Moc hezké. A závěr je nejlepší.

No jo. Hus a jeho nabodeníčka. Odstranil sice spřežky, ale netušil, že v době počítačů se to stane problémem.
(Naštěstí jsem zvyklý z "dřevních" dob bez české lokalizace na texty bez diakritiky).
Takže - krásné i když hodně smutné.

Klasika! Tvůj humor neomrzí.

Dobrá úvaha , dobrá myšlenka....popis doby

Být prostorem je základním úkolem každého člověka.
Druhým úkolem je ten prostor ctít a tvořivě jej sdílet s ostatními.Třetím úkolem je napomáhat kolektivnímu duchu nás všech s harmonizací života čímž je samozřejmě prostor sám.

A pak že kaštany nejezdí stopem.Taky nějaký příště svezu.Dáme cestou pokec na úrovni energií. Možná mi poví kde by chtěl růst, kam má namířeno a já ho na oplátku za hřejivý pocit v dlani nakonec zasadím. Může z toho být i celoživotní přátelství. (-:

Podmanivý popis duševního rozpoložení bytosti, která očekávání vkládá na bedra klávesnici.Písmenka jsou putující energií,shlukem, rojem slov, který putuje vesmírem.

človiček: Díky za nakouknutí. Já jen že to není o tom. Ale to je celkem jedno, text si prostě žije svým životem.

Bosá noha tančí
barvy vůní stačí
boty mlčky hledí
jak doteky se mění.
Ráno je nejlepší v Neděli
(-:

Negace jsou dneska šlágrem ,tak to bude asi chytlaví.Možná to i prosvětlí stíny a nebo je to kontura, vytažení postojů.Má to opodstatnění, ale na mně je to moc příkré(přímočaré).Což je zajisté záměr.

Z pod šatů okvětí stočeno do poupěte
motýl na bliznu zaletí, svět náhle kvete.

Děkuju,ale jen říkanka...

Paráda.

Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...

Svatá pravda. Někdy je třeba naředit krev, aby život začal proudit.Ne vždy to ale funguje-že? (-:

Svět je v péči bohů, potažmo jejich potomků-lidí.

skvělé! :)

Supr!

Martin42: Ano, každá destrukce má své mechanizmy zániku.Každý konec je ale v podstatě jen defragmentací nových etap. Není třeba se tím trápit , protože nedokážeme stvořit věci nové bez použití špatných, starých postojů. Květiny prosperují díky hnoji. Je hnůj špatný? Nikoli, je nezbytný!

Přesto minulost tvoří letový plány našich současných životů. Jen nám jsou skryty.Jen tušíme kam letíme.(-: