Ještě ti nevadí, že nahlas chrápe...

Potěšilo mě, že jsi myslel na podobné téma jako já, ale tvoje představa mi připadne přehnaně zjednodušená. Smrt je něco tuze složitého; z definice jde o okamžik bezprostředně za posledním okamžikem, kdy můžeme lidské tělo jako celek považovat za živé. I po smrti v něm neustále něco živého je − orgány a jejich buňky umírají postupně a miliony mikrobů, které má člověk v těle, zůstanou naživu také. Dokonce do určité hranice ještě dokáže lékařská věda tělo více či méně „oživit“ a tu hranici se daří po malých kouscích posouvat dál (i když to trochu připomíná nekromancii); pokud k tomu dojde, jednoduše prohlásíme, že o smrt nešlo. (Drásá mi nervy, když o sobě postavy v seriálech prohlašují, že už zemřely dvakrát...)

Tělo zabití rozhodně nepřijme „pokorně“ − u zdravého člověka snad všechny orgány dělají všechno, co mohou, aby nezemřely. Jen to prostě někdy nestačí. To je jako když máš ve škole napsat písemnou práci na téma, o kterém nic nevíš − můžeš se jakkoliv snažit, ale stejně nejspíš dostaneš pětku. (A pokud ne teď, tak příště.)

A nesouhlasím s tvrzením, že pro nesmrtelnou bytost není mezi časovými úseky žádný rozdíl. Kdybys byl nesmrtelná bytost a měl hlad a já bych ti nabídl/a dobré jídlo buď za pět minut, nebo za pět set let, to bys viděl, jak horlivě bys ho chtěl hned! I pro smrtelného člověka je přece velký rozdíl mezi „dnes“ a „zítra“, přestože se to z hlediska desítek let života zdá jako zanedbatelná chvilka.

... kdeže jsou ti páni?

V životě nerovnost, ve smrti rovnost.

Jinak pěkná, díky :)

:D

Amelie M.: Pochopila jsi to správně a moc ti děkuji za úsilí, které jsi tomu textu věnovala, i když bylo asi zbytečné. Zajímalo by mě, v jakých myšlenkových pochodech jsi se ztratil/a a co je vyvolalo. Asi se mi tu myšlenku nepodařilo popsat moc srozumitelně, což mě trochu mrzí, protože je to dost jednoduchá věc.

„jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn“ − to se samozřejmě může stát, jenže někde jsem četl/a ponaučení, že vždycky nám něco uniká, protože všechno stejně projít a usledovat nemůžeme, takže je to vlastně jedno. Když nám něco unikne, přijde něco dalšího a nemá smysl se tím trápit. Já tomu celkem věřím, tak se tím netrápím. Něco mnohem horšího je systematická cenzura − když něco cíleně organizuje, aby nám a pokud možno i všem dalším něco uniklo. To je pak zlé.

Pajalord: Pěkně děkuji.

Hezké :)

super

Hledím si do očí...
Rozdíly blednou.
Náhle se stáváme
zas jedním, jednou... povedené

Některé obraty jsou vážně pěkné - panenka s mákem i louskáček.

Homér: willon: Děkuju za nakouknutí!

evelína: Děkuju, jsem ráda, že se líbí!

Amelie M.: Děkuju!

Tohle nemá ani hlavu, ani patu.
Ale třeba jsem hlupák já.

upřímně mi ten tvůj text dal trošku zabrat, po prvních pár přečteních jsem se v tom ztratila (možná jsem o tom přemýšlela víc, než je zdrávo) než mi došlo, že je to asi myšleno opravdu tak jednoduše, jak jsem to nejdřív pochopila.. tedy, pochopila jsem to takhle - pokud něco někam vkládám, dám k tomu nálepky s ohledem na obsah vložené věci.. čtenář má pak na výběr, jestli to chce číst nebo ne.. a vyhne se tak něčemu, co ho dráždí, co nerad čte atd. a naopak si vybere to, co ho opravdu zajímá.. anebo se tam jde cíleně zhádat a vybere si první zmíněnou variantu.. a všichni si přijdou na své..

jo, proč ne, já bych to docela brala.. :) otázkou je, jestli to lidé dokáží správně onálepkovat a jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn, kdo ví.. například ten potenciálně nevhodný obsah na you tube často z mého pohledu není nevhodný.. no a přesto je tam upozornění.. je to hodně o osobních pohledech na věc..

PS: pro mě by třeba zrovna nálepka "spoiler" byla jedna z nejdůležitějších.. :)

Já bych si dovolil nazvat tohle poezií.

willon: Psavec: PrimaDen: Děkuji všem :)

...a pak přišla polednice.

Nic ve zlém, i tak se to dá vnímat.
:-)

Meluzina: Cíle originálního autora mohou být velmi různé. Někdo píše proto, že na knižním trhu něco postrádá, tak se to pokusí napsat. (Toho pak jen zklame, když zjistí, že ostatní nepostrádají to, co on.) Jiný autor zase může psát hlavně pro vlastní zviditelnění a propagaci svých názorů. (Toho pak asi neuspokojí prakticky žádné množství čtenářů.) Někdo může psát z nadšení pro něco a někdo zase může být beznadějný grafoman, který píše čistě pro vlastní psaní a ani by to po sobě nepřečetl. (Ten pak nemá moc důvod stát o nějaké čtenáře.) Někteří autoři píšou pro vlastní děti, ale ti nebývají originální, protože děti jsou ještě nezkažené, takže pro ně originalita nemá žádnou cenu. (Ale myslím, že knihy vyzkoušené na vlastních dětech bývají obecně relativně kvalitní.)

Takoví autoři tedy nemají skoro nic společného. Síť odběratelů si autor může vytvořit, pokud najde lidi, kterým jejich tvorba k něčemu opravdu bude. A to je často ta potíž, protože dnes většina čtenářů, kterém jsem potkal/a, očekává mainstreamové knihy a většina knihkupectví jim je nabízí v nedostižné kvalitě, takže v tomto není žádný prostor pro něco nového a originálního.

Navíc čím originálnější dílo, tím nižší je pravděpodobnost, že vůbec k něčemu bude, a málo originální dílo zase může být snadno nahraditelné jinými.

Děkuji za myšlenky.

Amelie M.: To mě velice těší. Nějaký takový účinek na čtenáře jsem si představoval/a. :-)