moonell: Přesně tak…

Dno za dnem, den za dnem, jednou se roztříštit na kusy a složit zpátky.

Tohle je fakt hezký, zajímavý.
Snad dole bude trampolína...

Sasanka: Krotit rozhodně nikoho nechci:) Ale jinak děkuji!

gajda: Děkuji a jsem ráda, že ses tu po dlouhé době stavil.

Dno je nekonečné
neustále se prohlubuje.
Propadat se do něčí duše
no to fakt nechceš.
Někdy ten artistický kousek
musí skončit.
A jako další číslo přichází
Leslie krotitelka divé zvěře ;)

Je příjemné na psancích narazit taky na něco, co si člověk přečte i dvakrát, třikrát za sebou. Snad aby dekódoval, proč jej ta báseň zaujala, nebo prostě pro ten poetický prožitek.

človiček: Tohle je trochu o ničem jiném, ale i tak díky za sdílení tvých těžkostí…

štiler: To je krásný… děkuju.

Posmutnělé veršíky.

Leslie má žena také padá, celý život někam a já nevím kam. Nic se kolem ní nehejbe a to je její bublina. Já jsem viník, protože nepadám s ní. Koukám jak 3o let hledá dno a pořád kouká pod sebe a ono nepřichází. Nedokážu jí vysvětlit aby změnila směr a život zatím někam utekl.

Není třeba se bát
Protože všechno (s)končí
Střemhlav dolů vrhat se je zábava bohatých
Bohatých citů
Kde dno je konec i cesta
To klišé odrazit se a být
To uvědomění že je to jen odraz
A příště bude líp

moonell: Děkuji a totéž přeji i tobě... jestli v mých básních něco cítíš, něco v nich nacházíš, je velmi pravděpodobné, že to tak bude...

Z tvých posledních básní mám velmi silný pocit, že si procházíme dost podobným procesem ve stejné době. A pokud to cítím správně, jen chci říct, že to zvládneš. Přežiješ. This too shall pass.

ukrytá v máku: Děkuji…

Nádherný závěr básně :)!

Psavec: Díky.

Člověk musí věřit, i když je to často těžké.

človiček: :-) Ano, k soucitu jsem doputovala již v dětství… problém je, když se jako HSP člověk v toxické rodině naučí svůj soucit posílat jen směrem ven, ale už ne dovnitř. A v dospělosti se to pak s opakovanými neúspěchy snaží opravit. Ale u mě už to dávno není maturita, spíš doktorát :-) Za to s tou harmonií mě možná přeceňuješ, tu reálně neumím snad ani na čtyřku, až na občasné naivní záblesky marné snahy.

Jen přes vlastní bolest putujeme k soucitu. Tu skutečnost nejde asi obejít, ale dá se tím projít a nechat to pak už za sebou. Ani netušíš jak moc se ti rozšířilo vnímání. Některé předměty fakt člověka nebaví, ale je na tobě , kdy odmaturuješ. Jak jen můžeš pochybovat? Šprte, Tragédii už nestuduj. Máš to za jedna. Skus harmonii, tam máš trojky.