Amadeo´´: Dík, přitom je to taková blbůstka s trapným názvem. Zajímavé je, že tomu říkáš poezie. Ano, shazování mých primitivních nápadů, to je má specializace.

V první chvíli mne ten text nadzvedl ze židle ( tedy ta jedna konkrétní část ) Na to abych s ní nesouhlasil nemusím mít v rodině nikoho nemocného, ani nemusím pracovat v oboru, na to stačí drobet empatie. Pak jsem si přečet vysvětlení autora a řek jsem si "no teď jsi tomu nasadil/a korunu". Na druhou stranu si nemysím že to od autora byl (vůči dlouhodobě nemocným) zlý úmysl. Spíš to vidím na mimořádně nešťastné vyjádření. Argumenty už za mne v diskuzi vyjádřila Amelie - k tomu není co dodat.

Amelie M.: Děkuji Ti moc.
:-)

Amelie M.: K lesu je to u nás dost do kopce, o nějakém klacku bych to nezvládl.
Dík.

mechanická okurka: Chtěl jsem vytvořit kontrapunkt mezi prvními pěti a posledníma dvěma. Možná to tak docela nefunguje...

Amelie M.: Díky

Páči sa mi. :)

DDD: To je právě ten problém. Myslím, že vždy interpretujeme text i na základě vlastní zkušenosti. Můj manžel je nevyléčitelně nemocný. Možná proto beru text jinak. Nemyslím, že by nevyléčitelná nemoc měla upřít člověku právo být platným členem společnosti, dávat i brát. Možná více než solidaritu bychom někdy potřebovali vyšší miru porozumění. Nicméně i nevyléčitelná nemoc je široký pojem a zobecnění je vždy velmi nepřesné.

Ono by asi mělo úplně jinou váhu, kdyby tohle psal onen nevyléčitelně nemocný. My to (zaplaťpámbů) můžeme nahlížet jen svými osobními, nepochybně zkreslenými, pohledy a představami. Souhlasím s Amelií, že ta původní myšlenka zněla bez dalšího osvětlení opravdu dost podivně a první, co mě napadlo, bylo: Proboha, proč zavrhovat solidaritu, když to je jedna z nemnoha věcí, ve které se lišíme od zvířat? To s tím braním a dáváním - hrozně se mi líbí ta myšlenka: Pomůžu - a třeba jednou, kdybych sám potřeboval, pomůže zas někdo mě. Není v tom žádná podmínka ani zištnost. Jen lidskost. Zajímalo by mě, kdo z nás může za sebe dopředu říct, že, pokud ho někdy potká to, o čem se tady píše, v sobě najde tolik síly, že to nevzdá a ještě bude ze sebe rozdávat. Jistě - takových je samozřejmě řada. Já sám za sebe to ale jednoznačně říct neumím. Co vy?

Amelie M.: To je podobný argument, jako říci, že není možné koupit žlutou růži v květinářství ve chvíli, kdy jsem ji tam zaplatila a spokojeně si ji nesu domů. Evidentně to možné je, neboť se to stalo. Můj výklad je možný, neboť jsem si tak uvedený odstavec vyložila. Text k tomuto výkladu tedy prostor dává. Dle tebe je můj výklad nesprávný, nikoli nemožný. Respektuji tvůj názor a na svém prvním výkladu trvám, ale to už je zbytečné dále rozebírat.

nic moc: si piš! a moc hezky :)

Amelie M.: To mě těší, že mých pár řádků zarezonovalo. :)

Meluzina: máš právo na nesouhlas a já ti ho neberu.. já si zase dovolím trvat na tom, že mnou zmiňovaný text tak, jak je podaný, nedává prostor pro tvůj výklad..

to, jak to singularis opravdu myslel/a, což nám následně sdělil/a v komentáři, je už věc jiná..

Moc zajímavě podaná, do dnešního šedého počasí vnesla paprsek nostalgie...

Amelie M.: Nesouhlasím. Já text pochopila jinak než ty, což znamená, že nebyl napsaný nesprávně. Jen jsme každá promítla do pochopení textu i svou osobnost, zkušenosti, náladu atd. To je zcela přirozené. Každý literární text nabízí celou řadu interpretací. Dovolím si dokonce říci, že opravdu málokteré sdělení je zcela exaktní. To je konec konců i jeden z problému třeba práva a důvod, proč kromě doslovného čtení zákona existuje i tzv. litera zákona.

Meluzina: díky :) i to je jedna z variant, která mne napadala, když jsem to četla.. jenže to je to, o čem píšu dole - je to už jen naše vlastní domýšlení.. text je jasně podaný

::::

Singularis: ano, tvé myšlenky podaly velmi zúžený pohled na problém.. pracuji v profesi, kde solidarita, je základním kamenem, kde je třeba nějak se chovat, zvažovat volbu slov, protože stačí málo a udělá to zbytečně víc škody, než užitku.. jsou samozřejmě situace v životě, kdy ti to projde, ale pak jsou věci a chvíle zásadní, kde bychom měli zvažovat, jak své myšlenky podáme, a za takové pokládám třeba myšlenku tvou.. podání je velmi nedokonalé vzhledem k tomu, co jsi opravdu chtěl/a říct..

i u těch dočasně nemocných, pokud doteď přispívali státu, nevidím jako solidaritu druhých, když dostanou nějaký mrzký peníz, pokud se ocitnou na neschopence.. je to navíc jejich právo.. a ruku na srdce - kdo z nás by platil na druhé, třeba právě ve formě daní, kdyby opravdu nemusel? solidarita vychází z toho, co pro druhého udělat chci a ne z toho, co dělat musím, k čemu jsem nějakým způsobem donucen..

pokud se vrátím k tvému příkladu - nemusí to být ani fotograf.. pokud člověk oslepne, pak už je to prostě všechno na pytel.. je to šílenost sama o sobě a určitě bychom si to nikdo dobrovolně nevybral.. velmi výrazně se snižují jeho šance na uplatnění na trhu práce, naše společnost na to není stále připravená, pokud najde práci, pravděpodobně bude podřadná, špatně placená, neuspokojí ho a na to se nabalují další věci.. přijdou psychické problémy, pocity méněcennosti, takový člověk ztrácí motivaci k čemukoli, i kdyby chtěl, není schopen se pohnout dál.. a poukazování okolí na to, že se málo snaží, situaci ještě zhoršuje.. nejsem pro falešnou a přehnanou lítost, ale pro obyčejnou empatii a reálnou podporu.. blbé je, že na to, co jsme osobně neprožili, jsme často větší experti, než na vlastní život.. věci nejsou totiž tak snadné, jak mohou na první pohled vypadat a vždy je dobré, zkusit se alespoň na chvíli do jeho situace vžít.. - jak by mi bylo, jak by to na mě působilo, jaké bych měl možnosti..?

co se týká peněz.. vůbec mi nevadí, pokud se vynakládají finanční prostředky na nemocné.. tohle já prostě neřeším.. když je někdo nemocný, tak by peníze na léčbu mít měl.. vadí mi, když jako trapáci sbíráme víčka, aby mohl někdo na operaci, kterou potřebuje atp., zatímco například ve sportu či politice atp. se točí nehorázné peníze.. proboha, kde to jsme? a co třeba taková eutanazie - nedovolíme ji, protože jsme strašně chytří a humánní a udržujeme život za každou cenu, i když už postrádá smysl a důstojnost.. a přitom by ušetřila spoustu peněz..

a naposledy k té solidaritě - ještě vyšší level solidarity, než na někoho přispívat finančně, je to, že druhému daruješ svůj čas..

a malá poznámka k poznámce - před filmem byla knížka. skvělá.:)

vážně cením zmínku o pollyanne. tu už jsem dlouho neviděla.

Meluzina: Děkuji za komentáře. Ta myšlenka, že "nevyléčitelně nemocný má nemoc jako součást svého já, musí ji přijmout a snažit se i nadále mít co dát", tam určitě je a podařilo se ti ji vyjádřit mnohem srozumitelněji než mě. Souhlasím s ní; okolnosti nevyléčitelně nemocnému nemusí dovolit uspět, a i když neuspěje, zaslouží si nezbytnou pomoc od druhých, ale snažit se musí, protože by bylo prostě nespravedlivé hned požadovat pomoc od druhých a nedělat to, co mohu udělat sám/a.

Amelie M.: Nečekal/a jsem tak prudkou reakci a omlouvám se za to, jak jsou ty myšlenky podané. Podal/a jsem je tak, jak mě napadaly, a nyní mi připadají sobecké a připadá mi, že podávají velmi zúžený pohled na problém (třeba už jen proto, že se vůbec podrobněji nezabývají těmi nemocemi z vnějších zdrojů). Singularis to nemyslel/a tak, že by se lidé o nevyléčitelně nemocné neměli starat či jim pomáhat, spíš že by k nim měli přistupovat jinak. Solidaritu mínil/a jen v peněžním slova smyslu – zatímco vyléčitelně nemocní (např. ti s nachlazením) mají mít možnost dočasně "odejít" z normálního života, vzdát práci a rozvíjení vztahů, aby se rychleji uzdravili a zase se do svého normálního života vrátili a ve všem pokračovali, na což potřebují solidaritu (příspěvek) od těch, kdo jsou ještě zdraví, nevyléčitelně nemocní si takové zacházení nezaslouží, pokud je jiná možnost. Pokud třeba profesionální fotograf oslepne, jistě už nemůže fotografovat, ale nebylo by správné, aby na život úplně rezignoval a do konce života ležel v posteli, "léčil se" a pobíral peněžní podporu od ostatních, když mu to stejně nepomůže; měl by se naučit něco jiného, co i jako slepý dělat může, a v tom jistě potřebuje pomoc společnosti (např. další bezplatné vzdělání). Uznávám ale, že to není dobrá myšlenka, protože nepočítá s lidmi, kterým náklady na udržení jejich života (např. léky či nemocniční péče) dlouhodobě přesahují maximum, které jim jejich stav dovolí společnosti vrátit. Tam asi univerzálně dobré řešení prostě není a asi je lepší jim platit, i když to nikdy nebudou schopni oplatit.

Ber to spíš jako nedokonalou myšlenku, která napadá člověka s oslabeným myšlením ve snaze motivovat se k vyléčení.

Tvoje reakce mě přimněla k úvaze o solidaritě mezi starobními důchodci a napadla mě zajímavá věc, i když s tímto textem příliš nesouvisí – starobní důchodce nakonec dostane tím méně od ostatních, čím je mu hůř; pokud totiž brzy zemře, jeho podíl na celkové částce vyplacených důchodů bude nižší, než kdyby mu bylo lépe, a žil tedy velmi dlouho.