Přesně tohle jsem prožíval taky. Najednou člověk už delší dobu cítí, že tam domů už nějak nepatří, že vyrostl a očekává se, že se nějak nevím jak osamostatní, že vypadne, že se provdá, ožení, odstěhuje, že už nebude dávat podnět těm skrytým opatrným narážkám na to, že by se měl někam podít a žít vlastní život... atd atd.

A taky mě to hnětlo v noci, za tmy, když je v domě ticho. Jakoby i to ticho mluvilo nepříjemným tónem.

Popsalas to hodně plasticky. Hned jsem se v tom našel.

Jsi doma, jen nejsi doma v představách svých rodičů...

Pěkný. Jen bych se přimluvil za mezeru:

Ještě pořád se ze zvyku
Dívám na počasí v tvým městě
Abych věděla
Jestli na tebe prší
Nebo svítí slunce

I když mě to už vůbec
Nezajímá

Pro mne je velmý rozdíl, když to čtu v bloku, nebo když se za slovem slunce na chvíli zastavím.

Pěkná procházka lidstvím

Hani děkuji moc

Dandy : jako bys maloval obraz lidskými prožitky a vzpomínkami. Plné emocí a zkušeností ze života. Je to skutečně krásné a inspirující. Díky a ahoj !

Nejsi sama.

Hezká podzimní.

Pěkně jsi to poskládala.

Zaujala..

Mlčeti Zlato: Moc děkuji!

Neu: Děkuji

Dandy: Děkuji

Pěkná

Zaujala, skvělý kousek.

Dandy: Děkuju.

Hanulka: Máš pravdu, dík.

Moc hezký. Dobře se četlo

Tuhle úchylku mám taky. Vím, jaké to je. Napsala jsi to překrásně.

Hodně silná.