Občasné mluvnické chyby už patří k Tvému stylu, ale "pod velením prefekta Maximuse" opravdu bodá do očí. Zvlášť, když jde o Římana. Musí být "prefekta Maxima". Také Římané i Neřímané se v češtině píšou s velkým počátečním písmenem.

Trochu se mi nezdá, že by Římané svému počínání říkali "drancování", ale nevím...

„Konečně někdo, jehož konverzační schopnosti se nezakládají výlučně na užívání sprostých slov se zájmeny,“je moc hezké. :-)

Epické básně mám rozhodně raději než lyrické, ačkoliv pochybuji o tom, do jaké míry jsem schopen/a ocenit jejich poetickou složku. Nicméně práce s jazykem se ti daří a už při čtení mi tvá báseň evokuje představy živé jako film. Ke konci pak vybízí k probuzení vlastní fantazie, což se mi moc líbí.

Báseň má úžasnou atmosféru a příjemně plyne, jen ten poslední verš to nějak ruší; možná tam vadí to opakování "milují se". Nemá to "sladce" být narážka na "spi sladce" jako metaforu smrti? Pokud ano, dal/a bych tam místo toho "usínají sladce".

Krásný a srozumitelný text. Oslovil mě.

taron: Děkuji za návštěvu. Mým cílem bylo vyjádřit určitý estetický pocit, ale druzí lidé takový pocit asi nemívají, tak jim toto vyjádření není srozumitelné.

Severak: Proč ne? Stačí trochu lingvistické vášně.

Poznávám v tom tvůj styl a líbí se mi, i když ještě bližší by mi bylo víc přemýšlení a méně humoru. Ale ten humor ti opravdu jde, je takový "fejetonový", negradující; neshazuje čtenáře z křesel, ale jemně je baví od začátku do konce. Připadá mi, že tomu chybí závěr; chtělo by to ještě chvilku pokračovat a dodat nějakou tu katarzi jako třeba "To byl dneska zase den."

Pokud ti nejde psaní, máš nejspíš buď málo inspirace (tzn. málo čteš a vnímáš), nebo málo spánku. Poslechni si https://www.youtube.com/watch?v=iUr-9jb1ypY , třeba tě trochu naladí. ;-) A podle Virginie Woolf je k psaní také potřeba "vlastní pokoj", tedy klidné místo, kde tě nikdo nebude rušit nebo po tobě něco chtít.

Velmi pěkně vyjádřená myšlenka. Já tvorbu literárního díla obvykle přirovnávám spíš k semínku, které vyklíčí, roste, vykvete, plodí a pak případně časem degeneruje, pokud ho mezitím autor neopustí. A chce to vystihnout tu správnou chvíli, protože tak jako člověk se v průběhu života mění, něco získává a něco jiného přitom ztrácí, i dílo, jsouc tvořeno, každou změnou něco získává a něco jiného ztrácí. Zpočátku je obvykle divoké a vášnivé, stejně jako jeho psaní, ale časem získává zodpovědnost a ušlechtilost, stejně jako autor v přístupu k němu. Nemyslím si však, že by jedno bylo cennější než druhé. Souhlasím s Amélií M. Třeba na seriálu Neon Genesis Evangelion jsem si asi nejvíc vychutnal/a tu nedokonalost a opravdovost. Rebuild of Evangelion dovedl sice k dokonalosti vizuální efekty, ale už mě neoslovil. Ta počáteční "jiskra" už v něm chyběla. Dost podobné je to se Star Trekem; z původního seriálu se mi líbí skoro tři čtvrtě epizod, z těch nových už většinou jen občas nějaká.

Severak: Děkuji za návštěvu i komentář. :-) A to jsem si ten paragraf vymyslel/a.

Amelie M.: Kiitos. :-)

Mám radost, že tak zapůsobila na víc lidí.

kmotrov: Podobnost s utečenci tam je, ale nemělo to být primárně o nich. Spíš jde právě o tu snahu v současné politice, aby se "vlk nažral, kozy zůstaly celé a farmář na nich vydělal". Ta se netýká jen utečenců, ale také třeba cyklistů a autobusových dopravců. Připadne mi taková nekoordinovaná, nedomyšlená a místy absurdní. (Viz třeba https://www.youtube.com/watch?v=8qacVvm-8ao , kde se zpívá o tom, že přepravovat kolo v autobusu je dovoleno lidem, kteří je potřebují jako kompenzační pomůcku. Prostě - s kolem se do autobusu nesmí, ale kdo je potřebuje, tak si je tam může vzít. Čili vlk farmářovy kozy žrát nesmí, ale když má hlad, tak může, pokud tím ovšem neohrozí farmářovy oprávněné zájmy.)

Toto dílo ale nemyslím jako vážnou kritiku, jde jen o to, jak to vnímám.

"V noci je to vždycky horší; když vstáváš, nikdo tu není." -- To znám, jen v té době obvykle nikoho nepotřebuji. Mnohem víc mi to vadí večer, kdy toužím s někým sdílet svoje zážitky z celého dne a pocit, že by den měl být delší. Ale musím si vystačit s deníkem.

Sny o rychlobrzdění zní zajímavě...

Nejen, že existuje nekonečno, ale existuje dokonce přinejmenším nekonečně mnoho nekonečen - viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Cantorova_v%C4%9Bta . Kaligram s myšlenkou se ti povedl, jen mi připadá, že v rozích ty tečky nějak ujíždějí (a nemyslím si, že by to byl záměr). Možná bych na pozadí přidal/a náznak nějaké mlhoviny, aby to vypadalo víc jako obrázky z vesmíru.

