V šatně mi ještě stihne napsat kámoška. Děti spí, užijte si Prahu. Pošlu jí srdíčko a vypnu telefon. S Jakubem se o trojce bavíme už roky. Vždycky, ale spíše jako o fantazii než o čemkoliv jiném. Takové snění přece zvládne hodně. Cestou sem jsme se shodli, že by k tomu dneska klidně mohlo dojít. Když jo, splníme si něco, co nás oba pěkně dlouho vzrušuje. A když ne, užijeme si to spolu, na to se taky těším. V autě se nám to říkalo lehce. Teď stojím v šatně a za závěsem už duní elektronická hudba. Tak co když fakt jo?
„Oba telefony ke mně,“ říká ženská za pultem. Má stříbrný dlouhý nehty a spíš než šatnářka vypadá jak nějaká Playmate. Telefony zalepí do obálky, kterou popíše dvojkou a sedmičkou.
„Máte číslo dvacet sedm.“
Jakub mi strčí lístek do kabelky. Zapne ji a pak ji zas rozepne, protože mi do zipu chytil lem šatů. Doma by řekl, že si mám dávat pozor. Tady mě chytí za bok a drží, dokud je nevyprostí.
„Ty máš teda studený prsty,“ řeknu.
„Tak mi je zahřej.“
Před vchodem jsem asi půl minuty předstírala, že si něco strašně důležitýho čtu na požárním řádu. Teď už je mi vedro. Někdo se kolem mě protáhne za závěs a ještě vteřinu po něm cítím parfém. Pak tam vklouznu taky. První pořádnej úder basy mě zastihne dřív, než si oči zvyknou na šero.
Jakub mi přinese drink.
„Na odvahu.“
„Tu už jsem vypila v autě.“
„Tak na druhou odvahu.“
Ťuknem si. Led mi cinkne o zuby a limetka se přilepí ke rtu. Stáhnu ji palcem zpátky do sklenky. Jakub se mi při tom dívá na pusu. Už jsem skoro zapomněla, jak je příjemný nechat ho chvilku se na mě koukat.
U parketu visí vysoký zrcadlo. V něm zahlídnu ženskou se zelenou stuhou ve vlasech. Chlap vedle ní k ní natáhne ruku dlaní vzhůru. Něco jí řekne a čeká. Ona se na chvíli zadívá do zrcadla. Připadá mi, že přímo na mě. Pak mu vloží ruku do dlaně. Když se otočím, zrovna spolu mizí za těžkým závěsem. Látka se za nima ještě chvíli houpe.
Než mě Jakub konečně vytáhne na parket, obejdu ho dvakrát dokola. Podruhý už mám skleničku prázdnou. Prý se jenom rozhlížím. A pak si všimnu, že mě při tom někdo přistihl. Holka v červený masce. Dívá se mi do očí dost dlouho na to, abych začala přemýšlet, jestli mám někde rozmazanou řasenku. A když už jsem si skoro jistá, že jo, mrkne na mě. Úplně jednoduše. Pak se otočí zpátky k týpkovi, se kterým mluvila. Zvednu skleničku k puse. Teď by se mi v ní něco hodilo.
Jakub mě zezadu chytí kolem pasu a začne se mnou tančit. Obvykle potřebuje asi tři piva, aby si na parket vůbec vzpomněl. Tady mu stačí položit mi dlaň na břicho. Přitisknu se zády k němu. Na dva takty si fakt myslím, že konečně chytil rytmus. Pak mi šlápne na nohu.
„Ty vole,“ řeknu mu do ucha.
„Já tebe taky.“
Když se k němu otočím, obě ruce mu jdou samy na můj zadek. Tohle doma dělá taky. Jenže doma já u toho většinou krájím chleba a říkám mu, ať si dává pozor na nůž. Teď ho za tu jeho slušnou košili přitáhnu k sobě. Políbí mě a já mu poprvý za celej večer přestanu koukat přes rameno, jestli se na nás někdo dívá.
„Hele,“ řeknu, když se od něj odtáhnu. „Máš na puse moji rtěnku.“
Přejede si po ní palcem.
„Nech ji.“
Spustí ruku. Já mu trochu závidím, že vůbec na vteřinu neváhal.
***
Vrátím prázdnou skleničku na bar a o dva lokty vedle stojí holka v červený masce. Barman před ni postaví vodu. Holka ji zvedne a otočí. Z druhý strany je na ní otisk mojí rtěnky.
„Tu jste mi vzal vedle,“ řekne mu.
„Jo. To je moje,“ přihlásím se.
Podá mi ji. „Tak na seznámení. Klára.“
„Ema.“
Upiju. Je to voda. V tuhle chvíli asi moje nejlepší pití večera.
„Tady ti zůstala limetka,“ řekne a ukáže na koutek mojí pusy. „Můžu?“
Kývnu. Jednou rukou mě vezme zlehka za bradu a palcem mi smete z rtu kousek dužiny. Celý to trvá asi vteřinu. Pak se zase napije. Já bych si na jejím místě půl večera rozmýšlela i to jedno „můžu?“
„Ty takhle seš na všechny milá?“
„Občas jsem i hnusná. Zeptej se Adama.“
Adam je ten, se kterým předtím mluvila. Teď stojí kus od nás, drží Jakubovi místo u baru a nějak se jim tam spolu podařilo rozesmát. Adam stojí napůl ve stínu. Když se zasměje, udělá se mu vedle pusy malej důlek. Přistihnu se, že čekám, až se zasměje znova.
„Jak moc hnusná?“ zeptám se ho, když oba přijdou blíž.
Adam se podívá na Kláru. „V pondělí mi řekla, že mě miluje, a ve středu mi vyhodila moje nejlepší boty.“
„Měly díru,“ řekne.
