Takhle lásku kdyby lidi chytli.Reportéři by byli v pytli.

Moc hezké.Dávat je dobré. Dostávat je milé. Nedostávat je smutné. Nedávat je destruktivní.

Sebastián Wortys: „Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec.“ – Nevím proč, ale tato věta mě velice pobavila. Ještě teď se jí směji. :-D

S vnímáním myšlenek přesahujících interpretační schopnosti čtenáře je to zajímavý nápad.

Děkuji za přečtení a komentář.

Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)

magdalena: Děkujiu za návštěvu.

Martin42:

Chválím,
to má tedy hodně něco do sebe.

Psavec:

pěkné, jsem se zasmála, ale je to pro někoho i realita a takovému už do smíchu není,..

slavek:

Pěkné.
A co šeptá Tvůj hlas?

Dozvíme se asi, v další krásné básni.

slavek:

Děkuji,
nu to nevím, asi udělat ze sovy a skřivana jednoho sovo-skřivana, nebo - li dva v jednom,..v dnešní době žádný problém. :)

človiček:

Ano, taky to tak mám, ale pak ty desetiminutovky jsou osvědčené, je potvrzeno, že takový restart vydá za více jak hodinu spánku,..takže žádné výčitky.
Jinak s dcerky je již dávno dospělá žena, ale je to jako by to bylo včera,..

slavek: tak nějak

Dívka v modrém: Děkuji a jsem rád že se líbí :D

Bylo mi řečeno, že tato povídka se podobá surrealistické cestě, jakou se Víťa dostal k Nicku Herbertovi v knize Wesmírný omyl (2011) a z tohoto hlediska určitou měrou souhlasím. Avšak ten proces ve Womylu je o něco logičtější, než se na první pohled zdá.

Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec. Víťovo vědomí je nejprve odpojeno od vnímání reality a pak se jako jakýsi myšlenkopocitový avatar dostává do své mysli, kde se jeho představa o okolnostech toho stavu asociativně stává novým místem, kde se nachází. A když se Nick Herbert snaží dočasně propojit světy jejich myslí, tak se Víťa ocitá v jakýchsi syntézách volných asociací dvou různých lidí. Proto se tam postupně objevuje třeba jak brašna, tak hřebíky.

Každopádně ta Víťova mysteriózní surrealistická cesta je inspirovaná mj. mým zážitkem, když jsem jako dítě měl vysokou horečku a různě jsem při tom blouznil.

Co se týče povídky Kámen logiky, tak z absurdního úseku mi nejzajímavější připadají části s cukrárnou a první, kde je výrok: "Bezdomovec prodal Evropu indickému králi!" I když myslím, že bych dokázal vymyslet ještě o něco bláznivější, což však určitou měrou může záviset i na vkusu čtenáře.

A ještě mě napadá, že někteří čtenáři mohou některé sofistikované myšlenky vnímat podobným způsobem, jako tu nesmyslnou cestu, přestože mohou být logické, jen přesahující interpretační schopnosti daného čtenáře.

Jé, ta je milá! :-)

slavek: moc ti děkuju!

slavek: děkuju za milý komentář :-)

Přiznávám, že haiku není zrovna můj šálek kávy.
Toto mě ovšem dost zaujalo. Pěkný, dík.

A místo krás, najdeš jen mráz,
co vzdorovat mu umí
jenom zimostráz.

Dobrá.

basak.venda: Díky.

K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.

Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“

Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.

„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.

Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.

Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.

Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).