Amelie M.: Myslím, že se ti moje psaní daří skvěle charakterizovat; mnohem lépe, než bych to zvládl/a sám/a. Co se týče cizích slov, jmen, knih a seriálů, doporučuji spíš zkoušet nejprve Wikipedii a až pak Google. (Kdybychom byly/i v kontaktu, ještě lepší by bylo se zeptat...) A líbí se mi, že se ztotožňuješ s tou myšlenkou o trosečníkovi.

Při čtení tvých komentářů mě to nutí se usmívat a smát. Je to jako když se člověk poprvé uvidí v zrcadle a nemůže uvěřit tomu, že tak nějak vypadá. Ale jsou to příjemná zjištění a budu rád/a, když v nich budeš pokračovat. Máš pozorovací a vyjadřovací talent. :-)

Amelie M.: Děkuji. :-) Je poznat, že na rozdíl od postavy mé miniatury přemýšlíš. Pochopila jsi to správně.

vanovaso: Děkuji za komentář. :-)

Amelie M.: Ale moc děkuji za snahu. Vážím si jí!

Amelie M.: Obávám se, že je to v pořádku. :-/ Metahemeralistická díla jsou tak nějak z podstaty krypická (se skrytými významy) a trochu chaotická, nesrozumitelná laikům. Ale slibuji, že zase začnu psát srozumitelnější věci...

Nicméně jsem zvědavý/á, co na tuto krátkou povídku řeknou lidé, kteří četli a okomentovali předchozí metahemeralistická díla a mohou ji s nimi srovnat.

Amelie M.: Také si myslím, že ve zvukové verzi to nejlépe vynikne. Moc děkuji za komentář. :-)

Ta fotografie mi připadne působivější než ta báseň.

Amadeo´´: Souhlasím. Děkuji za myšlenku.

Ty popisné závorky jsou skvělé, s nimi je mi ta báseň mnohem bližší a lépe se mi chápe i představuje. (Ještě by to zkrášlily poznámky pod čarou... ;-D ) A ta představa ukradeného cukrového prášku, který vizuálně proměnil kopec, mi připadne zajímavě zvláštní a takřka ikonická, rozhodně však příjemná.

První dvě sloky mi připadají zbytečné, jako by sloužily spíš autorovi než čtenáři, nenavozují atmosféru a ani mi nedávají smysl. V následujícím odstavci nechápu význam kurzívy a za ním zase význam zvětšené mezery. Úseku "sedím na slunci" až "nevěda komu co chci říct" celkem rozumím, poslední sloce jakžtakž.

Malá písmena na mě působí tak, že nemluvíš o konkrétních věcech či lidech, ale o jejich platónských idejích (zatímco Dante by znamenal konkrétního autora Božské komedie, dante je idea člověka, který uvažuje nad cestou peklem, očistcem a rájem, bez ohledu na to, zda takový člověk kdy žil; mohlo by tedy označovat i v současnosti žijícího autora či takového, který se teprve narodí) a beatriz je pouze idea dokonalé (tím pádem vymyšlené, nereálné a nelidské) milované ženy (při troše fantazie by mohla být i robot). Však ani ta Beatrice z Božské komedie není skutečná žena, ale je pouhým ideálem, proto vlastně nedává smysl nazývat ji vlastním jménem. Dává to smysl?

Mimochodem, nehodila by se tato báseň víc do skupiny "metahemeralismus" než do "slámy z bot"? (Ona se tedy hodí do obou...)

Ten příběh se mi začíná líbit. Dva momenty mě pobavily: "Že ty sis zakouřil čarodějné býlí, ty prevíte?...a beze mě!" :-D A pak "Měl by sis sundat ty promočené kalhoty. Vlastně si sundej všechno."

Připadne mi to dost rychlé, úplně jsi přeskočil jakýkoliv svatební rituál. (A ten tam hodně chybí.) Chtělo by to třeba něco takového: http://blanensky.denik.cz/zpravy_region/v-roli-oddavajiciho-drui
d-v-letovickem-isarnu-se-odehrala-keltska-svatba-20150510.html

Jinak, zlepšil ses v pravopise, už jen to ů místo ú v názvu... :-)

Trochu mi nesedí ten nachový orel, pokud jsem kdy viděl/a římskou vlajku, ten orel byl vždy zlatý, nachové bylo jeho pozadí. (Ale nevylučuji, že to střídali, podobně jako komunisté s rudou hvězdou.)

A ten bójský respekt k matce Přírodě je mi sympatický, v dalších kapitolách bych se rád/a dozvěděl/a podrobnosti.

