavá, jak ty fotky dopadnou.“
„Já taky.“
Opatrně uloží foťák do brašny, nastartuje a pomalu vyjíždíme z lesa. Kousek od cesty, na travnatém plácku u lesa, uvidím zaparkované auto. Je skoro schované ve tmě, okna má úplně zamlžená.
„Hele. Někdo tu stojí.“
Marek zpomalí. Za oknem auta se mihne silueta. Pak druhá.
„Aha,“ řeknu.
Marek se rozesměje.
„Ti se neztratili.“
„A možná se právě našli.“
Když projíždíme kolem, naše světla na okamžik osvítí zamlžené okno. Za sklem zahlédnu obrys ženské hlavy skoro u stropu. Zvedá se a klesá. Na zadním okně se na vteřinu mihne silueta dětské autosedačky.
„Podívej na to světlo,“ řekne Marek.
„Oni tam šukaj, Marku.“
„Já vím.“
„A ty řešíš světlo.“
„No právě.“
Zastaví o kus dál, stáhne okénko a zvedne foťák.
Cvak.
„Tys je vyfotil?“
„Jen ty siluety.“
„To je trochu úchylný, nemyslíš?“
Podívá se na Nikon. Potom zpátky na mě.
„Jo. Asi jo.“
Nechám to být. Jestli někdy tu fotku uvidíme, rozhodneme se, co s ní. Tady za tmy stejně nepoznáme ani značku auta, natož kdo je uvnitř.
„Ale bylo to hezký,“ řekne Marek.
„Jo,“ připustím. „Bylo.“
Když se rozjedeme, podívám se do zpětného zrcátka. Světla už na auto nedosáhnou.
Možná se tam dva lidi potkali poprvé. Možná tam chodí každý pátek. Možná jsou milenci a oba někomu lžou. A možná jsou to manželé, kteří prostě nechtěli, aby dnešní večer skončil tak brzy. Přistihnu se, že jim trochu závidím a na chvíli mě napadne, jestli bychom to neměli taky někam stočit na polňačku. Ale třeba někdy příště.
Marek si začne pobrukovat, já stáhnu topení o dva stupně. Z lesa vyjedeme za pár minut.
***
Film dofotíme v neděli. Zbývá šest políček. Marek mě postaví k oknu v ložnici, pak vyfotí moje ruce při hnětení těsta a věšák v předsíni, který podle něj vytváří zajímavý stín.
„Takže teď už fotíš i nábytek?“
„Věšák.“
„Promiň. Věšák. Obětoval jsi mu políčko.“
„Zaslouží si ho.“
Poslední tři políčka padnou na hrnek, popraskanou omítku na dvorku a mraky. Počítadlo ukáže šestatřicet. Až pak film převine. Sám ho ale z fotoaparátu nevyndá. Odneseme celý Nikon do malého fotografického studia, kde pracuje chlapík, který podle Marka rozumí analogové fotografii jako málokdo.
„Je možný, že tam jsou čtyřicet let starý snímky,“ řekne Marek.
Chlapík na něj zvedne oči.
„A ten zbytek jste dofotili teď?“
„Jo.“
„Tak jste optimisti. Ten materiál už může bejt úplně mrtvej.“
„Zkusit to můžete?“
„Můžu. Jen nečekejte zázraky.“
„Hlavně to nezkažte,“ řekne mu ještě Marek.
Chlapík se na něj podívá.
„Já vám právě vysvětluju, že to klidně mohlo bejt zkažený dřív, než jste se narodil.“
Odcházíme. Marek je nervózní jako otec čekající před porodním sálem. Cestou domů si koupím mouku.
***
Když fotografie přijdou, sedí Marek u stolu s notebookem. Nevolá mě hned. Nejdřív dlouho kouká do obrazovky a teprve pak řekne:
„Eli. Pojď sem.“
Na monitoru sedí nahá žena na parapetu. Dlouhé tmavé vlasy. Jednu nohu pokrčenou, druhou volně svěšenou. Nos trochu nahoru. Tvář natočenou ke světlu.
„To jsem já?“
Polije mě horko. Pak vztek.
„Kdy jsi mě takhle fotil? Když jsem se převlíkala?“
Marek se ke mně otočí.
„Tohle jsem nefotil.“
Nakloním se blíž. Okno za ní je vysoké, s jiným rámem, než máme v ložnici. Za sklem cizí ulice a cizí domy.
„Je to ze starýho filmu,“ řekne Marek. „Políčko číslo devět.“
Projede snímky od začátku. Staré auto na ulici. Rozmazaní chodci. Část fotografie je skoro černá, jako když někdo strčí do záběru prst. Následuje bar s vysokými stoličkami, cigarety, žena v kožené bundě a byt, jehož vysoká okna pustila dovnitř tolik světla, že se část obrazu ztratila. Pak zase ona.
Na další fotografii leží na posteli. Pak stojí u okna zády k objektivu. Její tělo je trochu rozmazané a okolo boků se obraz ztrácí v šedé.
„To je fakt divný,“ řeknu.
Marek přepne na poslední portrét. Žena sedí na podlaze a otáčí hlavu přes rameno. A tam, na pravé půlce zadku, kousek pod bokem, má tmavé znaménko ve tvaru srdce.
Vlastně ani nevím, kdy jsem vstala. O minutu později stojím před zrcadlem v předsíni, kalhoty stažené pod zadek a snažím se naklonit tak, abych na svoje znaménko pořádně viděla. Samozřejmě ho znám. Jenomže najednou vypadá jako něco, co mi někdo přilepil na tělo omylem.
Vrátím se ke stolu.
„Tak co?“ zeptá se Marek.
„Co asi?“
Přiblíží obraz. Na starém filmu je škrábanec, ale srdíčko zůstává vidět.
„Třeba je to nějaká tvoje příbuzná,“ zkusí.
„Moje babička žila v Přerově. Největší odvaz v životě pro ni byla červená podprsenka.“
„Tak prababička.“
„Ta měla šest dětí. Myslím, že na focení aktů v Americe neměla čas.“
Marek se zasměje. Já ne.
Dívám se na cizí nahou ženskou, která má můj obličej, moje tělo a dokonce i moje znaménko. Je zvláštní dívat se na vlastní tělo, které není moje.
A najednou se mi vůbec nelíbí, že ji vidí i můj muž.
„Můžeš to zavřít?“ zeptám se.
Marek přikývne a zaklapne notebook.
Za pět minut mu řeknu, aby ho zase otevřel.
Za starými snímky přijdou naše. Na monitoru sedím na balvanu, rozcuchaná, s rukou na koleni. Světlo mi dopadá na tvář a zbytek skoro splývá se stromy. Fotky jsou zrnité a šedivější, než jsem čekala, místy jako by přes ně přešla mlha. Marek tvrdí, že přesně tohle chtěl.
„Tohle jsem já,“ řeknu. Tentokrát to není otázka.
