Máte to vy umělci těžké.

To je smutné. Je náš úděl opravdu tak krutý?

Ministr policie a financí Don Salluste vystupuje z kočáru, aby vybral daně od chudých poddaných, smekne klobouk a praví: Buenos días, amigóós.

Tak to bylo první co jsem si představil, hned u nadpisu.

Pěkné, citlivě psané lechtivé čtení. A krátké - tak to má být. Je mi povědomá. Nemáš už něco podobného?

Úplně to vidím. Pěkné.

Ten název je divný.

Postelová scéna jako jarní velikonoční pašije. Řekl bych, že bobtnání nicoty je způsobeno vlivem celkové vlhkosti. Buď tedy pomůže naprosté vyschnutí, nebo - a to je badatelsky přijatelnější závěr - sledovat, jak postupná vlhkost nicotu omladí a co z nabobtnání nakonec vzejde, chce to jen trochu času. Jenže Yani, zakonzervovat naši prapůvodní vášeň asi nejde. Vývoj je choroba, která nutí všechny aspekty lásky k permanentnímu zdokonalování, k permamnentní adaptaci na nové a nové podmínky. Jak dlouho se dá udržovat při životě naprostá dokonalost?

Homér: Tos vyhmátl přesně. Veleboucí. Být tam krátké i (velebouci), byl by to dokonalý název pro nějaký druh lesních brouků.

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Jak jsem zmerčil nadpis, hned se mi vybavilo Mesto spí od Mekyho Žbirky. Co do nálady to máš podobné. Co do básnické ekvilibristiky je to ale docela jiný jazyk. Leckdy jsou pro navození ponurosti v básni zastaralé archaismy jako rov, úd, apod. asi vhodné, ale neměl by z toho dneska vzejít klon E.A. Poa. Leckdy se hodí i očesat stará klišé jako třeba mrtvá nevěsta. Ale nemělo by pak čtenáři cukat v koutku a vynucovat úsměv, pokud chceš nastolit ponurost. Noa ta gramatika... hm, ta taky spíše pobaví, teď myslím ten neplánovaný dadaismus jako nenasytný tlama, nebo toliko neviných duší... Takže, ano, zajímavé, ale jestli se básnický záměr vydařil, nevím. Co myslíš ty?

Dýchl na mě Turínský kůň od Bély Tarra. (film pro fajnšmekry)

Přežvýkáváme, zdá se, tutéž krizi. Pěkně jsi to vetkl do veršů a ten začátek až netradičně surrealistický.

Můj bývalý soused si šel minulý týden lehnout, že je mu nějak blbě. Už se neprobudil. Byl o pět roků mladší než já. Brrr.

No a pokud jde o to prcání na vypitých sudech... to se musí hrozně viklat, ne?

To je poezie ze života. Ze života normálního člověka. Žádné průsvitné touhy po štěstí a nenávratných starých časech, žádné přeslazené rýmy o lásce, žádná depresivní filozofická moudra (to zase píšu já furt dokola), ale touha po spánku, po nabíječce.

Hezké.

U nás je to podobné. Teprve až když čekáme nějakou návštěvu, tak se pustíme do vyčerpávajícího úklidu. Návštěva odejde a .... binec je do příští návštěvy. V pondělí bylo hezky, otevřel jsem okno a zvedla se taková vrstva prachu, že jsem se proklínal, že jsem vůbec větral. A prý v tom byl i venkovní prach ze Sahary.

Dej si vanu, hodně pěny, klášterní zpěvy a tlustou svíčku, olej, čerstvý pomeranč.

A že té básni chybějí metafory a jiná poetická dělátka? Má to vadit? Je to o to upřímější "vyznání". O to silnější váhu to má.

Med bez květin neuděláš.

To mi připomnělo, že už jsem dlouho nebyl na chalupě. Hezké. Takové terapeutické.

Hmm, to mi připomnělo vlastní dávno zapomenutý styl plný větru a neexistence a pochyb a zrcadel a stínů. Důraz na tu základní otázku v nadpisu opakovaný v každé sloce tomu dodává tu pravou citovou naléhavost. A je to plné nevšedních básnických obratů to mám rád, třeba stín co zmizel s první hvězdou na obloze, sny co voní po kouři atd. Velmi povedené. Jen si oprav některé chyby jako prsti třeba .

Malá poklona básnířce smutkem oděné.

Hanulka: Líbí se ti latina? Zní to hezky. My se na univerzitě trápili s latinou několik let. Těch nekonečných zkoušek, ty deklinace... hrozný jazyk a dodnes to umím jen velmi diletantsky. Díky za zastávku.

Ten konec je roztomile pohádkový. Ten prozradil, že jsi optimistka (naivní, což?). A jinak je to typická Yana - oslovuješ čtenáře hned v básni.

Pěkné. Zas něco, co doplňuje pestrou paletu psaneckého nebe.

Divná doba. Mám to nějak podobně.