Nezamlouvá se mi začínat příběh bitvou, vždyť i Pán prstenů začíná oslavou narozenin. Ale uznávám, že popisovat bitvu je snažší než zajímavě líčit všední záležitosti (jako se mi povedlo https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=31294-plytka-hygiena-hlav
y ). Při čtení mi vadí, že mi často není jasný podnět věty; někdy ho lze odtušit z kontextu, ale hodně se to plete. Třeba ta věta o krkavcích zní, jako že krkavci s krátkými meči nemají mnoho nadějí a brzy těm rychlejším z Římanů rozevřou své chutné útroby. Ale vzhledem ke kontextu se mi nějak nezdá, že by byla míněna tak. Asi by to chtělo víc používat vlastní jména a vyjádřený podmět.

Potěšily mě přechodníky. Zajímal by mě Tvůj názor na tvarosloví přechodníku přítomného. Já jsem pro to používat jeho ženský tvar (např. těšíc se) pro všechny rody, ale odlišovat množné číslo (těšíce se), přestože to obvykle nemá informační hodnotu, neboť přechodník se vždy vztahuje k podmětu, jehož číslo lze odtušit podle dalších větných členů.

"Freilach a Analeach se mezitím vynořili z křoví severozápadně od tábora a v doprovodu stovek spolubojovníků vtrhli do tábora" zní hrozně neohrabaně. I próze prospěje, když je vypilovaná, jako se Ti to povedlo s Fénixem. Neznělo by třeba "Z křoví na severozápadě se vynořili Freilach a Analeach a vtrhli do tábora se stovkou spolubojovníků" lépe?

A mimochodem, chválím používání typograficky správných uvozovek „“.

Občasné mluvnické chyby už patří k Tvému stylu, ale "pod velením prefekta Maximuse" opravdu bodá do očí. Zvlášť, když jde o Římana. Musí být "prefekta Maxima". Také Římané i Neřímané se v češtině píšou s velkým počátečním písmenem.

Trochu se mi nezdá, že by Římané svému počínání říkali "drancování", ale nevím...

„Konečně někdo, jehož konverzační schopnosti se nezakládají výlučně na užívání sprostých slov se zájmeny,“je moc hezké. :-)

Epické básně mám rozhodně raději než lyrické, ačkoliv pochybuji o tom, do jaké míry jsem schopen/a ocenit jejich poetickou složku. Nicméně práce s jazykem se ti daří a už při čtení mi tvá báseň evokuje představy živé jako film. Ke konci pak vybízí k probuzení vlastní fantazie, což se mi moc líbí.

Báseň má úžasnou atmosféru a příjemně plyne, jen ten poslední verš to nějak ruší; možná tam vadí to opakování "milují se". Nemá to "sladce" být narážka na "spi sladce" jako metaforu smrti? Pokud ano, dal/a bych tam místo toho "usínají sladce".

Krásný a srozumitelný text. Oslovil mě.

taron: Děkuji za návštěvu. Mým cílem bylo vyjádřit určitý estetický pocit, ale druzí lidé takový pocit asi nemívají, tak jim toto vyjádření není srozumitelné.

Severak: Proč ne? Stačí trochu lingvistické vášně.

Poznávám v tom tvůj styl a líbí se mi, i když ještě bližší by mi bylo víc přemýšlení a méně humoru. Ale ten humor ti opravdu jde, je takový "fejetonový", negradující; neshazuje čtenáře z křesel, ale jemně je baví od začátku do konce. Připadá mi, že tomu chybí závěr; chtělo by to ještě chvilku pokračovat a dodat nějakou tu katarzi jako třeba "To byl dneska zase den."

Pokud ti nejde psaní, máš nejspíš buď málo inspirace (tzn. málo čteš a vnímáš), nebo málo spánku. Poslechni si https://www.youtube.com/watch?v=iUr-9jb1ypY , třeba tě trochu naladí. ;-) A podle Virginie Woolf je k psaní také potřeba "vlastní pokoj", tedy klidné místo, kde tě nikdo nebude rušit nebo po tobě něco chtít.

Velmi pěkně vyjádřená myšlenka. Já tvorbu literárního díla obvykle přirovnávám spíš k semínku, které vyklíčí, roste, vykvete, plodí a pak případně časem degeneruje, pokud ho mezitím autor neopustí. A chce to vystihnout tu správnou chvíli, protože tak jako člověk se v průběhu života mění, něco získává a něco jiného přitom ztrácí, i dílo, jsouc tvořeno, každou změnou něco získává a něco jiného ztrácí. Zpočátku je obvykle divoké a vášnivé, stejně jako jeho psaní, ale časem získává zodpovědnost a ušlechtilost, stejně jako autor v přístupu k němu. Nemyslím si však, že by jedno bylo cennější než druhé. Souhlasím s Amélií M. Třeba na seriálu Neon Genesis Evangelion jsem si asi nejvíc vychutnal/a tu nedokonalost a opravdovost. Rebuild of Evangelion dovedl sice k dokonalosti vizuální efekty, ale už mě neoslovil. Ta počáteční "jiskra" už v něm chyběla. Dost podobné je to se Star Trekem; z původního seriálu se mi líbí skoro tři čtvrtě epizod, z těch nových už většinou jen občas nějaká.