„Jo.“
Prohlížím si další snímky. Nikdy jsem se takhle neviděla. Na některých vypadám zvláštně. Na jiných krásně. Přitom jsem to prostě já. Dokonce i na fotografii, kde mám odhalená záda a sedím na starém kmeni, připadám sama sobě přirozená.
„Ty jo, Marku.“
„Dobrý?“
„Fakt dobrý.“
Pak přijde snímek auta z lesa. Skoro samá tma, světlo procházející zamlženým sklem, otisk dlaně na okně a dvě šmouhy, které mohou být lidé.
„To má něco do sebe,“ uznám.
„Já ti to říkal.“
„Ale nikam s tím nepolezeš.“
„Neboj.“
***
Pátrat začnu já.
Marek má ráno uzávěrku reklamní kampaně, takže sedím u počítače sama. Zkouším názvy ulic, které lze přečíst na starých snímcích. Přehrabuju digitální archivy, fotografie newyorských barů a stránky muzeí. U jedné cedule se tři čtvrtě hodiny dohaduju sama se sebou, jestli je na ní nápis Reed nebo Road.
Jméno najdu až druhý večer.
Julian Reed.
Fotograf působící v sedmdesátých a osmdesátých letech v New Yorku. Fotil hudebníky, večírky, lidi z ulice i nahé ženy. Pohyboval se kolem výtvarné scény, kde se občas objevil Andy Warhol. Na jedné archivní fotografii stojí Julian na kraji skupiny, s černým rolákem a cigaretou v ruce.
Zavolám Marka.
„Podívej. Myslím, že to je on.“
Na jiné fotografii sedí Julian na schodech. Vedle něj žena s dlouhými vlasy. Je oblečená, směje se a vypadá daleko živěji než na snímcích z filmu.
Poznám ji okamžitě. Pod fotografií stojí: Julian Reed and Nora Vale, New York, 1982.
Nora.
Zkusím to jméno vyslovit nahlas. Zní úplně cize.
Na snímku má stejnou koženou bundu jako žena v baru na našem filmu. Jestli je ten film ze stejné doby, bylo jí na něm třicet. Mně je jedenatřicet.
Najdeme několik rozhovorů. Julian o ní mluví jako o své partnerce, múze a prý jediném člověku, který ho dokázal poslat do prdele tak, že jí za to ještě poděkoval.
„Tak vidíš,“ usměje se Marek. „Něco společnýho přece jen máte.“
Kopnu ho pod stolem.
Na fotografiích se Nora objevuje v kožené bundě, s cigaretou, na vernisáži i bosá na střeše. Jednou připomíná filmovou hvězdu. Podruhé ženu, která už tři dny pořádně nespala. Prohlížím si ten cizí život až do noci.
Pak najdu dva psy.
Velcí irští vlkodavové sedí po stranách domovních schodů. Nora mezi nimi drží každého za obojek a řehtá se tak, že má zavřené oči.
„Marku.“
„Hm?“
„Pojď sem.“
„Co zase?“
Ukážu na psy.
„Vlkodavové.“
„Vidím.“
„Dva.“
„Eli, umím počítat.“
„Kolik jich chci já?“
Podívá se na mě. Pak na monitor.
„Dva.“
„Odmalička.“
„Já vím.“
Marek si sedne vedle mě.
„Tak to je zvláštní,“ připustí.
A tentokrát už nezačne vypočítávat, kolik lidí na světě miluje velké psy.
***
Tu noc se mi zdá zase o schodech. Bílé stěny, místy popraskané. Úzké stupně. Nahoře tmavozelené dveře. Vždycky k nim dojdu, natáhnu ruku a těsně předtím, než se dotknu kliky, se probudím.
Tenhle sen znám od dětství. Nezdá se mi často. Někdy se neobjeví několik let a pak se vrátí dvakrát za měsíc. Před školou jsem se ho bála. Později jsem o něm přestala mluvit, protože jsem neměla co dodat. Pořád stejné schody, pořád stejné dveře, pokaždé konec.
Ráno o něm řeknu Markovi.
„A nikdys je neotevřela?“
„Nikdy.“
„To by mě taky štvalo.“
„Ty myslíš, že si to vymýšlím.“
„To si nemyslím.“
„Ale že si to teď dávám dohromady s tou ženskou.“
„Možná jo. Teď máš Noru v hlavě pořád.“
Zamíchám kávu, i když si do ní už nějaký čas nedávám cukr. Zvyk.
„Možná.“
Štve mě, že může mít pravdu.
Odpoledne prohlížím katalog Julianovy malé výstavy. Na jedné fotografii poznám vysoký radiátor z negativu. Další zachycuje chodbu s úzkým schodištěm.
A nahoře jsou dveře.
Zaostřím obraz. Projedu prstem po stupních. Schodiště vypadá přesně jako to ze snu. Dokonce i zábradlí má stejné zakřivení u posledního schodu.
Marek přijde až na třetí zavolání.
„To je ono.“
„To schodiště?“
„Jo.“
Stojí za mnou a dívá se. Po chvíli se zeptá:
„A ty dveře? Byly zelený?“
Zavrtím hlavou.
Přiblížím fotografii ještě o kousek.
„Na tý fotce to nepoznám.“
Na fotografii jsou skoro černé.
„Tak aspoň něco,“ řekne a posadí se na zem vedle židle.
Zůstanu u monitoru ještě dlouho. Jednou jsem přesvědčená, že jsou to ty schody. Pak mi připadá, že jsem si je možná začala pamatovat až po té fotografii. Najednou si nevěřím ani vlastní hlavě.
***
O Noře najdu datum smrti v malém novinovém archivu.
1952–1994.
Zemřela po krátké nemoci. Bylo jí dvaačtyřicet. Já se narodila o rok později.
Večer to řeknu Markovi. Sedíme na zemi u sedačky, protože jsme ji před týdnem odsunuli kvůli malování a ještě se nám nechtělo ji vracet.
„Takže jsem možná mrtvá Američanka,“ řeknu.
„Možná.“
„Výborně. Každej večer si před spaním dávám tři minuty angličtiny na Duolingu. A přitom jsem ji možná kdysi uměla.“
Marek se zasměje a naleje víno. Z repráčku zase hrají Velvet Underground. Ani mě nenapadne písničku přepnout.
„Ty tomu věříš?“ zeptá se.
„Nevím. Líbí se mi ta představa. Narodíš se někde úplně jinde. Jinej život, jiní rodiče. A nepamatuješ si všechno, protože by ses z toho jinak zbláznil.“
„A zase musíš chodit do práce.“
„Ty jsi romantik.“
„Víš co? Včera jsi byla ženská, co dělá faktury a peče buchty. Dneska jsi možná reinkarnovaná umělkyně z New Yorku. Docela slušnej kariérní postup.“
„Debile.“
„Ale vážně. Když jsem tě fotil v lese, přišlo mi, že ti to jde. Jako bys už někdy před objektivem stála.“
Podívám se na něj. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu. Pak mě obejme.
„Spíš bych chtěl vědět, jestli bych tě potkal znovu.“
Šťouchnu ho loktem.
