Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat.

Jak se to tak stane, že se ti jediná noc vryje do paměti, zároveň zestárneš, zmoudříš, a tak se ti pomalu začne měnit život?

„Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?“chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.

Co jsou to za lidi? A kde je vždy ten zbytek? Proč zakládáme večeře pro čtyřicet lidí a vrátí se jich šest? Vysvětlení bylo velice jednoduché.

Onen číšník stál u sudu s pivem, v rukou kýbl a hezky z výšky, aby nebryndal ho vyléval do sudu s pivem. Jenom blbce by nenapadlo, co dělá.

„Která kráva zakládala snídaně!?“ řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně?

Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle.

Žádný vrchní neměl rád, aby někdo z jeho podřízených věděl, jak se pohybuje částka spropitného, a už vůbec ne jak s ní zachází.

ZAVEDU VÁS DO ZÁKULISÍ HOSPOD, HOTELŮ A BARŮ. POJĎTE SLEDOVAT PŘÍBĚH MLADIČKÉ LENY, JEJÍ KARIÉRU, LÁSKY, TRAPASY, RADOST I NEŠTĚSTÍ.

Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

[b]Psal se rok 1989 a přišla sametová revoluce. [/b] Demokracie. To je něco.

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Když jsme opět jeli na chatu, Pavel se tvářil tajemně a že má pro mě překvapení. Byla jsem zvědavá, co to bude tentokrát, jeho překvapení byla vždy jako bomba.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Ona, jeho žena šla s ním i s dětmi. Posadili se všichni na druhý konec čekárny, aby neměl šanci se ke mně ani přiblížit.