Amelie M.: Jste bratři ! :-D Nebo sestry ? :-)

Zamila: tím trpím už delší dobu.. asi v sobě nosíme stejnýho vira :D

Amelie M.: Chytáš puerovský japonismy :-D

Zamila: ókchá! :)

Amelie M.: Tak jo :-) Výměnou nabízim knihu pamětí ve stylu Carrie Bradshow :-D

Zamila: dobrá, jednou ti daruji svou vlastní knihu blbostí! s věnováním! :D

Tak tahle se ti hodně povedla. Smutná a ponurá, jak má být... jen tak dál, držím ti palce :)

Amelie M.: Tvý "blbosti" maj pro mě největší duševní a duchovní hodnotu :-) ;-)

to mě těší, děkuju za zastavení :) at ten úsměv a pohlazení zůstane.. ;)

Zamila: já myslím, že není negativní.. pozitivní věci mi nejdou, jen blbosti, jak víš sama :))

díky taron.. :) jen vzpomínej.. to ti nikdo nevezme..

Kvalitní poezie.

Taky mě hned zaujala. To já jsem si prohlédla svoje ruce a už tak tenoučký kroužek, který nosím stále..
Ale úsměv a pohlazení zůstává a to je důležité:)
( no budu se muset polepšit, aby bylo úsměvů ještě víc)
Moc pěkná!

SSS: Rezavá Plechovka: Jack I. Pier: fakt poetické komentáře.. Vidím, že jste se našli.
A je to smutné, že takoví mlaďoši jako vy to vidí takhle..
Právě z mladých lidí čerpá člověk energii, ale tohle..

No tak ta je nádherná :)

Yana: Ano ti generálové jsou otcové, synové. Jenže se dostali ve společenském žebříčku hodně vysoko, pokud se tam chtějí udržet musí sloužit moci, která jim to postavení propůjčila. Vážím si všech, kteří třeba po roce 68 dokázali dobrovolně odejít.

Hezky něžná básnička ... :-)

taron: hm, hm ale i ti generálové jsou lidé, synové, otcové, jinak toto se mě hodně dotklo, krátká povídka vyjadřující mnoho, je to zvláštní, ale já rok 1968 pamatuji i když mi byly jen čtyři roky, ale já pamatuji spíše to co se dělo kolem, naše a jejich přátele a ty nekonečné rozhovory, to je nadlouho popisovat kdo byl můj otec a jaké měl názory, ale divím se že když bylo mnoho takových tak to vydrželo všechno ještě přes dvacet let, no ale to jsem vlastně odbočila od tvého hlavního tématu, lidskost, sounáležitost, přesvědčení a hlavně naděje že všichni jsme v jádru dobří, ale bohužel někdy...občas se to zvrtne. A ještě ten úsek, vlastně předposlední odstavec mě dojal skoro k slzám. Dík za emoce. A dík za rok 1989.

Lenča: Díky. To mě těší. :)
ŽblaBuňka: :)

Úplně mi to připomnělo zlatý prstýnky po babičce ... V tý básni je kus duše, smutná, ale vřelá zároveň. Pěkná :-) PS: Koukejte psát něco pozitivního, do háje ! :-D :-)