„A co když jsem tě v tom minulým životě znala taky?“
„Jen nevím, jestli bych chtěl vědět, co jsem dělal předtím. Co když jsem byl nějakej hajzl?“
„Marku, ty pořád necháváš ponožky vedle koše na prádlo. Nevím, jestli tě minulej život může ještě nějak významně poškodit.“
Chvíli pijeme a díváme se na fotografie. Za oknem se někdo hádá s kurýrem kvůli parkování. V horním bytě zas něco spadne.
„A co když je to všechno náhoda?“ zeptá se Marek.
Pokrčím rameny.
„Tak jsme našli ženskou, která vypadá jako já.“
„A měla dva vlkodavy.“
„A moje znaménko.“
„A možná tvoje schody.“
Přikývnu.
„Stejně by mě zajímalo, jaká byla.“
Na monitoru se Nora směje se psy. Přiblížím její tvář. Je krásná, ale trochu rozmazaná. V koutku oka má tmavý flek. Možná stín. Možná vrásku.
„Myslíš, že byla šťastná?“ zeptám se.
Marek se podívá na snímek.
„Na týhle fotce určitě.“
To mi zatím stačí.
***
Přijdu na to v práci. Měla bych kontrolovat dobropisy za poslední čtvrtletí, ale místo toho otevírám článek o fotografkách, na které se zapomnělo. Mezi jmény je Nora Vale. Není tam jako Julianova modelka.
Fotografovala sama.
Staré ženy, těhotné, prodavačky, lidi z kuchyní a barů. Na jedné fotografii sedí žena u stolu jen v košili a ponožkách. Má ruce kolem hrnku a směje se. Na další dvě kamarádky jedna druhé zapínají šaty. Žádné dokonalé pózy. Spíš chvíle, kdy lidé zapomněli, že se na ně někdo dívá.
Vzpomenu si na Markovu fotku z lesa. Tyhle ženy věděly, že tam Nora je. Jen už na ni nemyslely.
V telefonu mi pípne zpráva od Marka: NEZAPOMEŇ KOUPIT TOALETNÍ PAPÍR. Odepíšu mu odkaz. O minutu později volá.
„To fotila ona?“
„Jo.“
„Ty vole. Ta byla dobrá.“
„Vím.“
Procházím katalog dál. Na poslední stránce je malá fotografie Nory před výlohou galerie. Má kabát, vlasy ve větru a přes rameno pověšený fotoaparát. Přiblížím snímek. Pak ještě jednou.
Na popruhu je krátká světlá záplata a přes ni několik křivých stehů. Vím, jak vypadají. Všimla jsem si jich už tehdy u prodávajícího v Olomouci.
Otevřu naši fotografii Nikonu z Markova telefonu. Vedle sebe položím obě fotky. Starý kožený popruh. Opravené místo. Křivá řada stehů.
Za hodinu jsem doma. Marek už čeká u stolu, fotoaparát před sebou. Otočí popruh, abych viděla opravu.
„Je to ono?“ zeptám se.
Přiložím telefon ke kůži.
„Vypadá to tak.“
„Ten foťák mohl bejt její.“
Vezmu Nikon do ruky. Je těžší, než si pamatuju. Uvědomím si, že se na něj dívám jinak. Ne jako na starou věc, kterou si koupil můj muž. Spíš jako na předmět, který někdo nosil po světě, držel v mrazu, možná s ním spal vedle postele a jednou ho někam odložil.
„Ale jak se dostal sem?“ zeptám se.
Marek pokrčí rameny.
„Z Ameriky do Olomouce. To víme.“
„Díky, detektive.“
Posadím se s foťákem na klíně. Možná opravdu patřil Noře. Třeba ji s ním Julian fotografoval. A pak se kdovíjak dostal z New Yorku až do Olomouce.
A celou dobu v něm ležel film, který nikdo nevyvolal. Kolik let ho asi Nora nosila na rameni? Možná na něj jednou zapomněla. Možná ty fotky nechtěla vidět. Nebo nechtěla, aby je viděl někdo jiný.
Tomu bych rozuměla.
„Chceš ho?“ zeptá se Marek.
„Jak jako?“
„Aby byl tvůj.“
Podívám se na něj.
„Ty bys mi dal svůj novej milovanej foťák?“
„Koupíme druhej. Aspoň nebudu muset pořád prosit, abys mi ho půjčila.“
Rozesměju se. Nikon položím na stůl mezi nás.
„Zatím může zůstat náš.“
***
O měsíc později už si před spaním neprohlížím Noru na telefonu.
Občas si na ni vzpomenu. Třeba když vidím velkého psa nebo když v rádiu hrají písničku, kterou miluju od sedmnácti. Nejvíc mi ale v hlavě zůstala fotografie, na které se Nora směje mezi svými vlkodavy. Nikdy se nedozvím, co ji tehdy tolik rozesmálo. Marek fotografuje dál a do Nikonu zakládá jeden film za druhým. V koupelně máme dvě nová chemická svinstva, u kterých mě ujišťuje, že je nenechá stát vedle zubních kartáčků. Na poličce přibývají obálky s negativy. Jednu fotku mě, jak sedím u stromu, si pověsí nad stůl.
Já dál peču.
V sobotu ráno zadělám těsto na buchty. Než vykyne, otevřu inzerát, který mám už několik dnů uložený. Malý nebytový prostor v centru. Velká výloha, pár stolků by se vešlo, vzadu kuchyňka. Na stěnách ošklivá zelená barva, kterou bych hned přetřela. Napíšu majiteli, jestli by se tam dalo přijít podívat.
Tři minuty koukám na tlačítko Odeslat. Pak na něj kliknu.
Marek se objeví ve dveřích rozcuchaný, v tričku s dírou pod paží.
„Zase buchty?“
„Jo.“
„My fakt potřebujeme ty děti.“
„Nebo kavárnu.“
Otočím k němu notebook. Sedne si vedle mě. Chvíli si prohlížíme půdorys a dohadujeme se, kam by se vešel kávovar. Já tvrdím, že potřebuju pořádnou vitrínu. On by nejradši odstranil půlku příček. Nemáme ještě pronajatou ani kliku od dveří a už se hádáme o rekonstrukci.
Pak si všimne foťáku na poličce.
„Můžu tě vyfotit?“
„Teď?“
„Teď.“
Stojím u linky, s moukou na tváři a vařečkou v ruce.
„Vypadám jak prase.“
„To mi nevadí.“
Rozepnu si šaty. Marek se usměje a zvedne Nikon.
Cvak.
„Doufám, že tohle nikde nevystavíš,“ řeknu.
Jen se usměje.
Položí foťák a přijde ke mně. Přitáhnu si ho za tričko, aby mě políbil. Z trouby se ozve pípnutí. Otevřu dvířka a vytáhnu plech. Buchty jsou zlaté, máslo jim ještě bublá na okrajích.
Marek natáhne ruku.
„Ještě jsou horký.“
„Já vím.“
„Počkej.“
Samozřejmě neposlechne. Ukousne si, spálí jazyk a začne nadávat. Směju se, až mi slzí oči. Pak mu podám sklenici vody.
„Ty seš nepoučitelnej,“ řeknu.
„Já vím.“
Položí sklenici, vezme si další buchtu a tentokrát na ni poctivě fouká.
Ranní světlo z okna mu dopadá přes rameno na plech. Pára z buchet se v něm vlní a Marek vypadá, jako by stál v kouři. Chvíli se jen dívám.
Pak sáhnu po Nikonu. Natáhnu páčku, jak jsem to stokrát viděla u Marka.
Cvak.
Moje první políčko.
Marek zvedne hlavu, buchtu pořád v puse.
„Tys mě vyfotila?“
„Na první vernisáž.“
Na notebooku pípne nový e-mail.
Majitel prostoru má příští týden čas na prohlídku.
„Prosím?“
„Aspoň dvě. Ideálně už trochu větší.“
„A nemohl bys mi to říct, až nebudu držet rozpálenej plech?“
„Já jen, že tohle už sami nesežereme.“
Položím buchty na sporák a otřu si čelo hřbetem ruky. Během posledních čtrnácti dnů jsem napekla tolik, že bych mohla zásobovat menší domov důchodců. Minulý víkend makové šneky, ve středu skořicové uzly, včera koláče s drobenkou a dneska kynuté buchty. Povidlové, tvarohové a pár s mákem, protože Marek má rád překvapení.
Já mám ráda pečení.
„Vezmi je do práce,“ navrhnu.
„Zase? Minule se mě účetní ptala, jestli nejseš těhotná.“
„A cos řekl?“
„Že ne. Že mě jenom připravuješ na zimu. Jako medvěda.“
Zasměju se a jednu rozlomím. Pára mi olízne prsty, povidla jsou ještě příliš horká. Položím obě půlky na talíř.
Marek si jednu vezme a ukousne si.
„Počkej, vždyť to pálí.“
Pozdě. Zašklebí se a začne si foukat do pusy.
„Já ti to říkala.“
„Dobrý,“ zamumlá a sáhne po sklenici vody.
Když se natáhne pro další, dostane přes prsty utěrkou.
Z repráčku na parapetu hrají Velvet Underground. Poslouchám je od sedmnácti. Marek tvrdí, že jsem se narodila o pár desetiletí později, než jsem měla. A říká to přitom chlap, který si při úklidu pouští devadesátkové diskotékové hity a tančí s vysavačem.
„Víš, co bych chtěla?“ zeptám se.
„Nevím.“
„Kavárnu.“
Zvedne obočí, neví, jestli si dělám srandu.
„Vlastní,“ dodám. „Malou. Pár stolků. Kafe, koláče, dobrý buchty. Žádný dorty s několika patry a zlatým prachem. A nechci tam mít na zdi nápis, že život je sladký.“
„A já už ho chtěl vyřezat ze dřeva.“
„Ani to nezkoušej.“
Ráno bych přišla dřív, otevřela okna a pustila hudbu. Lidi by chodili na snídaně, na kávu, schovávat se před deštěm nebo před sebou samými.
Rozhlédnu se po kuchyni. Na skříňce mísa od těsta, na lince mouka, pod oknem vykynutý bochánek. Tady si odpočinu líp než na dovolené. V práci už tolik ne. Osm hodin denně řeším faktury a reklamace sprchových baterií. Někdo chce chrom, přijde mu matná černá a má pocit, že se proti němu spikl celý svět.
Platí mi slušně. Jen mě poslední dobou cestou do práce napadá, že až mi bude šedesát, budu mít za sebou třicet let správně zaúčtovaných sprchových hlavic.
„Tak to udělej,“ řekne Marek.
„Jasně. Zítra podám výpověď a v pondělí otevřu.“
„Říkalas, že jednou. Třeba teď začneš zjišťovat, co by to stálo.“
Sedne si ke stolu a zakousne se do buchty. Dívám se na něj a trochu mě štve, jak jednoduše to zní, když to říká někdo jiný.
„A co ty?“ zeptám se. „Co bys dělal, kdybys nemusel kreslit reklamní bannery na dodávky?“
„To je náhodou náročná disciplína.“
„Já vím. Hlavně když má dodávka působit sexy.“
Marek polkne a chvíli přemýšlí.
„Fotil bych.“
„Vždyť fotíš.“
„Myslím pořádně. Na film. Černobíle.“
„Tak si kup foťák.“
„Chtěl bych fotit akty.“
Přestanu utírat linku.
„Prosím?“
„Akty.“
„Takže já si otevřu kavárnu a ty si začneš domů zvát nahý ženský.“
„To jsem neřekl.“
„Kde je budeš fotit? V obýváku? Na gauči nahá Alice a ty jí budeš říkat, ať víc našpulí zadek?“
„Zase ta Alice.“
„Znáš jinou ženskou, která se tak ráda fotí?“
„Eli, já to myslím vážně.“
Položím utěrku. Až teď mi dojde, že se trochu bojí, jak na to zareaguju. Vypráví mi o světle, o stínech na zádech, o tělech, která nejsou vyžehlená do podoby figurín. Že nahý člověk není automaticky erotický obrázek. Že by chtěl zachytit ruce, jizvy, vrásky, způsob, jakým někdo stojí, když neví, že se na něj dívají.
„Hlavně nechci, aby to bylo laciný. Nahou ženskou dokáže vyfotit každej blbec s mobilem.“
Marek dělá v reklamě. Viděla jsem fotky, které upravuje. Dokáže z obyčejného chlapa vyrobit někoho, kdo má místo obličeje dokonale vyžehlenou kůži. Tohle je očividně něco jiného.
„Víš, co je na tom podle mě nejhezčí?“ zeptá se.
Zavrtím hlavou.
„Že ten člověk musí věřit, že ho uvidíš takovýho, jakej je. A že toho nezneužiješ.“
Tentokrát si z něj nedělám legraci.
„A proč jsi mi to neřekl dřív?“
Pokrčí rameny.
„Protože jsi právě řekla úplně to, čeho jsem se bál.“
„Že chceš nahý ženský?“
„Jo.“
Chvíli se na sebe díváme. Potom se rozesmějeme oba. Jsme spolu osm let, pět z toho manželé. Znám všechny jeho zvyky i neřesti, a poznám i ten výraz, když mi tvrdí, že si opravdu nedal třetí pivo. Ale o tom, že chce fotit akty, slyším poprvé.
„Tak to zkus,“ řeknu.
„Fakt?“
„Jo.“
„A nebude ti vadit, když budu fotit cizí ženský?“
„Bude.“
Zarazí se.
„Ale to ještě neznamená, že ti to budu zakazovat. Mám jednu podmínku.“
„Povídej.“
„První budeš fotit mě.“
Marek se usměje tak, že bych ho nejradši něčím praštila. Ne proto, že je šťastný. Protože je to pořád ten stejný chlap, který mě po osmi letech dokáže občas překvapit.
