Udrž se v tom kousání, takhle jakoby tam poslední sloka nepatřila.
Třeba:

Ty lehko zkousnu
až posypu Ti
kousek jedu
do kávy

Botulín :-)

Kdysi někdo tvrdil, že smajly do poezie nepatří. Tady by se mi líbil.

Líbí se mi způsob zveršování, ta těžkopádnost, která zde byla kritizovaná mě naopak přitahuje. I mě se líbí obzvlášť část se stříháním peří. Konec je velmi rafinovaný. Říct/napsat že se do výšky vznést nechceš a neumíš, je pravý opak toho co 90% básníků do svých básní komponuje, nebo co vídáme v "motivačních" citátech. Za mě palec hore, zdar a sílu :)

DDD: Já to nemyslela nijak zle, v angažované poezii se pranýřuje a tohle mi přišlo jako víc než jen osobní. Ale jak říkám, fakt netuším, o čem to je, jen vnímám, že je něco jinak.

Orionka: "Pranýřovat" je hrozný slovo. Nechci nikoho a nic pranýřovat, protože to je přesně to, co se mi hnusí. A máš pravdu, slova jsou jen slova. Ale o ně zas až tolik nejde.

Mně se naopak líbí, že je jiná než to, co většinou píšeš. Netuším, co konkrétně pranýřuješ, ale slova myslím nejsou ten nejpevnější sochařský materiál, stačí trocha větru... :). Tak bych se zas tak nebála, že někoho udrží. Kdo fakt chce, ten uletí.

Amadeo´´: Ano, pochopil jsi ji správně. Bohužel jsem jejím napsáním zároveň usvědčil i sama sebe právě z toho, o čem v ní mluvím...

*A Tvá myšlenka se mi líbí.

Nevím, jestli jsem ji pochopil správně, ale vyvolala ve mně trochu úzkost. Nevadí mi, když se někdo drží při zemi, je realista a na nějaké létání v oblacích ho neužije, ale vadí mi, když druhým v rozletu, ve snění a vlastně v čemkoliv brání a má jen svou pravdu. Pěkně jsi to vystihl v této části:

"A budu stříhat peří ptákům
a lámat ruce těm
kdo šplhat chtějí po nebi"

Pro mě je to nejsilnější okamžik v celé básni…

Kdysi jsem někde četl, že dospělým se člověk stává až tehdy, když odpustí chyby svým rodičům a přijme je takové, jací jsou. Nevím už, kde to bylo a kdo to napsal, ale ta věta mi utkvěla v paměti. Myslím, že je v ní mnoho řečeno. Hned jsem si na ni po přečtení této miniaturky vzpomněl. Ale myšlenka této se mi líbí. Jsou chyby chybami?

Nikytu: Stýskání, když mi na čas odjede... :(

Letadlo: Děkuji... jsem rád, že jsi četla.

Nikytu: Tak to mě těší :-)

Amelie M.: No, nejsem si jistej, jestli jde, nebo jestli je vůbec vhodný o tomhle psát, jak ty říkáš, nadýchaně. O přízemnostech se mi špatně mluví nějak vzletně :-) Díky moc za návštěvu a za postřeh :-)

:-(

Nápad se mi líbí. :-)

Pobavila mě. Dobře sis pohrál s tím stojícím .. autem. :-)

Zajímavé pojetí. Napadá mě více variant výkladu...
1. Ne všech hříchů a hříšků lze litovat. I ty nás formovaly a někam nás mohly nasměrovat. A vůbec, občas je něco, co vyloženě stojí za hřích. ;-)))
2. Prostě si v hodině H vzpomeneme na to, že jsme vlastně žili. Dobře i špatně, poctivě i hříšně, ale prostě jsme měli ten dar žít a každý si v tom živitě něco prožil a zažil. :-)
Zašeptám díky! :-)

dost se mi líbí ta myšlenka..... ale postrádám tady to, co mám u tvých básní tak ráda - lehkost, nadýchanost.. působí na mě těžkopádněji..

já tedy na hříchy a na čerty nevěřím :-) ale počítat se bude...

Nebásník: Já jí taky neznal, hledal jsem vlastně něco jiného a narazil jsem na ni v odkazech! Ale má hezká slova...:-)
Je tam i jedna od Korna!