Na umíranou..... to je tak krásně romantické, hele.
Celý se v tom vidím. (musel jsem se opít, abych potlačil svůj štít sebevědomí a prohlédl jak zoufelý stav prožívám) Ten smutný nepoměr mezi věcmi, které chceme a které nám někdo brání mít. Proč tak často zůstává jen u chtění? U vysněných tužeb? Věčný romantik (a sadista v jednom) někde ve mně mi našeptává, že to je přece to pravé, to krásné, to nádherné věčné putování za něčím, co nemůžeme nikdy mít, to přibližování se limitě funkce x, které se blíží nekonečnu. Prostě to permanentní štěstí. