Myslím, že ty personofikace z toho dělají něco víc než klišé. Hezky napsané.

Hm... Ale je pravda, že na povídku je to krátké.

Nost.:
Děkuji, že opět jsem byla tebou plně pochopena!!!:-)

Mně vdova naštěstí nenavštěvuje. Možná mně občas sleduje z povzdálí, ale nepřijde. Jsem za to ráda...
Jinak, je to zajímavě napsané, má to nápad. Ale trochu mi z toho běhá mráz po zádech, když vidím jak otevřeně o tom píšeš... Ale věřím, že zas tak zle není...

podzim...
strom ztrácí listy
člověk iluze,
jaro přínáší nové...
tedy listy určitě

jednou budem za hvězdami,
ústa, šepot, objetí
věř, my nebudem tam sami
přítel Měsíc bude s námi,
tedy Měsíc, já a ty...

Měla jsem slzy v očích, ale možná je to jen tím, že mi hraje tichá hudba, kolem je tma a je mi nějzk smutno.
Anebo to na mě takhle zapůsobilo.
Líbí - velmi.

a nekdy to proste nejde... co.

někdy je těžký žít...

škoda že navždy dokáže být i nikdy....

Když zřím Tě, též se mi dech tají,
a náhle zastavil se čas,
oči Tvé něžně promlouvají,
jim naslouchal bych zas a zas...

Srdce mé v oceánu touhy
zmítá se, ale pluje dál,
bez Tebe jsem jen stínek pouhý,
s Tebou všech milovníků král!

Tak jenom bojuj za nás oba,
i já se zdatně budu bít
za Lásku, co naplní oba,
za nekonečně krásný cit...

Chci být pramínkem vody živé,
co ze srdce Ti vytryskne,
spláchne Tvé chmury zádumčivé,
a v očích plamen zažehne!

pláču.... proč nemůže být láska tak jednoduchá jako když nám bylo pět a my se nebáli říct "pojď"...

Do posledního dechu
zpívej si se mnou dál
a neztrácej se v spěchu,
jednou bys litoval,
že nabízenou šanci
"být šťasten" jsi tu vzdal,
s kouzelnou elegancí
pojď podzim změnit v máj!
Tak protančeme spolu
ten zbytek všech svých dní,
nepodléhejme bolu,
a splňme si své sny!
Až na nebeskou bránu
my zaklepeme pak,
andělský sbor v tu ránu
k nám obrátí svůj zrak
a se závistí v oku
nám bude krásně pět
o kráse o nich roků,
v nichž klaněl se nám svět!

Ztrácíš se v mlze poznání
a slova mlčky jdou,
srdce se smutku nebrání,
jen hýčká touhu svou,
co potají v něm rozkvétá
jak kytka pohřební,
a slza v oku ukrytá
ta také svoje ví...
;o(

Když pramínek slz smutku pel
smývá, spal chmury na popel,
venku se rozednívá,
Naděje tiše zpívá,
jak povstala zas z popele
jak bájný Fénix, vesele
vstříc osudu jít máš,
vždyť stezku Lásky znáš...
;o)

Beru Tvá dílka od konce
a duše má si sní,
ukrývám s bázní lakomce
pocity nevšední...

A dlouhý průvod otázek
též vynořil se hned,
zdá se být skoro bez konce
a nikde odpověď...

A pravda jako v Bastille
v Tvých verších ukrytá
se zjevuje mi unyle
a srdce již ji zná!

Ve víně bych ji nenašel,
kdybych jak duha pil!
Jenom když do sebe bych šel,
snad bych ji objevil...;o)

Díky Míro! Tvůj maxi-koment je milé překvapení:-)

Je to nádhera, Ivko!
Člověk se přitom tak nějak zasní,
svět zas být zdá se tajemnou básní,
kterou sám píšu, /a Láskou zkrásní!/,
stačí pár slůvek...Není to zvláštní?
A ten skvělý a mně poněkud povědomý obrázek/ i ta svíčka symbolizující věčný plamínek naděje/, ten dojem jen umocňují...

Já v lůně solné jeskyně
svou duši topím ve vině
a posléze i ve víně,
ač navenek tak nevinně
se stále diví oči mé,
že léto už je ztracené...
A vzpomínka na verše Tvé
rty samou Láskou zrozené,
ta ke smutku mne dožene
a nesnaž se tvrdit že ne!
Zřím stromy listů zbavené,
a splín teď sídlí v duši mé,
snad podzimní van odžene
vzpomínky na sny ztracené
a srdce v touze zmatené
čas v potu tváře dožene,
jeden druhého najdeme,
Ty schoulíš se v náruči mé,
já líbat budu rety Tvé,
víc již se nerozejdeme,
vše rázem bude nádherné,
tak, kde se touláš, štěstí mé?...

není slov.. dostala mě...

jako aliwien..
urcite v tom je neco co pro tebe citove znamena hodne... jsou v tom tvoje city... ale mne to nic nedalo...