Sklopila jsem hlavu. Přitisknul mě k sobě a já přes jeho rameno viděla Tomáše, jak do sebe lije skleničku za skleničkou. To nebylo dobré!

[b]Psal se rok 1989 a přišla sametová revoluce. [/b] Demokracie. To je něco.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Kopla jsem panáka do sebe, zalapala trochu po dechu a nastavila sklenku na další dolití.

Nakonec přišel den "D". Ano, dnes měla přijet Marie ze školy s diplomem doktorky. Nedalo mi to. Musela jsem být u toho.

Žádný vrchní neměl rád, aby někdo z jeho podřízených věděl, jak se pohybuje částka spropitného, a už vůbec ne jak s ní zachází.

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.

Co jsou to za lidi? A kde je vždy ten zbytek? Proč zakládáme večeře pro čtyřicet lidí a vrátí se jich šest? Vysvětlení bylo velice jednoduché.

Když jsme opět jeli na chatu, Pavel se tvářil tajemně a že má pro mě překvapení. Byla jsem zvědavá, co to bude tentokrát, jeho překvapení byla vždy jako bomba.

Ona, jeho žena šla s ním i s dětmi. Posadili se všichni na druhý konec čekárny, aby neměl šanci se ke mně ani přiblížit.

Najednou jsme se milovali, jemně a krásně, až když jsem zavřela oči, cítila jsem Pavla. Dotyky, vůní, bože jak si byli podobní.

Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace.

Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do města, natož domů. Pořád mi v hlavě zněla ta slova: „Pak ti ho vrátím.“

„Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně,“ najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál. „Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě.“