„Měly příběh.“
„Jo. A teď už má i konec.“ Klára mi lehce klepne prstem o skleničku. „Tak se tu měj, Emo.“
Sleduju, jak to vezme napříč parketem. Zelenou stuhu zahlídnu až ve chvíli, kdy se ta žena ke Kláře nakloní. Obě se rozesmějou. Líbí se mi, jak jednoduše za ní Klára došla. Já se zatím celej večer tvářím, že jenom potřebuju projít.
Adam se opře zády o bar. Uvolní mi místo vedle sebe, a tak se tam vmáčknu. Mohl by ucuknout loktem. Já taky. Ani jeden se k tomu nemáme.
„Ty seš tu poprvý?“ zeptá se.
„To na mě poznáš podle čeho?“
„Dvakrát jsi obešla celej parket. Podruhý už s prázdnou skleničkou.“
„Počítals mi kolečka?“
„To druhý mě potěšilo.“
Kouknu na něj. Zblízka vidím i tu druhou půlku obličeje. Kousek u brady se při holení říznul. Přistihnu se, že bych na to místo klidně přiložila pusu. Kdyby mi tohle prolítlo hlavou doma před odjezdem, měla bych čas rozebrat, co to o mně vypovídá. Tady se napiju a zeptám se ho rovnou.
„A třetí by tě potěšilo ještě víc?“
„Můžeš zůstat tady.“
Zůstanu. Chvíli se díváme před sebe, lokty se nám dotýkají. Hudba zrovna spadne skoro k ničemu, jen suchý cvakání, a já slyším barmana, jak o sebe za náma otlouká sklenice. Pak se všechno rozjede naráz. Adam se přikloní k mýmu uchu.
„Můžu tě políbit?“
Otočím hlavu k Jakubovi. Stojí hned vedle mě a slyšel to. Trochu zvednu obočí. Podívá se mi do očí a lehce kývne.
Doma jsme si celý hodiny povídali o tom, s kým bychom co dělali. Zvládla jsem u toho třeba i pověsit prádlo. Teď stačí říct jedno obyčejný jo. Najednou mám sucho v puse.
„Jo.“
Adam mě políbí. Rty má studený od ledu. Položí mi dlaň na záda a já se k němu přitisknu. Až když se odtáhnu, dojde mi, jak samozřejmě jsem to udělala. Celou cestu sem jsme si s Jakubem říkali, že to dneska možná přijde. Myslím, že jsme tomu pořádně nevěřili ani jeden. A teď jsem po tolika letech políbila cizího chlapa a semlelo se to za kratší dobu, než si vedle nás někdo stačil objednat.
Nejdivnější na tom je, jak normální mi to připadá. Jinde bych asi měla strach, kdo nás viděl. Tady se po nás ani barman neohlídne. Na parketu se pořád tančí. Někdo vedle mě sáhne po skleničce a já mu uhnu ramenem, ještě s chutí Adamovy pusy na rtech.
Jakub pořád drží skleničku. Po skle mu stéká kapka až k palci. Na tu se mi chvíli kouká líp než na něj. Co když až teď zjišťuje, že je to na něj moc? Asi má v sobě pořádný koktej emocí. Zvednu oči. Kouká na mě trochu překvapeně. Pak se usměje, takovým tím úsměvem, co se mu objeví napřed v jednom koutku. Přisunu se k němu bokem a on mi položí ruku do pasu.
***
„Dole bude trochu klid,“ řekne Adam. „Chcete?“
Jakub postaví skleničku na bar. „Tak nám ukaž, kudy.“
Na schodech jde Jakub za mnou. Dole jsou troje dveře.
„Tady jsou playroomy,“ řekne Adam.
Zpod prostředních dveří leze na chodbu tenká čára světla. Když je míjíme, ozve se zevnitř krátkej smích a pak vzdechy, jeden přes druhej. Zpomalím, ani nevím proč. Ještě slyším hudbu od baru. Stačilo by se otočit a vyjít pár schodů zpátky.
Adam dojde k posledním dveřím, položí ruku na kliku a počká, až k němu přijdeme oba.
Uvnitř svítí jedna lampa. Když za náma Adam zavře dveře, z hudby zůstane jen tlumený dunění. A jak je najednou dobře slyšet každej nádech, mně dojde, že bych teď k smrti ráda něco řekla. Ideálně něco chytrýho. Ale dostanu ze sebe jenom tohle.
„Já bych si s váma chtěla zašukat.“
Adam se zrovna chystá sednout a na půl cesty se zarazí. Jakub zvedne obočí. Chvíli se oba dívají na mě a já si znovu v hlavě přehraju, co jsem právě řekla. Zní mi to ještě drzejc podruhý.
„Líbí se mi, že to říkáš rovnou,“ řekne Adam. Posadí se a usměje se na mě. „Já jsem pro. Jakube, co ty na to?“
Jakub se podívá na něj a pak na mě. „Jasně“ řekne. A teprve potom mu cukne koutek. „Dost dobrá věta, Emo.“
Sednu si vedle Adama a domluvíme se, že když bude někdo potřebovat pauzu, stačí říct. Pak si mě Jakub přitáhne k sobě. Ještě má na puse kousek mojí rtěnky. Políbím ho a natáhnu se po Adamově ruce, aby si přisedl blíž. Odhrne mi vlasy z krku. Jeho pusa je nejdřív skoro studená, pak ji pootevře a mně po zádech přeběhne mráz. Sundám si masku, protože mě pod ní už dávno svědí nos, a hodím ji na zem.
Jakub mi rozepne šaty. Když mi sklouznou z ramen, najednou nevím, kam s rukama. Na vteřinu si jima chci zakrýt prsa.