Jinak, po matematické stránce míří ta spirála do nekonečna jen v absolutní hodnotě. Graficky diverguje, tedy nemíří nikam.

Myšlenkou mi to připomnělo https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=35103-muj-nejsilnejsi-a-n
ejintimnejsi-zazitek-z-vanoc , k němuž to vytváří jakýsi protiklad. A ve srovnání se mnou umíš mnohem lépe a barvitěji popisovat.

S poslední slokou souhlasím, pokud to slunce není moc prudké. Pokud je, pak se přikláním spíš k https://www.youtube.com/watch?v=RayujNcmu1E

casa.de.locos: Moc děkuji za komentář. Velice mě potěšilo, že míváš podobný pocit. :-) Demilitarizovaná zóna z toho logicky vyplynula a myslím, že to tak asi musí být i v životě mezi lidmi, protože někteří lidé se prostě snést nemohou a musí mezi nimi zůstat nějaká bariéra, např. formální komunikace.

Aha. Aha. Aha. Hahaha. :-D

Poměry na ostrově Veselí se ti povedlo vystihnout opravdu pěkně. Nečte se to úplně snadno, ale hlavní myšlenka mi připadne zajímavá. Povrchně mi to připomnělo epizodu Star Treku Vyhnání z ráje ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhn%C3%A1n%C3%AD_z_r%C3%A1je_%28St
ar_Trek%29 ), ale příběh je tu docela jiný, spíš má paralely s Brave New World, kde ovšem byli lidé skutečně šťastní. Hodně mi tam chyběl jakýkoliv náznak vzdoru. Čestmír působí dojmem, že mu na vlastním životě vůbec nezáleží a chybí mu pud sebezáchovy, jeho konec je nereálně rychlý a bezbolestný. Pochybuji, že by se normální člověk jen tak oběsil, aniž by zkusil, zda mu třeba tu zpáteční letenku náhodou přece jen neuznají, zda se odsud nedostane nějak ilegálně či zda se nedostane na části ostrova, které by byly mimo faktickou kontrolu zdejší vlády.

Připadne mi škoda, že je to vyprávění tak nereálné, já bych to pojal/a spíš důsledně naturalisticky, ale to by vyžadovalo mít lépe promyšlenou tu metamorfózu ve sklo. Prostě si nedokážu představit chodící skleněnou nohu, to je v přímém rozporu s veškerou mou zkušeností se sklem. A sklo nezáří, ale nanejvýš se leskne.

Nepřipadne mi to ani infantilní ani surreálné, spíš prostě takové low fantasy (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Low_fantasy ).

Líbí se mi tam ta konkrétní data, ale jejich potenciál k vytváření souvislostí je tu hrozně nevyužitý. Nevidím tam žádný matematický výklad, o kterém píšeš v komentáři; kontrast mezi letopočty a nereálným příběhem znám z Pána prstenů, kde je mnohem povedenější. (Mimochodem, čísla let se obvykle píšou číslicemi, je to tak čitelnější.)

Líbí se mi tam skrytá myšlenka, že postižený člověk je vlastně citlivější a altruističtější. Myslím, že to tak funguje obecně; naopak člověk, kterému se všichni klaní a pochlebují a nic mu nechybí, začne být sobecký a bezohledný, i když předtím takový vůbec nebyl.

Ale obecně mě potěšilo, že zkoušíš prózu.

Pravda vítězí: Anotace trochu pomohla. Při hledání vlastního bytí doporučuji uvážit skutečnost, že forma člověka je pomíjivá, takže výsledek takového hledání by byl už v momentě formulace neaktuální. Snad by bylo lepší místo hledání definice vlastního bytí pro sebe, své bytí prostě jen sdělit druhému; tomu, komu je sdělit chceme.

Jinak, zvolená forma úvahy je pro mě značně nezvyklá a nepříjemná. Úvahy mám rád/a, ale jsem v nich zvyklý/á na víc otázek a žádné metafory. Mohl/a by být i esej, ale ten/ta asi nemůže být filozofický/á.

Připadne mi to nesrozumitelné. Možná by to chtělo alespoň anotaci...

Pobavilo mě to a souhlasím. Asi nejvíc mě trápí, že lidé, kteří si zvyknou na používání takových nesprávných formulací, pak mohou přestat rozumět správně utvořeným větám. Příkladem, kdy v jazyce zůstal logický nesmysl, je konečná zastávka (logicky by měla být koncová zastávka, protože je na konci linky).

Dodal/a bych pár (jiných) smyšlených příkladů:

- Stanu se víc menším a víc menším, až budu nejvíc nejmenším na celém světě.

- Dětské knihy čtou především dětští čtenáři. (Toto sice docela dává smysl, ale vadí mi, že ta přídavná jména k náhradě podstatných nefungují univerzálně - pod slovním spojením "čtenářský prodavač" si určitě nepředstvíme prodavače, který si při prodávání čte. Musíme říci "prodavač čtenář", a proto bych raději slyšel/a také "čtenář dítě", "spisovatel muž" apod.)

- Abdul Husajn odmítal ošetření od ženského lékaře a dožadoval se mužského lékaře. (Další případ, kdy jsou přídavná jména v roli nahrazující substantiva zavádějící. Ženský lékař je něco docela jiného než lékař žena.)