rozverně príma , s úsměvem se jdu podívat na tu prašnou cestu... :-)) i když dnes spíš zmrznu.. bo všude je včil bílo! ;-)

čtu si jí a ta jakási nesourodost, myšlenek po sobě jdoucích, se v určitém momentu najednou naváže a na konci mě přiměla k upřímnému smíchu.... a to že je jako první, tak je príma! Toš vítej mezi náma! :-)

několikrát si ji v duchu čtu... to polebeděníčko v jejích momentech, společně s očima přivřenýma, v houpací síti fantazie, je fajn...

Zorik: I jeden spokojený čtenář, čtenářka, je důvod vkládat další:) Jsem rád, že se líbí:)

Yana: Děkuju Yani, já si toho moc vážím. Myslím, že téhle zcela úplně neporozumí nikdo, ale je to naschvál opravdu hodně zašifrované a napsané tak, aby tam byl velký prostor pro čtenářovu fantazii.

Krásné. Hlavně ta část se rtutí a konec je taky dost vhodně sepsaný. A přitom to působí tak hutně a těžce.

ŽblaBuňka: asi máš pravdu...ale smích je nelepší lék, třebaže recept píše málo lidí..

.. andělé pláčí .., a nejenom oni

..jé, kdyby pejskům červenaly nosy, tak by mohli být sobi :) milé, hravé dílo :)

... na mne zapůsobila.

ŽblaBuňka: ano, nejlépe to sledovat přes sklo, snít kde a co podniknout, ovšem tvoje ralizace této zimní zábavy je chvályhodná :) my se chystáme na sněhuláka zítra..

... sám jsi určil můj komentář, ... svými posleními slovy.

... dnes jsem se v noučkem o podobné pokoušel (návrat do zimy z dětsví), ale mráz nás brzy zahnal do reality (tepla ústředního topení) ...

... mile zajímavý. :-))

puero: děkuji za obsáhlý komentář...konečná věta jedním slovem - touha a z ní činy plynoucí :)

Something_Everywhere: Vždyť ty stejnak víš, jak moc jsi dokonalá ♥

štiler: puero: Díky moc za kritiku, té si vždycky vážím, ta je upřímná, hlavně toho.

Musím souhlasit s Yasmin... A tahle je snad jedna z těch nejkrásnějších, co jsem od tebe četla.

ponožky, co už dávnou nejsou pár

... tak tohle mě zaujalo nejvíc:-)
Jo, ty rýmy předtím nejsou zrovna moc nápaditý, ale celkovej dojem z básně mám pěknej;o).

Aby se neřeklo, že jsem další věc přeskočil bez komentování, tak se musím zmínit, že rád vidím, když spolu básníci spolupracují na tvorbě společných věcí. Vždycky je v tom víc. Výsledek někdy bývá kočkopsem, ale autorská individualita se rozplyne mezi řádky a vzejde z toho nová bytost. Homunkulus artis.

Vidím toho žebráka... Jak kouká oknem do té místnosti a jak potom smutně odchází. Napsalas to krásně!