Homér: děkuji za odpověď :-)

bylo by to super kdyby to nebylo svázaný tim aby se to nerýmovalo,zdá se mi že z toho ten rým dělá dětinskou záležitost aniž by to tak bylo

korálek: Díky! Já teď píšu akorát v té veršotepárně, to se ještě přinutím, i když se sirkami pod víčky. Rychle to sfouknu a padám za vlast...:-)

jjj krásná, líbí :-)

LadyLoba: Najdou si stejně vyrovnané zaslepence a umřou nudou, umělou spokojeností. Ale víš jak, možná je to úplně jinak, mě se radši na nic neptej.

název výstižný, nádhera :-)

čekání na smrt rodiče je velmi bolestivé, ať je to krátce, či dlouze..., a pokud smrt nepřichází, pak si už i sami přejeme, aby přišla a ukončila to trápení blízkého...není místo na výčitky, možná ani místo na přání...

nejvíce mě zaujaly první slova poslední sloky

krásné

jéé, to je nádherná věc.. zvlášť se mi líbí, že něco tak hezkého umí napsat muž..

Myslel jsem tím spíš strach ze smrti obecně. Když tu báseň ale čtu znovu, napadá mě spousta otázek.. Je jeho matka nemocná dlouhodobě a těžce? Je pro ni už život utrpením? A proč má syn pocity, že jeho život tam venku ubíhá, když by se měl smrtí jednoho z nejbližších lidí zastavit? Jaký k ní měl vztah? To všechno jsou otázky, které visí mezi řádky a čtenář si je může pouze domýšlet. A myslím, že každý to bude vnímat jinak, tak jako každý vnímáme jinak umírání. A tím je ta báseň velmi zajímavá a plná emocí...

Mně teda nepřipadá negativní a celkem jsem se v ní našla, má atmosféru a líbí se mi

Orionka: život válcuje smrt, smrt válcuje život.. a co teď? tady nemáš na výběr, at se zachováš, jak chceš a) jsi tam, ale chvílemi si přeješ, at už to skončí b) nejsi tam, nemáš na tu "podívanou" .. jisté míře výčitek neutečeš..

moc se mi to, jak si ukázala bez obalu prstem na problém, líbí..

Amadeo´´: Tvůj komentář mi udělal velkou radost. Jestli jsem bodla do citlivého místa a přinutila k zamyšlení, přesně to splnilo účel. Když píšeš o strachu, myslíš tím strach, že se do této situace dostaneš, nebo strach, že ji budeš vnímat podobně?

Amelie M.: Moc děkuji za zasvěcený komentář. Já s tím naštěstí osobní zkušenost nemám, je to směs vyčtené inspirace a fantazie, tak jsem ráda, že jsem to trefila. Opravdu myslím, že se po určité době člověk těmto otázkám "kdy už?" neubrání, je to lidská přirozenost, prostě drsná realita, život válcuje smrt. Ale zároveň asi cítí, že jsou to nepatřičné myšlenky, že by si měl vážit každé chvíle s tím, kdo odchází - je v tom rozpor, který mě zajímá.

Ty jo, nestává se často, aby mi po přečtení nového díla tady na Psancích běhal mráz po zádech (a myslím, že to není tou bouřkou, co právě venku řádí). Mám rád básně, které člověka nutí se zamyslet, které jdou svou myšlenkou až do morku kostí a bez vytáček a přímo bodnou do těch nejcitlivějších míst. Najdou ten strach, který si nechceme připustit, skrýváme ho ale neskryjeme, protože je naší součástí, je v nás. A to je dobře, protože kdyby nebyl, čím bychom potom byli my? Překvapila jsi mě a velmi příjemně. Ta básnička je krásná.. smutná ale krásná!

uff, ty mi dáváš.. protože mám s tímhle slušnou zkušenost, musím uznat, že se ti to velmi povedlo.. od poloviny třetí sloky skoro nedýchám.. to je prostě.. jo, jo! palec hore..

PS: i po formální stránce ti to sedlo pěkně myslím

Jiří Turner: Rozumím, taky to tak někdy mívám, ale zrovna tady mě polorým neruší. Nevím, možná subjektivní vnímání autora.

Orionka: To snad ani ne, že bych měl takové nároky na rým, ale tento je jiný než ty ostatní, což mě trochu ruší.. Jinak si myslím, že není problém báseň stvořit s takových polorýmů, pak tam ovšem může působit rušivě rým plný.

Orionka: Po tom, co jsi to napsala, je to už jasné a logické. Asi mě zmátla ta "samomluva", jako by umírající mluvil se svou již mrtvou matkou.

Jiří Turner: Děkuji za komentář i za podnět, určitě by to takhle šlo. Ale já poslední dva verše pokládám za zrýmované :)). Asi nemám na rýmy tak vysoké nároky...

Jiří Turner: O porodu to není, námětem je umírání matky a vypravěčem syn. Nenapadlo mě, že by v tom mohla být nejasnost, co konkrétně tě zmátlo?