Nedávno jsem se odvážila nechat si nafotit akty. Fotil mě Marek. Přinesl starej Nikon a říkal, že na film fotí teprve chvíli. Pamatuju si, jak hlasitě ta zrcadlovka cvakla. Mezi snímkama bylo vždycky dost času se nadechnout. V jednu chvíli mi řekl, ať si ruce klidně nechám v klíně.
Je vážně zvláštní sedět takhle odhalená před Adamem a mít Jakuba hned vedle sebe. Nakonec nechám ruce v klíně.
Adam mi špičkou prstu pomalu obkreslí spodní oblouk jednoho prsu. Pak ke mně zvedne oči.
První dva jeho knoflíky jdou snadno. U třetího se zaseknu. Adam mi chce pomoct a já mu odstrčím ruku.
„Počkej. Tenhle je můj.“
Adam mi podrží lem košile. Mám klouby opřený o jeho hrudník a cítím každej nádech. Knoflík povolí, sotva se s ním přestanu prát. Zvednu hlavu a zase ho políbím.
Adam mi sjede dlaní z ramene na prso. Sevře ho a palcem mi přejede přes bradavku. Vedle mě se Jakub prudce nadechne. Odtáhnu se od Adama a podívám se na něj. Má sevřenou čelist a oči pořád upřený na Adamovu ruku.
Natáhnu se po jeho ruce. Mezi náma je najednou kus prázdnýho gauče. Sedí o něco dál, košili taky napůl rozepnutou. Před chvílí jsem se o něj skoro opírala. Vůbec nevím, kdy se posunul.
„Chceš tam zůstat?“ zeptám se.
Jakub na mě zvedne oči. „Chvíli jsem se zapomněl.“
Položím dlaň na Adamovu a přitisknu si ji k prsu.
„Jestli se chceš dívat, tak se dívej,“ řeknu. „Mně se to líbí.“
Jakub se předkloní. Pořád mu pořádně nevidím do tváře.
„Pojď ke mně,“ řeknu dřív, než zkusím uhodnout, co si myslí.
Jakub vstane a postaví se přede mě. Natáhnu se po Adamovi a on vstane taky. Přisunu se na kraj gauče. Srdce mi tluče až v uších. Chytnu každýho za pásek a přitáhnu si je blíž. Pak rozepnu první přezku.
Jakuba znám nazpaměť. Vím, jak mi ztěžkne v dlani a jak mi zaboří prsty do vlasů, když ho vezmu do pusy celýho. Adam je těžší, tlustší, s žílou, kterou cítím na jazyku. Když mu přejedu jazykem od kořene nahoru, zasyčí a chytí se područky. Střídám je. Jednoho mám v puse, druhýho honím. Stačí na chvíli zpomalit a oba zvednou oči. Tohle mě baví víc, než jsem si uměla představit.
„Ty jsi…“ začne Jakub a hlas mu přeskočí.
Nechám ho vyklouznout z pusy. „Co jsem?“
„Moje.“
„Dneska ne tak docela,“ řeknu. Vezmu si do pusy Adama a ještě chvíli se Jakubovi dívám do očí.
Jakub mě podebere pod koleny a položí mě na záda. Gauč je krátkej. Hlava mi přepadne přes područku, vlasy skoro až k zemi. Roztáhne mi stehna, chvíli se na mě dívá a pak mě začne lízat. Pomalu a přesně tak, jak to se mnou umí. Prohnu se. Adam si klekne k mojí hlavě a já si ho za bok přitáhnu zpátky k puse. Nedá se pořádně dejchat a je mi to úplně jedno. Celý tělo mám jako napnutou strunu a každej zvuk, kterej ze mě vyjde, se ztrácí v Adamovi.
Když Jakub přidá prsty, musím Adama pustit, protože jinak bych ho kousla.
Stihnu říct „Zlato“ a už se mi zvednou boky. Na vteřinu to povolí. Pak se mi celý tělo stáhne znova, tak prudce, že mi nohy vystřelí z gauče. Jakub mě chytí za stehno a já mezi dvěma nádechy vyprsknu v orgasmu smíchy.
Když zvedne hlavu, ještě pořád se usmívám. Přejedu mu palcem po tváři a chvíli ho tak držím u sebe. Pak se podívám na Adama.
„Pojď do mě.“
Jakub se zvedne a já čekám, že se třeba bude chtít přesvědčit, jestli to myslím vážně.
Poposunu se, abych měla hlavu zpátky na gauči. Přitáhnu si Adama za boky. Noří se do mě pomalu. Tělo, který zná celý roky jenom jednoho chlapa, najednou neví, co s ním. Je tlustší, než na co jsem zvyklá a nerovnej, a já cítím každej centimetr, jak mě roztahuje. Na vteřinu je toho na mě moc a Adam zůstane, kde je. Vydechnu, přitáhnu si ho blíž a ucítím ho v sobě až nadoraz. Zalapám po dechu tak nahlas, až se mi chce smát.
Jakub mi položí dlaň na břicho, na stejný místo jako při tanci. Takhle se na mě koukal tenkrát poprvé, když ještě nevěděl, co si může dovolit a jak mu to řeknu. Znám ten pohled. Už dlouho jsem ho u něj neviděla.
„Ještě,“ řeknu Adamovi.
Pohne se ve mně a na další ještě už se nezmůžu. Přiráží pomalu, trochu jiným úhlem, než na jaký jsem zvyklá. Chytnu ho za předloktí, protože chci, aby se přesně takhle pohnul ještě jednou. Jakub se nade mnou skloní, políbí mě a druhou rukou se mě dotkne mezi nohama. Stačí, aby mi přejel prstem po známým místě, a vím, jak blízko jsem.
„Jo, takhle,“ vydechnu. Ani jeden se nezeptá, kterýmu to říkám.
Když se znovu udělám, ještě chvíli Adama držím. Pak zahlídnu čtyři půlměsíce, který jsem mu nehtama otiskla do předloktí. Přejedu po nich palcem.
