Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

nenávist po 100 letech kdy při pátrání v matrikách se podařilo dohledat jméno toho kdo měl být otcem mého praděda....

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Další zážitek z "důchoďáku"

Nějakou chvíli jsem pracoval v Domově klidného stáří

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

Pár příběhů z mého dětství. Vězte, že strýc Věrek byl živel.

„Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Byla to krása, ale jeho účelu to moc nevyhovovalo. Našel proto raději velký modrý šátek a vyměnil ho za klobouk. Pečlivě ho uvázal, upravil a pak si sednul, zapálil si a obdivoval ten malý „dřevěný“ zázrak. V duchu si tleskal a poklepával na rameno. „Seš dobrej, Fando, fakt seš dobrej.“

Chvílemi dílna připomínala zamlžená blata a jejich věrný pes Míša, který občas přišel Věrka zkontrolovat, připomínal v tom zakouření psa z Baskervillu. Když potom dílnu opouštěl, kouřilo se mu z kožichu ještě několik minut a mezi vykulenou drůbeží vypadal přímo démonicky.