Gabriel. Díky, že se líbí.
Měj úsměv. Miras

KarelVrba: tak tak...

oslov radek: KarelVrba: Děkuji za milé komentáře

Trestat příchutí naděje - to je povedená metafora.

Líbí, až mrazivé

Krásné i smutné zároveň

Neu: Taky mám rád, když je básnička krátká. Jako bonbón. Ale člověk čas od času narazí na dílo, které nemůže být krátké a čtenáři dělá dobře převalovat dobrou poezii po jazyku co nejdéle. Naučil jsem se to u Jeffersových básní - dlouhé ale tak příjemně surové, že kdyby byly krátké, neprocítil bych to tak, jak si autor představoval.

Je to tak, jakým směrem jsme se ubrali a kam to dojde.

Tak to je hořké kafe, doslova jsem v jakémsi transu, jakého trápení i zklamání bylo prožito.

I to se mi stává, že na chvíli se moment - čas zastaví a nechám sebou projít jen okolí, abych uviděl něco jinak, než předtím.

Běhá mi mráz po zádech, když pomyslím vlastně jak jsme snadno zranitelní, téměř nicotní...

Výborná. A silná

Jakub,: Dobrý nápad, to mě nenapadlo... Děkuji :)

Přemýšlí, jestli by poslednímu verši více neslušelo, kdyby se rozdělil na dva. Ano, narušila by se struktura, ale tím by ona otázka vynikla, čtenář by byl donucen u ní zůstat déle a dát na ní větší důraz. Jinak se mi báseň líbí, takový hezký odkaz devatenáctého století.

Vítězství je ve vzdoru, odmítnutí podlehnout, v tom zůstat člověkem přes všechno. Má to manifestační nádech, to se mi líbí. Podobné deklarace v poezii mám rád.

Líbí se mi forma, rozložení a práce s verši, přičemž první je určitě nejlepší. Vázání duše je hezký a originální obrat.

Přihlížeti tam nějak nesedí. Přihlížet by více podpořilo tu civilní atmosféru. Takhle to působí jako zbytečná snaha o archaičnost a vznešenost. Jinak se mi miniatura líbí.

Není to špatné, ale poslední dva verše balancují na hraně klišé. Podobné prohlášení jsem už několikrát četl.

Brigita: Děkuji :)

Dandy: Čím víc se o to člověk snaží, tím hlouběji se propadá