„Platí,“ řekne.
„A žádný velký retušování.“
„Tak jo.“
„A žádný pózy, při kterých budu vypadat, že mě chytly záda.“
Přijde ke mně, obejme mě kolem pasu a políbí mě. Chutná po povidlech.
„Víš co?“ řekne. „Třeba si tam u tebe v kavárně budu moct vystavit fotky.“
„Ty akty?“
„Třeba ne hned vedle dětskýho koutku. Mohla bys tam mít malou galerii. Pořádat vernisáže, rozlévat víno a tak.“
„A já tam mezitím budu prodávat buchty.“
„Jasně. Někdo nás musí živit.“
Na sporáku mezitím chladnou tři plechy buchet a Marek už mi do kavárny, kterou ještě ani nemám, stěhuje svoje fotografie.
O ničem praktickém jsme se sice nedohodli, ale večer je najednou o něco zajímavější.
***
Foťák vybírá tři týdny.
Tři. Zasraný. Týdny.
Na obrazovce nám postupně ukáže tolik historických modelů, že už poznám Leicu od Nikonu podle toho, jak dlouho u ní Marek slintá. Jeden Hasselblad stojí víc než naše auto.
„Tenhle je boží,“ říká.
„Kolik?“
„Osmatřicet.“
„Tisíc?“
„Jo.“
Nakonec objeví Nikon F. Mechanickou zrcadlovku ze šedesátých let, celou ze stříbrného kovu a černé koženky. Přístroj, který vypadá, že by přežil jadernou válku a ještě by ji dokázal slušně vyfotit. Prodává ji starší pán z Olomouce. Jeho byt připomíná muzeum věcí, které nikdo neměl sílu vyhodit. V předsíni rádio s anténou, na stěně talíře s modrými kytičkami, v obýváku fotoaparáty.
„Tenhle je ze Států,“ říká a podává Markovi Nikon. „Strýc toho vozil hodně. Odkud přesně tenhle pochází, nevím.“
Foťák je těžký. Marek ho obrací v dlaních a zkouší páčku závěrky. Na širokém koženém popruhu si všimnu staré opravy. Na jednom místě je přes něj našitá světlejší záplata a přes ni několik křivých červených stehů.
„A ten popruh je původní?“ zeptám se.
„To nevím. Už to tak bylo,“ pokrčí rameny prodávající.
„Aspoň je originální,“ řekne Marek.
„Je v něm ještě film,“ dodá pán. „Počítadlo ukazuje dvacítku. Ale jestli tam fakt je, to nevím. Neotvíral jsem ho.“
Marek zpozorní.
„Tak ho můžeme dofotit?“
„Můžete. Ale jestli tam sedí čtyřicet let, moc od toho nečekejte. Možná vám nevyjde vůbec nic.“
Cestou domů má fotoaparát položený na klíně.
„Nebudeš mu kupovat dětskou sedačku?“ zeptám se.
„Myslíš, že na tom filmu něco bude?“
„Těžko říct. Třeba něčí dovolená. Rodinný fotky. Jestli tam vůbec něco zůstalo.“
„To by mě právě zajímalo.“
„A třeba tam jsou nahý ženský.“
„Taky možnost.“
***
Do lesa jedeme další sobotu.
Marek zná místo s velkými balvany, vysokými stromy a mechem. Mám v batohu termosku s čajem, šaty a spodní prádlo, které normálně vytahuju jen tehdy, když se nepočítá s tím, že na těle vydrží dlouho.
„Tak co?“ zeptám se, když dorazíme.
„Sedni si támhle.“
„Na ten mokrej kámen?“
„Jo.“
„Pohodlí modelky je pro tebe zjevně zásadní.“
Nastaví fotoaparát. Tváří se soustředěně a trochu vyděšeně. Mám radost, že je nervózní víc než já.
Cvak.
Takový zvuk už jsem dlouho neslyšela. Ostrý, kovový, poctivý. A zvláštně příjemný. Sotva dozní, mám chuť ho slyšet znovu.
Marek natáhne páčku, chvíli něco nastavuje a pak si mě dlouho prohlíží. S digitálem by za tu dobu nacvakal dvacet fotek a pak vybral tu nejlepší. Tady si musí každou nejdřív rozmyslet. Každý snímek něco stojí. Na tomhle filmu doslova. Zbývá mu šestnáct políček a počítá je jako drobné před výplatou.
Nejdřív mě fotí v šatech. Pak ve spodním prádle. U stromu, na kameni, ve světle, které proniká mezi větvemi. Pořád mi něco říká o rukách, ramenou a bradě. Já se pořád ptám, jestli nevypadám tlustě.
Pak mi to přestane být blbý.
Podprsenku si sundám až ve chvíli, kdy jsme už oba trochu prochladlí. Stojím zády k němu, vlasy přes rameno, dlaněmi se opírám o hrubou kůru. Zespodu ke mně táhne vlhkost. Někde v lese zapraská větev a já sebou trhnu.
„Ještě jednu,“ řekne Marek.
„Kolik ti jich zbývá?“
„Osm.“
„Tak poslední. Už mi začíná být pěkná kosa.“
Cvak.
Když mi podává oblečení, najednou se před ním zase trochu stydím. Před vlastním manželem. Před chlapem, který mě nedávno viděl v teplákách naruby i po střevní chřipce.
„Co?“ zeptá se.
„Nic.“
„Jsi krásná.“
„Ne že to budeš říkat těm svým modelkám.“
Položí foťák na deku a obejme mě. Studené prsty mi schová pod šaty na zádech. Cuknu sebou, ale nepustím ho. Přitáhne si mě blíž a políbí mě na krk. Pak ještě jednou, těsně pod uchem. Zavřu oči a přitisknu se k němu.
„A teď?“ zeptá se.
„Teď mě zahřej, umělče.“
***
K autu dorazíme až za tmy. Marek si pořád prohlíží Nikon a já začínám mít pocit, že jsem mu pořídila novou hračku.
„Tak co, spokojenej?“
„Hrozně.“
„Jsem zvědavá, jak ty fotky dopadnou.“
„Já taky.“
Opatrně uloží foťák do brašny, nastartuje a pomalu vyjíždíme z lesa. Kousek od cesty, na travnatém plácku u lesa, uvidím zaparkované auto. Je skoro schované ve tmě, okna má úplně zamlžená.
„Hele. Někdo tu stojí.“
Marek zpomalí. Za oknem auta se mihne silueta. Pak druhá.
„Aha,“ řeknu.
Marek se rozesměje.
„Ti se neztratili.“
„A možná se právě našli.“
Když projíždíme kolem, naše světla na okamžik osvítí zamlžené okno. Za sklem zahlédnu obrys ženské hlavy skoro u stropu. Zvedá se a klesá. Na zadním okně se na vteřinu mihne silueta dětské autosedačky.
„Podívej na to světlo,“ řekne Marek.