„Dobrý?“
„Já bych si je klidně nechal.“
Ještě mi cuká ve stehnech, když se otočím na břicho. Jakub si mě stáhne za boky na kolena a já se opřu lokty o područku. Vejde do mě zezadu jedním dlouhým pohybem. Zasměju se, jak samozřejmě mi to s ním zase jde. Jak do sebe krásně pasujeme. Chytí mě za vlasy blízko u hlavy. Přiráží tvrdě a já slyším, jak o sebe pleskají naše těla. Pak mi dojde, že to samý slyší i Adam. A že se dívá. Doma bych v tuhle chvíli tlumila hlas ze zvyku. Tady mám chuť, aby mě slyšel i on. Aby mě slyšeli všichni v tomhle šíleným baráku.
Jakub pak vyklouzne a políbí mě doprostřed zad. Pak ucítím na bocích Adamovy ruce. Když do mě vejde, zas mě na vteřinu překvapí, jak je to s ním jiný. I se zavřenýma očima bych poznala kterýhokoli z nich. Jakub mi občas pošeptá něco sprostýho. U Adama slyším hlavně dech.
Když zvednu hlavu, zahlídnu nás v tmavým okně naproti gauči. Klečí tam rozcuchaná ženská s pootevřenou pusou. Za ní je jeden chlap a těsně vedle druhej. V tom skle se potkám očima sama se sebou. Takhle jsem se nikdy neviděla. Rozpálená, nestoudná, se zadkem vystrčeným dozadu, jako bych prosila o víc. Mělo by mě to vyděsit. Místo toho se nemůžu přestat dívat. Ta ženská v okně se mi líbí. Zvednu zápěstí k puse a zase ho spustím. Chci se slyšet.
„Pauza,“ řeknu.
Oba se hned zastaví. Až teď zase slyším basy z horního patra. Jakub mi položí ruku na záda.
„Všechno v pohodě?“
Chvíli trvá, než popadnu dech. Pak se k nim otočím.
„Je mi skvěle.“ Natáhnu k Adamovi ruku. „Sedni si. Teď chci bejt nahoře.“
Adam se usměje a posadí se. Pak už si to pamatuju po kouskách.
Adamovo rameno pod prsty. Hranu gauče, jak mě tlačí do kolena. Jakubovu dlaň na boku. Sklouznu z Adama vedle něj a Jakub mě převalí na bok, čelem k sobě. Přehodím přes něj nohu. Pomalu se do mě ponoří a na chvíli zůstane úplně bez hnutí. Přitáhnu si ho za krk a políbím ho. Pak se zase pohne a já se ho chytnu pevnějc.
Ještě ho krátce políbím. Pak z něj sundám nohu a lehnu si na záda. Jakub se mi udělá na břicho. Adam se ke mně nakloní z druhý strany a udělá se mi na prsa. Zůstanu chvíli jen tak ležet. Na bocích ještě cítím Adamovy prsty a na stehně mám pořád Jakubovu dlaň. Zítra si ty otisky prohlídnu v zrcadle. Už teď vím, že se u toho budu usmívat.
Řeknu si o vodu. Jakub mi podá sklenici a Adam rozsvítí druhou lampu. Přimhouřím oči. V tom ostrým světle si najednou připadám nahá. Absurdní. Vím.
„Ježiši, zhasni to,“ řeknu. Adam ji zhasne a zase si přisedne.
Adam mi podá masku ze stolku. Promnu mezi prstama gumičku.
„Hele, byla jsem v ní aspoň trochu nenápadná?“
„Při prvním kolečku kolem parketu ještě jo.“
Rozesměju se a položím si masku do klína.
***
Nahoře už tančí zas trochu jiní lidi. Klára nám zamává od baru. Masku má sundanou a ve vlasech uvázanou zelenou stuhu. Adam jde za ní a já mu na rozloučenou dám pusu. Před chvílí jsem ho líbala nahá. Teď, zpátky v šatech, mi kupodivu zase zahoří uši.
Zbytek večera jsme s Jakubem spolu. Tančíme, smějeme se a u baru si povídáme s pusou těsně u ucha, abychom se vůbec slyšeli. Později objevíme terasu přímo nad dýdžejem. Pár metrů od nás šukají další dva páry. Jakub mě vezme kolem pasu a já si ho přitáhnu k sobě. Ještě jednou si to spolu rozdáme, zatímco pod náma lidi dál tančí.
Adama ani Kláru už ten večer nepotkáme.
Na schůdku před závěsem si nějaká ženská oběma rukama uhlazuje šaty. Podržím jí závěs a usměju se na ni. V šatně si pak vyzvedneme telefony.
Venku si Jakub zapíná bundu. Zpod ní mu kouká košile, celej límec má od mojí rtěnky. Kousek od nás stojí popelnice a přes ulici si někdo venčí psa.
„Na tom gauči jsem si chvíli myslela, že už tam nechceš bejt,“ řeknu.
„Já ti uhnul, abyste měli místo.“
„A proč ses pak neposunul zpátky?“
Jakub si narovná límec. „Chvíli jsem nevěděl, jestli mě tam ještě chceš.“
Natáhnu k němu ruku dlaní vzhůru.
„Pojď ke mně.“
Jakub mi stiskne ruku a přitáhne si mě k sobě.
***
Druhej den doma dělám dětem večeři. Jedno z dětí chce krajíc bez kůrky a druhý se ptá, jestli může dostat ten první. Včerejšek se mi vrací po kouskách. Lidé na baru. Parket. Ze všech koutů vzdechy. Basy za zavřenýma dveřmi. Jeho ruka v mojí.
Tady v kuchyni bych skoro věřila, že se mi to celý zdálo.
