No vidíš, máš konkrétní vůni, která ti připomene, že láska je silnější než rozum. Vůni - spouštěč IP Pavlovova reflexu ke konkrétní aktivitě.

První větu jsem si musel přečíst několikrát a pořád si nejsem jistý, jestli jsem ji pochopil. Je to gramaticky správně?

Nic moc.

Jak se tak doba posouvá mění se i témata pro literární fikci. Do pozadí zapadají ty přežvýkané a do popředí se dostávají nové. Jako tady. Supermarket. Zápletka, kulisa, postavy. A je z toho scénka, drama, opera, báseň. Konzumní téma pro konzumní společnost. Poznává to každý, kdo někdy nakupoval. A co tomu chybí? Vtip? Ne,... ten tam je. Chybí tomu poetika. Hloubka. Ale popravdě, sáhne dneska někdo po zboží s hloubkou? Vyžaduje to nepříjemnou interakci konzumenta a díla - - přemýšlení. Část kulturního publika se naučila vnímat hloubku a snaží se ji najít všude i v plytkých nesmyslech, protože si touží namluvit, že neztrácí čas věcmi, které tu hloubku nemají. a tak uměle vznikne dojem, že něco co hloubku nemá, ji má nějak skrytou. Čas běží a tutéž hloubku se už nezávisle dalším konzumentům nedaří najít samo od sebe a tak dílo zapadne, protože tu hloubku opravdu nemá. A u témat to může být podobné.

Mír je takové zprofanované slovo. Možná je na čase vymyslet něco důvěryhodnějšího.

Není to moc, nó. Ale na úplné vyhlazení to taky není.

Mok pěnivý - ocas lenivý.

Pěkný sen. Chce to odvahu ho snít, prožít, popsat na papír a ukázat ostatním.

Ta je bezva.

Hmm. Zajímavé. Juknul jsem na to kvůli názvu, protože 22:22 je čas, kdy mi odejdou oči a já jdu na kutě. Ale po přečtení se zaobírám myšlenkou o strukturách, které definují poezii na papíře a tom, jaký má význam verš a jeho grafická podstata (sloky). Verš, hmm. Verš je asi blbost. Poezie nepotřebuje verš. Nebo ano? Já nevím.

Aha

Hned tři mytologické postavy v jedné básni a všechny ženského rodu. Jestli ono není utrpení v ženském genomu jaxi zakódováno už od australopitéka? Máš jako básník jedinečnou výhodu vychutnat si své utrpení a prodloužit si tak život víc než obyčejní lidé tam venku. Protože v bolesti je skryta kvintesence bytí. A kdo netrpí, jako by nežil a ideálně je trpět nenaplněnou láskou. Škoda, že se čtenář nedozví, která že to byla ta iniciační věta.

Pohltila je realita současnosti.

Taky jsem měl rád, když na konci sklizně postavili z balíků slámy velkou kostku a my jako děcka jsme na to lezli a hráli si na Titanic. Proč tam lezou velcí kluci a velkýma holkama jsem pochopil až později.

Pěkné (hele včera jsi měl svátek!). Jakto, že má každý svátek dřív než narozeniny? Ach ta nostalgie, aj slza ukápne ze zanícených spojivek.

Rýmuje se ti to. Na louce.

Lusknutím prstu se přebarví, neboj. Je milé, že jsi do básničky vetkl koťátko, hned jsem se podíval, jestli máš v profilu pořád toho kočičáka. Máš. To je dobře. Doplnilo to k básničce tu správnou harmonii.

Ať láska mlaská!

Homér: Užili bohatě. Máme jen jeden exemplář, jak vy.

Homér: Teď je doma takový rambajz, že bychom se neslyšeli.

Pěkné a zajímavým způsobem lechtivé. Stojíš po kolena v řece (asi Vltava) a sleduješ jak ti rybky plujou kolem nohou.

Zajímavé, ale místy se v tom plácáš, jakoby to EGO nešlo nějak opsat. Procitnout do smrti je zajímavý obraz, obvykle se užívá opak, že člověk usne na furt. Procitnout do nicoty je básnicky významný prvek téhle básničky. Ostatně lidé nábožensky procítění, by nesouhlasili, pevně věří, že jejich osobnost je totéž co duše a ta že je věčná. Že se nerozpustí. (V ráji to musí hučet jak v úle.)

Hezky napsáno. Hezky to plyne a člověk se v tématu neztratí.

leda kosti

Podle překladače je Mlsná huba v balijštině demen daaran manis.