Další kapitola je zde, upozorňuji, emocionálně vypjatá :)

Další delší kapitola. Všimla jsem si, že občas píšu v minulém a občas v přítomném čase. Je to schválně. To, co je v minulém čase, píše vypravěč, to co je v přítomném čase, jsou pocity a myšlenky hlavní hrdinky.

úryvek z prvních kapitol Nordenské slzy

Druhý díl.

První kapitola z mého nedopsaného románu Poselství.

***

***

***

***

***

***

Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Vamesa se s Vanesou a Eirou vydává na cestu do vzdáleného města, kde má najít to, co potřebuje ke splnění svého snu.

Na začátek je asi nutné zmínit, že píšu pro radost svojí a několika mála dalších lidí, takže žádné veledílo prosím nečekejte, ale za jakýkoli názor budu moc vděčná. Pokud je to možné, přeji příjemné čtení :)

Země už dávno není tím bezpečným místem, jakým bývala. Za zdmi Bubliny čeká na nepřipravené jen smrt, a dar, který lidstvo postihl, komlikuje životy mnohých. Především těch, kteří jsou svým Společenstvím a jeho systémem založeným na dostatečnosti, vnímáni jako nedostateční. Možná dokonce Vadní. V systému, v němž žijí Hibernanti, poslední přeživší, je jednoduché podlehnout lidskosti a stát se tak chybou, kterou lze buď napravit, nebo označit. Označení však pro nezařazené jedince představuje smrtelné nebezpečí. Poslední přeživší lidstva totiž s chybami nakládají po svém - předstírají, že nikdy neexistovaly.

Utíká městem pryč. Daleko od nich. Vždyť mu právě řekli, že zemře… A mezi všemi těmi myšlenkami začne vnímat svůj přívěšek na krku. Stříbrný drak sebou hází, jako kdyby chtěl zpřetrhat okovy a uletět. Na to se jich zapomněl zeptat, co ten drak vlastně znamená

Místo, aby padal k zemi, vyrazí z jeho zad křídla a on míří kupředu. Celé jeho tělo je v podivné křeči, která ho natahuje a kroutí. Zdá se, že ho to bolí, ale přesto neochvějně zůstává ve vzduchu. Místo rukou pařáty, dlouhý krk a na něm dračí hlava.