Jakub se za mnou protáhne pro talíř a položí mi dlaň na bok. V tom místě mě lehce píchne. Nadzdvihnu lem trička. Dva malý fialový otisky. A najednou si vybavím, jak mě včera drželi oba. Adamovy prsty na bocích. Jakubovu dlaň na stehně.
Jakub se na ty otisky taky podívá. Pak se usměje a přitáhne si mě o kousek blíž.
Další krajíc ukrojím nakřivo.
„Oba telefony ke mně,“ říká ženská za pultem. Má stříbrný dlouhý nehty a spíš než šatnářka vypadá jak nějaká Playmate. Telefony zalepí do obálky, kterou popíše dvojkou a sedmičkou.
„Máte číslo dvacet sedm.“
Jakub mi strčí lístek do kabelky. Zapne ji a pak ji zas rozepne, protože mi do zipu chytil lem šatů. Doma by řekl, že si mám dávat pozor. Tady mě chytí za bok a drží, dokud je nevyprostí.
„Ty máš teda studený prsty,“ řeknu.
„Tak mi je zahřej.“
Před vchodem jsem asi půl minuty předstírala, že si něco strašně důležitýho čtu na požárním řádu. Teď už je mi vedro. Někdo se kolem mě protáhne za závěs a ještě vteřinu po něm cítím parfém. Pak tam vklouznu taky. První pořádnej úder basy mě zastihne dřív, než si oči zvyknou na šero.
Jakub mi přinese drink.
„Na odvahu.“
„Tu už jsem vypila v autě.“
„Tak na druhou odvahu.“
Ťuknem si. Led mi cinkne o zuby a limetka se přilepí ke rtu. Stáhnu ji palcem zpátky do sklenky. Jakub se mi při tom dívá na pusu. Už jsem skoro zapomněla, jak je příjemný nechat ho chvilku se na mě koukat.
U parketu visí vysoký zrcadlo. V něm zahlídnu ženskou se zelenou stuhou ve vlasech. Chlap vedle ní k ní natáhne ruku dlaní vzhůru. Něco jí řekne a čeká. Ona se na chvíli zadívá do zrcadla. Připadá mi, že přímo na mě. Pak mu vloží ruku do dlaně. Když se otočím, zrovna spolu mizí za těžkým závěsem. Látka se za nima ještě chvíli houpe.
Než mě Jakub konečně vytáhne na parket, obejdu ho dvakrát dokola. Podruhý už mám skleničku prázdnou. Prý se jenom rozhlížím. A pak si všimnu, že mě při tom někdo přistihl. Holka v červený masce. Dívá se mi do očí dost dlouho na to, abych začala přemýšlet, jestli mám někde rozmazanou řasenku. A když už jsem si skoro jistá, že jo, mrkne na mě. Úplně jednoduše. Pak se otočí zpátky k týpkovi, se kterým mluvila. Zvednu skleničku k puse. Teď by se mi v ní něco hodilo.
Jakub mě zezadu chytí kolem pasu a začne se mnou tančit. Obvykle potřebuje asi tři piva, aby si na parket vůbec vzpomněl. Tady mu stačí položit mi dlaň na břicho. Přitisknu se zády k němu. Na dva takty si fakt myslím, že konečně chytil rytmus. Pak mi šlápne na nohu.
„Ty vole,“ řeknu mu do ucha.
„Já tebe taky.“
Když se k němu otočím, obě ruce mu jdou samy na můj zadek. Tohle doma dělá taky. Jenže doma já u toho většinou krájím chleba a říkám mu, ať si dává pozor na nůž. Teď ho za tu jeho slušnou košili přitáhnu k sobě. Políbí mě a já mu poprvý za celej večer přestanu koukat přes rameno, jestli se na nás někdo dívá.
„Hele,“ řeknu, když se od něj odtáhnu. „Máš na puse moji rtěnku.“
Přejede si po ní palcem.
„Nech ji.“
Spustí ruku. Já mu trochu závidím, že vůbec na vteřinu neváhal.
***
Vrátím prázdnou skleničku na bar a o dva lokty vedle stojí holka v červený masce. Barman před ni postaví vodu. Holka ji zvedne a otočí. Z druhý strany je na ní otisk mojí rtěnky.
„Tu jste mi vzal vedle,“ řekne mu.
„Jo. To je moje,“ přihlásím se.
Podá mi ji. „Tak na seznámení. Klára.“
„Ema.“
Upiju. Je to voda. V tuhle chvíli asi moje nejlepší pití večera.
„Tady ti zůstala limetka,“ řekne a ukáže na koutek mojí pusy. „Můžu?“
Kývnu. Jednou rukou mě vezme zlehka za bradu a palcem mi smete z rtu kousek dužiny. Celý to trvá asi vteřinu. Pak se zase napije. Já bych si na jejím místě půl večera rozmýšlela i to jedno „můžu?“
„Ty takhle seš na všechny milá?“
„Občas jsem i hnusná. Zeptej se Adama.“
Adam je ten, se kterým předtím mluvila. Teď stojí kus od nás, drží Jakubovi místo u baru a nějak se jim tam spolu podařilo rozesmát. Adam stojí napůl ve stínu. Když se zasměje, udělá se mu vedle pusy malej důlek. Přistihnu se, že čekám, až se zasměje znova.
„Jak moc hnusná?“ zeptám se ho, když oba přijdou blíž.
Adam se podívá na Kláru. „V pondělí mi řekla, že mě miluje, a ve středu mi vyhodila moje nejlepší boty.“
„Měly díru,“ řekne.
„Měly příběh.“
„Jo. A teď už má i konec.“ Klára mi lehce klepne prstem o skleničku. „Tak se tu měj, Emo.“
Sleduju, jak to vezme napříč parketem. Zelenou stuhu zahlídnu až ve chvíli, kdy se ta žena ke Kláře nakloní. Obě se rozesmějou. Líbí se mi, jak jednoduše za ní Klára došla. Já se zatím celej večer tvářím, že jenom potřebuju projít.