„Oni tam šukaj, Marku.“
„Já vím.“
„A ty řešíš světlo.“
„No právě.“
Zastaví o kus dál, stáhne okénko a zvedne foťák.
Cvak.
„Tys je vyfotil?“
„Jen ty siluety.“
„To je trochu úchylný, nemyslíš?“
Podívá se na Nikon. Potom zpátky na mě.
„Jo. Asi jo.“
Nechám to být. Jestli někdy tu fotku uvidíme, rozhodneme se, co s ní. Tady za tmy stejně nepoznáme ani značku auta, natož kdo je uvnitř.
„Ale bylo to hezký,“ řekne Marek.
„Jo,“ připustím. „Bylo.“
Když se rozjedeme, podívám se do zpětného zrcátka. Světla už na auto nedosáhnou.
Možná se tam dva lidi potkali poprvé. Možná tam chodí každý pátek. Možná jsou milenci a oba někomu lžou. A možná jsou to manželé, kteří prostě nechtěli, aby dnešní večer skončil tak brzy. Přistihnu se, že jim trochu závidím a na chvíli mě napadne, jestli bychom to neměli taky někam stočit na polňačku. Ale třeba někdy příště.
Marek si začne pobrukovat, já stáhnu topení o dva stupně. Z lesa vyjedeme za pár minut.
***
Film dofotíme v neděli. Zbývá šest políček. Marek mě postaví k oknu v ložnici, pak vyfotí moje ruce při hnětení těsta a věšák v předsíni, který podle něj vytváří zajímavý stín.
„Takže teď už fotíš i nábytek?“
„Věšák.“
„Promiň. Věšák. Obětoval jsi mu políčko.“
„Zaslouží si ho.“
Poslední tři políčka padnou na hrnek, popraskanou omítku na dvorku a mraky. Počítadlo ukáže šestatřicet. Až pak film převine. Sám ho ale z fotoaparátu nevyndá. Odneseme celý Nikon do malého fotografického studia, kde pracuje chlapík, který podle Marka rozumí analogové fotografii jako málokdo.
„Je možný, že tam jsou čtyřicet let starý snímky,“ řekne Marek.
Chlapík na něj zvedne oči.
„A ten zbytek jste dofotili teď?“
„Jo.“
„Tak jste optimisti. Ten materiál už může bejt úplně mrtvej.“
„Zkusit to můžete?“
„Můžu. Jen nečekejte zázraky.“
„Hlavně to nezkažte,“ řekne mu ještě Marek.
Chlapík se na něj podívá.
„Já vám právě vysvětluju, že to klidně mohlo bejt zkažený dřív, než jste se narodil.“
Odcházíme. Marek je nervózní jako otec čekající před porodním sálem. Cestou domů si koupím mouku.
***
Když fotografie přijdou, sedí Marek u stolu s notebookem. Nevolá mě hned. Nejdřív dlouho kouká do obrazovky a teprve pak řekne:
„Eli. Pojď sem.“
Na monitoru sedí nahá žena na parapetu. Dlouhé tmavé vlasy. Jednu nohu pokrčenou, druhou volně svěšenou. Nos trochu nahoru. Tvář natočenou ke světlu.
„To jsem já?“
Polije mě horko. Pak vztek.
„Kdy jsi mě takhle fotil? Když jsem se převlíkala?“
Marek se ke mně otočí.
„Tohle jsem nefotil.“
Nakloním se blíž. Okno za ní je vysoké, s jiným rámem, než máme v ložnici. Za sklem cizí ulice a cizí domy.
„Je to ze starýho filmu,“ řekne Marek. „Políčko číslo devět.“
Projede snímky od začátku. Staré auto na ulici. Rozmazaní chodci. Část fotografie je skoro černá, jako když někdo strčí do záběru prst. Následuje bar s vysokými stoličkami, cigarety, žena v kožené bundě a byt, jehož vysoká okna pustila dovnitř tolik světla, že se část obrazu ztratila. Pak zase ona.
Na další fotografii leží na posteli. Pak stojí u okna zády k objektivu. Její tělo je trochu rozmazané a okolo boků se obraz ztrácí v šedé.
„To je fakt divný,“ řeknu.
Marek přepne na poslední portrét. Žena sedí na podlaze a otáčí hlavu přes rameno. A tam, na pravé půlce zadku, kousek pod bokem, má tmavé znaménko ve tvaru srdce.
Vlastně ani nevím, kdy jsem vstala. O minutu později stojím před zrcadlem v předsíni, kalhoty stažené pod zadek a snažím se naklonit tak, abych na svoje znaménko pořádně viděla. Samozřejmě ho znám. Jenomže najednou vypadá jako něco, co mi někdo přilepil na tělo omylem.
Vrátím se ke stolu.
„Tak co?“ zeptá se Marek.
„Co asi?“
Přiblíží obraz. Na starém filmu je škrábanec, ale srdíčko zůstává vidět.
„Třeba je to nějaká tvoje příbuzná,“ zkusí.
„Moje babička žila v Přerově. Největší odvaz v životě pro ni byla červená podprsenka.“
„Tak prababička.“
„Ta měla šest dětí. Myslím, že na focení aktů v Americe neměla čas.“
Marek se zasměje. Já ne.
Dívám se na cizí nahou ženskou, která má můj obličej, moje tělo a dokonce i moje znaménko. Je zvláštní dívat se na vlastní tělo, které není moje.
A najednou se mi vůbec nelíbí, že ji vidí i můj muž.
„Můžeš to zavřít?“ zeptám se.
Marek přikývne a zaklapne notebook.
Za pět minut mu řeknu, aby ho zase otevřel.
Za starými snímky přijdou naše. Na monitoru sedím na balvanu, rozcuchaná, s rukou na koleni. Světlo mi dopadá na tvář a zbytek skoro splývá se stromy. Fotky jsou zrnité a šedivější, než jsem čekala, místy jako by přes ně přešla mlha. Marek tvrdí, že přesně tohle chtěl.
„Tohle jsem já,“ řeknu. Tentokrát to není otázka.
„Jo.“
Prohlížím si další snímky. Nikdy jsem se takhle neviděla. Na některých vypadám zvláštně. Na jiných krásně. Přitom jsem to prostě já. Dokonce i na fotografii, kde mám odhalená záda a sedím na starém kmeni, připadám sama sobě přirozená.
„Ty jo, Marku.“
„Dobrý?“
„Fakt dobrý.“
Pak přijde snímek auta z lesa. Skoro samá tma, světlo procházející zamlženým sklem, otisk dlaně na okně a dvě šmouhy, které mohou být lidé.
„To má něco do sebe,“ uznám.
„Já ti to říkal.“
„Ale nikam s tím nepolezeš.“
„Neboj.“
***
Pátrat začnu já.
Marek má ráno uzávěrku reklamní kampaně, takže sedím u počítače sama. Zkouším názvy ulic, které lze přečíst na starých snímcích. Přehrabuju digitální archivy, fotografie newyorských barů a stránky muzeí. U jedné cedule se tři čtvrtě hodiny dohaduju sama se sebou, jestli je na ní nápis Reed nebo Road.
