Miňko : opravdu krásné a poetické. Mluví to o hlubokých prožitcích lásky, touhy a vykoupení. Je v tom upřímnost a hloubka.

Jsi poeta, neboj.

Tohle bludiště se mi líbí.

Povedená mini.

Orionka: Je to silné a znepokojivé. Přemýšlel jsem, co mi ta situace připomíná a pak mi to došlo:

Ubik od Philipa K. Dicka popisuje svět, ve kterém se vyskytují "položiví" - lidé po fyzické smrti, kteří jsou zapojeni v jakési síti (Richard Podaný o ni psal jako o "nekronetu") a udržuje se u zbývající mozková aktivita, takže je možné s nimi se s tu a tam spojit a pohovořit (v technologicky uzpůsobených ledárnách), dokud se nevyčerpá baterie (je třeba ji šetřit).
Rozhovory jsou kusé a občas se zničeho v nějakém technologickém udělátku objeví nesrozumitelný vzkaz od zesnulého. Na to že je to napsané v roce 1969 to dost připomíná situaci s živými-neživými profily na Facebooku (včetně toho, že mohou čas od času třeba automaticky odpovědět...)

Myšlenka mě oslovuje, i když už myslím o krok dál – co se z těch profilů stane, až je oživí umělá inteligence a z Facebooku tak bude nekromant... Nezávidím konformním lidem jejich vyhlídky do budoucna. Časem už je snad Facebook ani nebude potřebovat.

Ellen: Díky moc.

Přiléhavé, souzním.

Zajímavé zamyšlení.

Naděje musí být.

Líbí

Krásně civilní s peprnou pointou.

kekebreke: Díky, psal jsem to pět let.

To je fakt škoda.

Fakt dobrá..

To by byl pěkný animovaný skeč.

Nádherné dílo, skvělé, jsi talent

Miňko: Já s tebou dovedu souhlasit Miňko. Kdybychom neuměli psát a neměli talent, stálo by to za houby, ale jde o to, kde se bere inspirace. A když ta chybí, talent ti moc nepomůže. Autor musí mít inspiraci a to je ten prostor k teoretizování.

Miňko: puero: Dovolil bych si ocitovat Jana Skácela. Oříšky pro černého papouška, čtyřverší č.18:

básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu od pradávna
a básník báseň nalézá

puero: To dílo se mi líbí, zaujalo mne. K tématu kolektivního (ne)vědomí: nevím, vědět nemohu ale mohu vyjádřit svůj názor. Osobně na tohle moc nevěřím. Mozart byl vybaven mimořádným talentem ale hlavně byl od útlého dětství drezůrován a cepován svým otcem k naprosté profesionalitě, díky které mimořádně ovládal své řemeslo. Každé skutečné umění vychází z talentu a profesionálního zvládnutí řemesla. Poezie, literatura jako taková, hudba, malířství, sochařství. Když si někdo myslí že namočí štětec do barvy, udělá pár mázů na malířské plátno kterým vyjádří se momentální rozpoložení mysli, může to někdo obdivovat, může to někoho i oslovit ale umění to nebude. Někdo se s tím může i živit, najde se spousta neuvědomělých konzumentů tak zvaného umění kteří nad takovým dílem budou upadat do extáze. To ale sotva změní něco na holé skutečnosti že se nebude jednat o umění ale oblbování. Hudba vychází z určitých matematických algorytmů které jsou v případě Mozartovy hudby ne zase až tak složité. Mozart komponoval bez potřeby oprav partitury, načisto (ne vždy, většinou). To je obdivuhodné ale nikoli zázračné. Skladatelé slyší hudební dílo ve svých představách, představují si je v mysli v různých orchestracích a současně je vidí v notové osnově - to je věc vzdělání, praxe, talentu a zkušenosti vlastní jen opravdovým profesionálům. Básník píše své verše (či neverše) a má pocit že ty myšlenky jsou mu seslány shůry, někdo vede jeho ruku, mysl, snad kolektivní (ne)vědomí? Snad...ale já osobně si myslím na vině jsou zážitky ve vědomí ukryté, slyšené, čtené, naučené, zažité, přitom netušené, zapomenuté. Ty v určitém okamžiku vyplují na povrch mysli. Někdy jen tak, někdy může být tím spouštěcím impulsem pár rumů, nějaká ta sedmička dobrého Veltlínu, dobře sednoucí joint nebo tabletka LSD. Každý na to má svůj názor, já jsem pro prozaické vysvětlení. Proč si to myslím? Nejsem básník a nikdy nebudu i když mne baví občas něco napsat. Živím se muzikou, moje práce mne utvrzuje v mém přesvědčení. Občas se mi stane že hraji něco, nějakou třeba jazzovou improvizaci, a jsem překvapen co jsem zahrál, jako by to ani nebyly moje prsty. Ale moc dobře vím že cokoli se pod prsty zrodí vychází jen ze získaných zkušeností, z praxe, z toho co jsem se nevědomky naučil do tohoto okamžiku, i když si toho nejsem skutečně vědom. Je to jen můj názor, snad se mýlím.