Adam se opře zády o bar. Uvolní mi místo vedle sebe, a tak se tam vmáčknu. Mohl by ucuknout loktem. Já taky. Ani jeden se k tomu nemáme.
„Ty seš tu poprvý?“ zeptá se.
„To na mě poznáš podle čeho?“
„Dvakrát jsi obešla celej parket. Podruhý už s prázdnou skleničkou.“
„Počítals mi kolečka?“
„To druhý mě potěšilo.“
Kouknu na něj. Zblízka vidím i tu druhou půlku obličeje. Kousek u brady se při holení říznul. Přistihnu se, že bych na to místo klidně přiložila pusu. Kdyby mi tohle prolítlo hlavou doma před odjezdem, měla bych čas rozebrat, co to o mně vypovídá. Tady se napiju a zeptám se ho rovnou.
„A třetí by tě potěšilo ještě víc?“
„Můžeš zůstat tady.“
Zůstanu. Chvíli se díváme před sebe, lokty se nám dotýkají. Hudba zrovna spadne skoro k ničemu, jen suchý cvakání, a já slyším barmana, jak o sebe za náma otlouká sklenice. Pak se všechno rozjede naráz. Adam se přikloní k mýmu uchu.
„Můžu tě políbit?“
Otočím hlavu k Jakubovi. Stojí hned vedle mě a slyšel to. Trochu zvednu obočí. Podívá se mi do očí a lehce kývne.
Doma jsme si celý hodiny povídali o tom, s kým bychom co dělali. Zvládla jsem u toho třeba i pověsit prádlo. Teď stačí říct jedno obyčejný jo. Najednou mám sucho v puse.
„Jo.“
Adam mě políbí. Rty má studený od ledu. Položí mi dlaň na záda a já se k němu přitisknu. Až když se odtáhnu, dojde mi, jak samozřejmě jsem to udělala. Celou cestu sem jsme si s Jakubem říkali, že to dneska možná přijde. Myslím, že jsme tomu pořádně nevěřili ani jeden. A teď jsem po tolika letech políbila cizího chlapa a semlelo se to za kratší dobu, než si vedle nás někdo stačil objednat.
Nejdivnější na tom je, jak normální mi to připadá. Jinde bych asi měla strach, kdo nás viděl. Tady se po nás ani barman neohlídne. Na parketu se pořád tančí. Někdo vedle mě sáhne po skleničce a já mu uhnu ramenem, ještě s chutí Adamovy pusy na rtech.
Jakub pořád drží skleničku. Po skle mu stéká kapka až k palci. Na tu se mi chvíli kouká líp než na něj. Co když až teď zjišťuje, že je to na něj moc? Asi má v sobě pořádný koktej emocí. Zvednu oči. Kouká na mě trochu překvapeně. Pak se usměje, takovým tím úsměvem, co se mu objeví napřed v jednom koutku. Přisunu se k němu bokem a on mi položí ruku do pasu.
***
„Dole bude trochu klid,“ řekne Adam. „Chcete?“
Jakub postaví skleničku na bar. „Tak nám ukaž, kudy.“
Na schodech jde Jakub za mnou. Dole jsou troje dveře.
„Tady jsou playroomy,“ řekne Adam.
Zpod prostředních dveří leze na chodbu tenká čára světla. Když je míjíme, ozve se zevnitř krátkej smích a pak vzdechy, jeden přes druhej. Zpomalím, ani nevím proč. Ještě slyším hudbu od baru. Stačilo by se otočit a vyjít pár schodů zpátky.
Adam dojde k posledním dveřím, položí ruku na kliku a počká, až k němu přijdeme oba.
Uvnitř svítí jedna lampa. Když za náma Adam zavře dveře, z hudby zůstane jen tlumený dunění. A jak je najednou dobře slyšet každej nádech, mně dojde, že bych teď k smrti ráda něco řekla. Ideálně něco chytrýho. Ale dostanu ze sebe jenom tohle.
„Já bych si s váma chtěla zašukat.“
Adam se zrovna chystá sednout a na půl cesty se zarazí. Jakub zvedne obočí. Chvíli se oba dívají na mě a já si znovu v hlavě přehraju, co jsem právě řekla. Zní mi to ještě drzejc podruhý.
„Líbí se mi, že to říkáš rovnou,“ řekne Adam. Posadí se a usměje se na mě. „Já jsem pro. Jakube, co ty na to?“
Jakub se podívá na něj a pak na mě. „Jasně“ řekne. A teprve potom mu cukne koutek. „Dost dobrá věta, Emo.“
Sednu si vedle Adama a domluvíme se, že když bude někdo potřebovat pauzu, stačí říct. Pak si mě Jakub přitáhne k sobě. Ještě má na puse kousek mojí rtěnky. Políbím ho a natáhnu se po Adamově ruce, aby si přisedl blíž. Odhrne mi vlasy z krku. Jeho pusa je nejdřív skoro studená, pak ji pootevře a mně po zádech přeběhne mráz. Sundám si masku, protože mě pod ní už dávno svědí nos, a hodím ji na zem.
Jakub mi rozepne šaty. Když mi sklouznou z ramen, najednou nevím, kam s rukama. Na vteřinu si jima chci zakrýt prsa.
Nedávno jsem se odvážila nechat si nafotit akty. Fotil mě Marek. Přinesl starej Nikon a říkal, že na film fotí teprve chvíli. Pamatuju si, jak hlasitě ta zrcadlovka cvakla. Mezi snímkama bylo vždycky dost času se nadechnout. V jednu chvíli mi řekl, ať si ruce klidně nechám v klíně.
Je vážně zvláštní sedět takhle odhalená před Adamem a mít Jakuba hned vedle sebe. Nakonec nechám ruce v klíně.