Jméno najdu až druhý večer.
Julian Reed.
Fotograf působící v sedmdesátých a osmdesátých letech v New Yorku. Fotil hudebníky, večírky, lidi z ulice i nahé ženy. Pohyboval se kolem výtvarné scény, kde se občas objevil Andy Warhol. Na jedné archivní fotografii stojí Julian na kraji skupiny, s černým rolákem a cigaretou v ruce.
Zavolám Marka.
„Podívej. Myslím, že to je on.“
Na jiné fotografii sedí Julian na schodech. Vedle něj žena s dlouhými vlasy. Je oblečená, směje se a vypadá daleko živěji než na snímcích z filmu.
Poznám ji okamžitě. Pod fotografií stojí: Julian Reed and Nora Vale, New York, 1982.
Nora.
Zkusím to jméno vyslovit nahlas. Zní úplně cize.
Na snímku má stejnou koženou bundu jako žena v baru na našem filmu. Jestli je ten film ze stejné doby, bylo jí na něm třicet. Mně je jedenatřicet.
Najdeme několik rozhovorů. Julian o ní mluví jako o své partnerce, múze a prý jediném člověku, který ho dokázal poslat do prdele tak, že jí za to ještě poděkoval.
„Tak vidíš,“ usměje se Marek. „Něco společnýho přece jen máte.“
Kopnu ho pod stolem.
Na fotografiích se Nora objevuje v kožené bundě, s cigaretou, na vernisáži i bosá na střeše. Jednou připomíná filmovou hvězdu. Podruhé ženu, která už tři dny pořádně nespala. Prohlížím si ten cizí život až do noci.
Pak najdu dva psy.
Velcí irští vlkodavové sedí po stranách domovních schodů. Nora mezi nimi drží každého za obojek a řehtá se tak, že má zavřené oči.
„Marku.“
„Hm?“
„Pojď sem.“
„Co zase?“
Ukážu na psy.
„Vlkodavové.“
„Vidím.“
„Dva.“
„Eli, umím počítat.“
„Kolik jich chci já?“
Podívá se na mě. Pak na monitor.
„Dva.“
„Odmalička.“
„Já vím.“
Marek si sedne vedle mě.
„Tak to je zvláštní,“ připustí.
A tentokrát už nezačne vypočítávat, kolik lidí na světě miluje velké psy.
***
Tu noc se mi zdá zase o schodech. Bílé stěny, místy popraskané. Úzké stupně. Nahoře tmavozelené dveře. Vždycky k nim dojdu, natáhnu ruku a těsně předtím, než se dotknu kliky, se probudím.
Tenhle sen znám od dětství. Nezdá se mi často. Někdy se neobjeví několik let a pak se vrátí dvakrát za měsíc. Před školou jsem se ho bála. Později jsem o něm přestala mluvit, protože jsem neměla co dodat. Pořád stejné schody, pořád stejné dveře, pokaždé konec.
Ráno o něm řeknu Markovi.
„A nikdys je neotevřela?“
„Nikdy.“
„To by mě taky štvalo.“
„Ty myslíš, že si to vymýšlím.“
„To si nemyslím.“
„Ale že si to teď dávám dohromady s tou ženskou.“
„Možná jo. Teď máš Noru v hlavě pořád.“
Zamíchám kávu, i když si do ní už nějaký čas nedávám cukr. Zvyk.
„Možná.“
Štve mě, že může mít pravdu.
Odpoledne prohlížím katalog Julianovy malé výstavy. Na jedné fotografii poznám vysoký radiátor z negativu. Další zachycuje chodbu s úzkým schodištěm.
A nahoře jsou dveře.
Zaostřím obraz. Projedu prstem po stupních. Schodiště vypadá přesně jako to ze snu. Dokonce i zábradlí má stejné zakřivení u posledního schodu.
Marek přijde až na třetí zavolání.
„To je ono.“
„To schodiště?“
„Jo.“
Stojí za mnou a dívá se. Po chvíli se zeptá:
„A ty dveře? Byly zelený?“
Zavrtím hlavou.
Přiblížím fotografii ještě o kousek.
„Na tý fotce to nepoznám.“
Na fotografii jsou skoro černé.
„Tak aspoň něco,“ řekne a posadí se na zem vedle židle.
Zůstanu u monitoru ještě dlouho. Jednou jsem přesvědčená, že jsou to ty schody. Pak mi připadá, že jsem si je možná začala pamatovat až po té fotografii. Najednou si nevěřím ani vlastní hlavě.
***
O Noře najdu datum smrti v malém novinovém archivu.
1952–1994.
Zemřela po krátké nemoci. Bylo jí dvaačtyřicet. Já se narodila o rok později.
Večer to řeknu Markovi. Sedíme na zemi u sedačky, protože jsme ji před týdnem odsunuli kvůli malování a ještě se nám nechtělo ji vracet.
„Takže jsem možná mrtvá Američanka,“ řeknu.
„Možná.“
„Výborně. Každej večer si před spaním dávám tři minuty angličtiny na Duolingu. A přitom jsem ji možná kdysi uměla.“
Marek se zasměje a naleje víno. Z repráčku zase hrají Velvet Underground. Ani mě nenapadne písničku přepnout.
„Ty tomu věříš?“ zeptá se.
„Nevím. Líbí se mi ta představa. Narodíš se někde úplně jinde. Jinej život, jiní rodiče. A nepamatuješ si všechno, protože by ses z toho jinak zbláznil.“
„A zase musíš chodit do práce.“
„Ty jsi romantik.“
„Víš co? Včera jsi byla ženská, co dělá faktury a peče buchty. Dneska jsi možná reinkarnovaná umělkyně z New Yorku. Docela slušnej kariérní postup.“
„Debile.“
„Ale vážně. Když jsem tě fotil v lese, přišlo mi, že ti to jde. Jako bys už někdy před objektivem stála.“
Podívám se na něj. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu. Pak mě obejme.
„Spíš bych chtěl vědět, jestli bych tě potkal znovu.“
Šťouchnu ho loktem.
„A co když jsem tě v tom minulým životě znala taky?“
„Jen nevím, jestli bych chtěl vědět, co jsem dělal předtím. Co když jsem byl nějakej hajzl?“
„Marku, ty pořád necháváš ponožky vedle koše na prádlo. Nevím, jestli tě minulej život může ještě nějak významně poškodit.“
Chvíli pijeme a díváme se na fotografie. Za oknem se někdo hádá s kurýrem kvůli parkování. V horním bytě zas něco spadne.
„A co když je to všechno náhoda?“ zeptá se Marek.
Pokrčím rameny.
„Tak jsme našli ženskou, která vypadá jako já.“
„A měla dva vlkodavy.“
„A moje znaménko.“
„A možná tvoje schody.“
Přikývnu.
„Stejně by mě zajímalo, jaká byla.“
Na monitoru se Nora směje se psy. Přiblížím její tvář. Je krásná, ale trochu rozmazaná. V koutku oka má tmavý flek. Možná stín. Možná vrásku.
„Myslíš, že byla šťastná?“ zeptám se.
Marek se podívá na snímek.
„Na týhle fotce určitě.“
To mi zatím stačí.
***
Přijdu na to v práci. Měla bych kontrolovat dobropisy za poslední čtvrtletí, ale místo toho otevírám článek o fotografkách, na které se zapomnělo. Mezi jmény je Nora Vale. Není tam jako Julianova modelka.
Fotografovala sama.
Staré ženy, těhotné, prodavačky, lidi z kuchyní a barů. Na jedné fotografii sedí žena u stolu jen v košili a ponožkách. Má ruce kolem hrnku a směje se. Na další dvě kamarádky jedna druhé zapínají šaty. Žádné dokonalé pózy. Spíš chvíle, kdy lidé zapomněli, že se na ně někdo dívá.
Vzpomenu si na Markovu fotku z lesa. Tyhle ženy věděly, že tam Nora je. Jen už na ni nemyslely.
V telefonu mi pípne zpráva od Marka: NEZAPOMEŇ KOUPIT TOALETNÍ PAPÍR. Odepíšu mu odkaz. O minutu později volá.
„To fotila ona?“
„Jo.“
„Ty vole. Ta byla dobrá.“
„Vím.“
Procházím katalog dál. Na poslední stránce je malá fotografie Nory před výlohou galerie. Má kabát, vlasy ve větru a přes rameno pověšený fotoaparát. Přiblížím snímek. Pak ještě jednou.
Na popruhu je krátká světlá záplata a přes ni několik křivých stehů. Vím, jak vypadají. Všimla jsem si jich už tehdy u prodávajícího v Olomouci.
Otevřu naši fotografii Nikonu z Markova telefonu. Vedle sebe položím obě fotky. Starý kožený popruh. Opravené místo. Křivá řada stehů.
Za hodinu jsem doma. Marek už čeká u stolu, fotoaparát před sebou. Otočí popruh, abych viděla opravu.
„Je to ono?“ zeptám se.
Přiložím telefon ke kůži.
„Vypadá to tak.“
„Ten foťák mohl bejt její.“
Vezmu Nikon do ruky. Je těžší, než si pamatuju. Uvědomím si, že se na něj dívám jinak. Ne jako na starou věc, kterou si koupil můj muž. Spíš jako na předmět, který někdo nosil po světě, držel v mrazu, možná s ním spal vedle postele a jednou ho někam odložil.
„Ale jak se dostal sem?“ zeptám se.
Marek pokrčí rameny.
„Z Ameriky do Olomouce. To víme.“
„Díky, detektive.“
Posadím se s foťákem na klíně. Možná opravdu patřil Noře. Třeba ji s ním Julian fotografoval. A pak se kdovíjak dostal z New Yorku až do Olomouce.
A celou dobu v něm ležel film, který nikdo nevyvolal. Kolik let ho asi Nora nosila na rameni? Možná na něj jednou zapomněla. Možná ty fotky nechtěla vidět. Nebo nechtěla, aby je viděl někdo jiný.
Tomu bych rozuměla.
„Chceš ho?“ zeptá se Marek.
„Jak jako?“
„Aby byl tvůj.“
Podívám se na něj.
„Ty bys mi dal svůj novej milovanej foťák?“
„Koupíme druhej. Aspoň nebudu muset pořád prosit, abys mi ho půjčila.“
Rozesměju se. Nikon položím na stůl mezi nás.
„Zatím může zůstat náš.“
***
O měsíc později už si před spaním neprohlížím Noru na telefonu.
Občas si na ni vzpomenu. Třeba když vidím velkého psa nebo když v rádiu hrají písničku, kterou miluju od sedmnácti. Nejvíc mi ale v hlavě zůstala fotografie, na které se Nora směje mezi svými vlkodavy. Nikdy se nedozvím, co ji tehdy tolik rozesmálo. Marek fotografuje dál a do Nikonu zakládá jeden film za druhým. V koupelně máme dvě nová chemická svinstva, u kterých mě ujišťuje, že je nenechá stát vedle zubních kartáčků. Na poličce přibývají obálky s negativy. Jednu fotku mě, jak sedím u stromu, si pověsí nad stůl.
Já dál peču.
V sobotu ráno zadělám těsto na buchty. Než vykyne, otevřu inzerát, který mám už několik dnů uložený. Malý nebytový prostor v centru. Velká výloha, pár stolků by se vešlo, vzadu kuchyňka. Na stěnách ošklivá zelená barva, kterou bych hned přetřela. Napíšu majiteli, jestli by se tam dalo přijít podívat.
Tři minuty koukám na tlačítko Odeslat. Pak na něj kliknu.
Marek se objeví ve dveřích rozcuchaný, v tričku s dírou pod paží.
„Zase buchty?“
„Jo.“
„My fakt potřebujeme ty děti.“
„Nebo kavárnu.“
Otočím k němu notebook. Sedne si vedle mě. Chvíli si prohlížíme půdorys a dohadujeme se, kam by se vešel kávovar. Já tvrdím, že potřebuju pořádnou vitrínu. On by nejradši odstranil půlku příček. Nemáme ještě pronajatou ani kliku od dveří a už se hádáme o rekonstrukci.
Pak si všimne foťáku na poličce.
„Můžu tě vyfotit?“
„Teď?“
„Teď.“
Stojím u linky, s moukou na tváři a vařečkou v ruce.
„Vypadám jak prase.“
„To mi nevadí.“
Rozepnu si šaty. Marek se usměje a zvedne Nikon.
Cvak.
„Doufám, že tohle nikde nevystavíš,“ řeknu.
Jen se usměje.
Položí foťák a přijde ke mně. Přitáhnu si ho za tričko, aby mě políbil. Z trouby se ozve pípnutí. Otevřu dvířka a vytáhnu plech. Buchty jsou zlaté, máslo jim ještě bublá na okrajích.
Marek natáhne ruku.
„Ještě jsou horký.“
„Já vím.“
„Počkej.“
Samozřejmě neposlechne. Ukousne si, spálí jazyk a začne nadávat. Směju se, až mi slzí oči. Pak mu podám sklenici vody.
„Ty seš nepoučitelnej,“ řeknu.
„Já vím.“
Položí sklenici, vezme si další buchtu a tentokrát na ni poctivě fouká.
Ranní světlo z okna mu dopadá přes rameno na plech. Pára z buchet se v něm vlní a Marek vypadá, jako by stál v kouři. Chvíli se jen dívám.
Pak sáhnu po Nikonu. Natáhnu páčku, jak jsem to stokrát viděla u Marka.
Cvak.
Moje první políčko.
Marek zvedne hlavu, buchtu pořád v puse.
„Tys mě vyfotila?“
„Na první vernisáž.“
Na notebooku pípne nový e-mail.
Majitel prostoru má příští týden čas na prohlídku.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.