Jak jsem zmerčil nadpis, hned se mi vybavilo Mesto spí od Mekyho Žbirky. Co do nálady to máš podobné. Co do básnické ekvilibristiky je to ale docela jiný jazyk. Leckdy jsou pro navození ponurosti v básni zastaralé archaismy jako rov, úd, apod. asi vhodné, ale neměl by z toho dneska vzejít klon E.A. Poa. Leckdy se hodí i očesat stará klišé jako třeba mrtvá nevěsta. Ale nemělo by pak čtenáři cukat v koutku a vynucovat úsměv, pokud chceš nastolit ponurost. Noa ta gramatika... hm, ta taky spíše pobaví, teď myslím ten neplánovaný dadaismus jako nenasytný tlama, nebo toliko neviných duší... Takže, ano, zajímavé, ale jestli se básnický záměr vydařil, nevím. Co myslíš ty?

Dýchl na mě Turínský kůň od Bély Tarra. (film pro fajnšmekry)

Přežvýkáváme, zdá se, tutéž krizi. Pěkně jsi to vetkl do veršů a ten začátek až netradičně surrealistický.

Můj bývalý soused si šel minulý týden lehnout, že je mu nějak blbě. Už se neprobudil. Byl o pět roků mladší než já. Brrr.

No a pokud jde o to prcání na vypitých sudech... to se musí hrozně viklat, ne?

To je poezie ze života. Ze života normálního člověka. Žádné průsvitné touhy po štěstí a nenávratných starých časech, žádné přeslazené rýmy o lásce, žádná depresivní filozofická moudra (to zase píšu já furt dokola), ale touha po spánku, po nabíječce.

Hezké.

U nás je to podobné. Teprve až když čekáme nějakou návštěvu, tak se pustíme do vyčerpávajícího úklidu. Návštěva odejde a .... binec je do příští návštěvy. V pondělí bylo hezky, otevřel jsem okno a zvedla se taková vrstva prachu, že jsem se proklínal, že jsem vůbec větral. A prý v tom byl i venkovní prach ze Sahary.

Dej si vanu, hodně pěny, klášterní zpěvy a tlustou svíčku, olej, čerstvý pomeranč.

A že té básni chybějí metafory a jiná poetická dělátka? Má to vadit? Je to o to upřímější "vyznání". O to silnější váhu to má.

Med bez květin neuděláš.

To mi připomnělo, že už jsem dlouho nebyl na chalupě. Hezké. Takové terapeutické.

Hmm, to mi připomnělo vlastní dávno zapomenutý styl plný větru a neexistence a pochyb a zrcadel a stínů. Důraz na tu základní otázku v nadpisu opakovaný v každé sloce tomu dodává tu pravou citovou naléhavost. A je to plné nevšedních básnických obratů to mám rád, třeba stín co zmizel s první hvězdou na obloze, sny co voní po kouři atd. Velmi povedené. Jen si oprav některé chyby jako prsti třeba .

Malá poklona básnířce smutkem oděné.

Hanulka: Líbí se ti latina? Zní to hezky. My se na univerzitě trápili s latinou několik let. Těch nekonečných zkoušek, ty deklinace... hrozný jazyk a dodnes to umím jen velmi diletantsky. Díky za zastávku.

Ten konec je roztomile pohádkový. Ten prozradil, že jsi optimistka (naivní, což?). A jinak je to typická Yana - oslovuješ čtenáře hned v básni.

Pěkné. Zas něco, co doplňuje pestrou paletu psaneckého nebe.

Divná doba. Mám to nějak podobně.

Pěkné. Taková terapie psaním.

Souhlasím. Je to napsáno s citem pro zvuk slov. Plastická slovní spojení. A čuchám čuchám tu inspiraci Matuškou. If I had a Hammer. Bylo by to krásný bejt bleskem nebo bouří, bejt vodou nebo trávou, bejt větrem co vál.... blá blá, To bych si tak přál.

Ou, to mi sedlo. Ne snad pro tu sanitární kulisu, která jaxi předpokládá vlhkost, ale pro ten jazyk. Hlavně poslední sloka je povedená. Mám rád, když se s rýmem trochu experimentuje, když třeba není tak zjevný, když je někde uprostřed věty, když se dá jen cítit a snáz prožít. Jako v tom loďku-zmatku-pozpátku a mezitím je vor metafor.

Velmi zdařilá věc.

A jste dva a je to fajn.

... no a pak napadne sníh.

Jo, pěkné únorové počtení. Já už na plesy nechodím. V tombole jsem nikdy nic pořádného nevyhrál a u stolu si člověk s nikým pořádně nepopovídal, protože hudba řvala tak nahlas, že nešlo nic jiného slyšet.

Dumám nad tím čmelákem. Všechno je to zatím zalezlé kdesi v ďuře, ni? Teda, nevím přesně, kde tráví zimu zrovna čmeláci, v úle nebo v brti to zřejmě nebude a takový honosný hmyzí domeček s vlastní matrací si nejspíš v dnešní době stále většina čmeláčí populace dovolit nemůže. Na to prostě nemají! Takže co? Jsou někde zalezlí, číhají? Já mám v kanceláři něco jako střevlíka nebo tesaříka, nevím, má to velké tykadla a pojmenoval jsem to Dalimil, leze po okně a děsí žadatele o dotaci. Takže... zpět k dílu. Ten čmelák mi v únorové básničce připadá podezřelý.

Duchovní prázdnota, tvrdá realit a osobní krize, nebo deziluze. No, všechen ten marast tam venku je jak bazén plný malých dětí. Víš dobře, že do té vody čůrají, ale stejně tam skočíš, aby ses osvěžil. Utečeš do hor, poslouchat déšť, mazlit se s rozkošnou blondýnkou, co je ještě pod zákonem nebo si jen osamotě pod hvězdami utříbit svoje nejnovější sny, ale afiliace tě stejně donutí se vrátit. Do toho teplého uřvaného bazénku. Fůj. Chceš někam utéct a nevíš kam? Nebo spíš s kým? (To je pak jedno kam, když máš s kým.)

To by byl pěkný animovaný skeč.

Miňko: Já s tebou dovedu souhlasit Miňko. Kdybychom neuměli psát a neměli talent, stálo by to za houby, ale jde o to, kde se bere inspirace. A když ta chybí, talent ti moc nepomůže. Autor musí mít inspiraci a to je ten prostor k teoretizování.