Adam mi špičkou prstu pomalu obkreslí spodní oblouk jednoho prsu. Pak ke mně zvedne oči.
První dva jeho knoflíky jdou snadno. U třetího se zaseknu. Adam mi chce pomoct a já mu odstrčím ruku.
„Počkej. Tenhle je můj.“
Adam mi podrží lem košile. Mám klouby opřený o jeho hrudník a cítím každej nádech. Knoflík povolí, sotva se s ním přestanu prát. Zvednu hlavu a zase ho políbím.
Adam mi sjede dlaní z ramene na prso. Sevře ho a palcem mi přejede přes bradavku. Vedle mě se Jakub prudce nadechne. Odtáhnu se od Adama a podívám se na něj. Má sevřenou čelist a oči pořád upřený na Adamovu ruku.
Natáhnu se po jeho ruce. Mezi náma je najednou kus prázdnýho gauče. Sedí o něco dál, košili taky napůl rozepnutou. Před chvílí jsem se o něj skoro opírala. Vůbec nevím, kdy se posunul.
„Chceš tam zůstat?“ zeptám se.
Jakub na mě zvedne oči. „Chvíli jsem se zapomněl.“
Položím dlaň na Adamovu a přitisknu si ji k prsu.
„Jestli se chceš dívat, tak se dívej,“ řeknu. „Mně se to líbí.“
Jakub se předkloní. Pořád mu pořádně nevidím do tváře.
„Pojď ke mně,“ řeknu dřív, než zkusím uhodnout, co si myslí.
Jakub vstane a postaví se přede mě. Natáhnu se po Adamovi a on vstane taky. Přisunu se na kraj gauče. Srdce mi tluče až v uších. Chytnu každýho za pásek a přitáhnu si je blíž. Pak rozepnu první přezku.
Jakuba znám nazpaměť. Vím, jak mi ztěžkne v dlani a jak mi zaboří prsty do vlasů, když ho vezmu do pusy celýho. Adam je těžší, tlustší, s žílou, kterou cítím na jazyku. Když mu přejedu jazykem od kořene nahoru, zasyčí a chytí se područky. Střídám je. Jednoho mám v puse, druhýho honím. Stačí na chvíli zpomalit a oba zvednou oči. Tohle mě baví víc, než jsem si uměla představit.
„Ty jsi…“ začne Jakub a hlas mu přeskočí.
Nechám ho vyklouznout z pusy. „Co jsem?“
„Moje.“
„Dneska ne tak docela,“ řeknu. Vezmu si do pusy Adama a ještě chvíli se Jakubovi dívám do očí.
Jakub mě podebere pod koleny a položí mě na záda. Gauč je krátkej. Hlava mi přepadne přes područku, vlasy skoro až k zemi. Roztáhne mi stehna, chvíli se na mě dívá a pak mě začne lízat. Pomalu a přesně tak, jak to se mnou umí. Prohnu se. Adam si klekne k mojí hlavě a já si ho za bok přitáhnu zpátky k puse. Nedá se pořádně dejchat a je mi to úplně jedno. Celý tělo mám jako napnutou strunu a každej zvuk, kterej ze mě vyjde, se ztrácí v Adamovi.
Když Jakub přidá prsty, musím Adama pustit, protože jinak bych ho kousla.
Stihnu říct „Zlato“ a už se mi zvednou boky. Na vteřinu to povolí. Pak se mi celý tělo stáhne znova, tak prudce, že mi nohy vystřelí z gauče. Jakub mě chytí za stehno a já mezi dvěma nádechy vyprsknu v orgasmu smíchy.
Když zvedne hlavu, ještě pořád se usmívám. Přejedu mu palcem po tváři a chvíli ho tak držím u sebe. Pak se podívám na Adama.
„Pojď do mě.“
Jakub se zvedne a já čekám, že se třeba bude chtít přesvědčit, jestli to myslím vážně.
Poposunu se, abych měla hlavu zpátky na gauči. Přitáhnu si Adama za boky. Noří se do mě pomalu. Tělo, který zná celý roky jenom jednoho chlapa, najednou neví, co s ním. Je tlustší, než na co jsem zvyklá a nerovnej, a já cítím každej centimetr, jak mě roztahuje. Na vteřinu je toho na mě moc a Adam zůstane, kde je. Vydechnu, přitáhnu si ho blíž a ucítím ho v sobě až nadoraz. Zalapám po dechu tak nahlas, až se mi chce smát.
Jakub mi položí dlaň na břicho, na stejný místo jako při tanci. Takhle se na mě koukal tenkrát poprvé, když ještě nevěděl, co si může dovolit a jak mu to řeknu. Znám ten pohled. Už dlouho jsem ho u něj neviděla.
„Ještě,“ řeknu Adamovi.
Pohne se ve mně a na další ještě už se nezmůžu. Přiráží pomalu, trochu jiným úhlem, než na jaký jsem zvyklá. Chytnu ho za předloktí, protože chci, aby se přesně takhle pohnul ještě jednou. Jakub se nade mnou skloní, políbí mě a druhou rukou se mě dotkne mezi nohama. Stačí, aby mi přejel prstem po známým místě, a vím, jak blízko jsem.
„Jo, takhle,“ vydechnu. Ani jeden se nezeptá, kterýmu to říkám.
Když se znovu udělám, ještě chvíli Adama držím. Pak zahlídnu čtyři půlměsíce, který jsem mu nehtama otiskla do předloktí. Přejedu po nich palcem.
