Eliška Vobrubová:

děkuji, tolik se lpí na správné gramatice?

Děkuji pani Eliško a dobrý večer, no pomali noc.
Zase čárky kde nemají být a ty hrubky, nevim nedokáži si to stále nějak vyskloňovat, ještě jednou děkuji a hned to opravim.

co pro ni znamenám.... nikoli co pro ní znamenám
jak frankovka, ona nebyla.... nikoli jak frankovka,ona nebyla

Kdesi v dáli jsme viděli oslnivou zář, .... nikoli Kdesi v dáli, jsme viděli oslnivou zář,
Jejich oči planuly a rety se usmívaly,... nikoli Jejích oči planuli, a rety se usmívaly,
při jejich ladné chůzi ňadra se zvedaly..... nikoli při jejích ladné chůzi ňadra se zvedaly.
my slyšeli pochodem..... nikoli mi slyšeli pochodem...
Všichni z nás měli tváře..... nikoli Všichni z nás, měli tváře
my bojovali..... nikoli mi bojovali
pokaždé byly náš sen.... nikoli pokaždé byli náš sen (pakliže vojáci při usínání snili o dívkách či ženách)

Vyjadřování je krkolomně komplikované.

Eliška Vobrubová: WoSC: Ano, metrum by mozna chtelo doladit.

Yarrod: WoSC: Souhlasim a dodavam — A co na to pisatel? Kde je jeho nazor? Na co prisel on?

Rytmicky to kluhá.

Empatie neboli vcítění označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kterou věc názor, kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. Ohromným skokem kupředu je, pokud se dokážeme oprostit od vlastních hodnot, pocitů, asociací, názorů, předsudků…, a přijmeme ty jeho a pokud možno známe jejich příčinu nebo důvod.

Po mnohonásobně opakovaném čtení se mi však stále nedaří přijít na to, jak báseň souvisí se svým názvem (nebo naopak). Nedozvídám z básně, kdo je ten rozsévač bolesti a jaké, nevím v jakých hloubkách se topí, ne plave, básnický subjekt a utajeno zůstává i to, kdo je ten káraný, který se zřejmě chová jako velký pán, a co provedl. Ani není jasno, jakou a čí zlobu zpracuje básnický subjekt a kamže ji pak zpracovanou pošle - tedy co značí "domů, do tvého duševního hrobu". A ani poslední dvojverší, které by mělo být pointou, a po formální stránce je, neboť je to konec, ke kterému celý text směřuje, mi odpověď na otázku jak text souvisí s názvem (nebo naopak) nedává, neboť "Poučíš se? Je mi to fuk./Soudit tě nebudu. Bůh suď." mi se schopností empatie neladí.
Text působí jako zatěžkaný emocemi a z toho plynoucím pathosem; bez odstupu a obrazného vyjádření. Ve výsledku proto působí jako snůška nic nevypovídajících vět, jakž takž zveršovaných (kupodivu "Žertem se budu snažit tě poučit,/že není správné hrát si s čertem." se z veršování z neznámého důvodu vykloubí, nehledě na to, že zas není jasno, s jakým čertem není radno si hrát a komu je tato poučka určena...), aniž by bylo zjevno, o čem báseň vypovídá.

Matttyna: Chronoss: díky :)

WoSC: Dodelat poradne metrum, aby gradace neskobrtala. Nektera klise jsou oprvdu verlmi vtipne pouzita, velmi jsem se nasmal. Ale mozna to metrum bylo tak delane naschval, ale nevypada to tak.

WoSC: Je to dada, nebo ne? Jako dadaisticky text mne to vzalo. Ma svelou pointu. Ale zacatek dadaisticky neni. Az ke konci se to zvrtne v dada. Ale mozna o to vic mne to bavi.

Ve snaze postihnout nějaký odsouzeníhodný jev nebo odsouzeníhodné chování či jednání je text natolik zatěžkán pathosem, včetně použitého klišé s nebohými ptáčaty a krkavčí matkou, že ačkoli se autor snaží ve čtenáři vyvolat soucit s postiženými či odsouzení nebo odpor k takovému jevu, je výsledné dílo jen vulgarizací smutku. Problém textu též tkví v jeho nelogické stavbě, která je nastolena hned v úvodu: Jestli hniloba rostla v nátuře shnilé a vypadla z hnízda moc malá na let, byl by to důvod k radosti, neb ta hniloba do dospělosti nedoroste, tudíž se nebude šířit po tom našem světě vezdejším jako dospělá v plné své síle... Krkavčí matka je vžité sousloví (a jeho původ lze dohledat) pro rodiče zanedbávající své děti - od takových opravdu nelze očekávat ani lásku ani rozum...
Text stojí na myšlenkovém sterotypu, často opakované a otřelé metafoře, která bezmyšlenkovým opakovaním ztratila smysl a stala se konvenční banalitou.

Proč se člověk přirovnává ke zvířatům, to je jiná otázka a pro odpověď na ni by bylo potřeba sáhnout až hluboko do historie lidstva, a pokud jde o literaturu tak alespoň do bajek, v nichž zvířata jednala jako lidé. V bajkách zvířata symbolizovala nějaké lidské vlastnosti, ačkoli ve skutečnosti nositeli těchto vlastností nejsou. Had například ve skutečnosti vůbec není SLIZKÝ. Zrovna tak máme v povědomí pejorativní úsloví člověk člověku vlkem, ale možná, že kdybychom se v naší lidské smečce chovali k sobě jako vlci, možná by se nám žilo lépe... Takže nevím stále, co máš na mysli, když soudíš, že mnohé se můžeme naučit od zvířat v souvislosti s touto básní.

Zdenek39: Díky

puero: Puero! Hore! Up!
Díky!

Čte se to pěkně, to víš. :) Nicméně to, o čem píšeš, je věc zřejmá. Ani jsem se nad tím nemusel nijak zamýšlet, protože to tak prostě je ;)

jiBIGřiBUD:Jdu se na to mrknout

jiBIGřiBUD: Asi to ještě nebude ono, snad aspoń něco je opraveno.

jiBIGřiBUD:Nevím jak to dopadlo ale trochu jsem to poopravil.

Siggi:Díky za podporu určitě máš pravdu, musím se více kontrolovat.