„Dobrý?“
„Já bych si je klidně nechal.“
Ještě mi cuká ve stehnech, když se otočím na břicho. Jakub si mě stáhne za boky na kolena a já se opřu lokty o područku. Vejde do mě zezadu jedním dlouhým pohybem. Zasměju se, jak samozřejmě mi to s ním zase jde. Jak do sebe krásně pasujeme. Chytí mě za vlasy blízko u hlavy. Přiráží tvrdě a já slyším, jak o sebe pleskají naše těla. Pak mi dojde, že to samý slyší i Adam. A že se dívá. Doma bych v tuhle chvíli tlumila hlas ze zvyku. Tady mám chuť, aby mě slyšel i on. Aby mě slyšeli všichni v tomhle šíleným baráku.
Jakub pak vyklouzne a políbí mě doprostřed zad. Pak ucítím na bocích Adamovy ruce. Když do mě vejde, zas mě na vteřinu překvapí, jak je to s ním jiný. I se zavřenýma očima bych poznala kterýhokoli z nich. Jakub mi občas pošeptá něco sprostýho. U Adama slyším hlavně dech.
Když zvednu hlavu, zahlídnu nás v tmavým okně naproti gauči. Klečí tam rozcuchaná ženská s pootevřenou pusou. Za ní je jeden chlap a těsně vedle druhej. V tom skle se potkám očima sama se sebou. Takhle jsem se nikdy neviděla. Rozpálená, nestoudná, se zadkem vystrčeným dozadu, jako bych prosila o víc. Mělo by mě to vyděsit. Místo toho se nemůžu přestat dívat. Ta ženská v okně se mi líbí. Zvednu zápěstí k puse a zase ho spustím. Chci se slyšet.
„Pauza,“ řeknu.
Oba se hned zastaví. Až teď zase slyším basy z horního patra. Jakub mi položí ruku na záda.
„Všechno v pohodě?“
Chvíli trvá, než popadnu dech. Pak se k nim otočím.
„Je mi skvěle.“ Natáhnu k Adamovi ruku. „Sedni si. Teď chci bejt nahoře.“
Adam se usměje a posadí se. Pak už si to pamatuju po kouskách.
Adamovo rameno pod prsty. Hranu gauče, jak mě tlačí do kolena. Jakubovu dlaň na boku. Sklouznu z Adama vedle něj a Jakub mě převalí na bok, čelem k sobě. Přehodím přes něj nohu. Pomalu se do mě ponoří a na chvíli zůstane úplně bez hnutí. Přitáhnu si ho za krk a políbím ho. Pak se zase pohne a já se ho chytnu pevnějc.
Ještě ho krátce políbím. Pak z něj sundám nohu a lehnu si na záda. Jakub se mi udělá na břicho. Adam se ke mně nakloní z druhý strany a udělá se mi na prsa. Zůstanu chvíli jen tak ležet. Na bocích ještě cítím Adamovy prsty a na stehně mám pořád Jakubovu dlaň. Zítra si ty otisky prohlídnu v zrcadle. Už teď vím, že se u toho budu usmívat.
Řeknu si o vodu. Jakub mi podá sklenici a Adam rozsvítí druhou lampu. Přimhouřím oči. V tom ostrým světle si najednou připadám nahá. Absurdní. Vím.
„Ježiši, zhasni to,“ řeknu. Adam ji zhasne a zase si přisedne.
Adam mi podá masku ze stolku. Promnu mezi prstama gumičku.
„Hele, byla jsem v ní aspoň trochu nenápadná?“
„Při prvním kolečku kolem parketu ještě jo.“
Rozesměju se a položím si masku do klína.
***
Nahoře už tančí zas trochu jiní lidi. Klára nám zamává od baru. Masku má sundanou a ve vlasech uvázanou zelenou stuhu. Adam jde za ní a já mu na rozloučenou dám pusu. Před chvílí jsem ho líbala nahá. Teď, zpátky v šatech, mi kupodivu zase zahoří uši.
Zbytek večera jsme s Jakubem spolu. Tančíme, smějeme se a u baru si povídáme s pusou těsně u ucha, abychom se vůbec slyšeli. Později objevíme terasu přímo nad dýdžejem. Pár metrů od nás šukají další dva páry. Jakub mě vezme kolem pasu a já si ho přitáhnu k sobě. Ještě jednou si to spolu rozdáme, zatímco pod náma lidi dál tančí.
Adama ani Kláru už ten večer nepotkáme.
Na schůdku před závěsem si nějaká ženská oběma rukama uhlazuje šaty. Podržím jí závěs a usměju se na ni. V šatně si pak vyzvedneme telefony.
Venku si Jakub zapíná bundu. Zpod ní mu kouká košile, celej límec má od mojí rtěnky. Kousek od nás stojí popelnice a přes ulici si někdo venčí psa.
„Na tom gauči jsem si chvíli myslela, že už tam nechceš bejt,“ řeknu.
„Já ti uhnul, abyste měli místo.“
„A proč ses pak neposunul zpátky?“
Jakub si narovná límec. „Chvíli jsem nevěděl, jestli mě tam ještě chceš.“
Natáhnu k němu ruku dlaní vzhůru.
„Pojď ke mně.“
Jakub mi stiskne ruku a přitáhne si mě k sobě.
***
Druhej den doma dělám dětem večeři. Jedno z dětí chce krajíc bez kůrky a druhý se ptá, jestli může dostat ten první. Včerejšek se mi vrací po kouskách. Lidé na baru. Parket. Ze všech koutů vzdechy. Basy za zavřenýma dveřmi. Jeho ruka v mojí.
Tady v kuchyni bych skoro věřila, že se mi to celý zdálo.
Jakub se za mnou protáhne pro talíř a položí mi dlaň na bok. V tom místě mě lehce píchne. Nadzdvihnu lem trička. Dva malý fialový otisky. A najednou si vybavím, jak mě včera drželi oba. Adamovy prsty na bocích. Jakubovu dlaň na stehně.
Jakub se na ty otisky taky podívá. Pak se usměje a přitáhne si mě o kousek blíž.
Další krajíc ukrojím nakřivo.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.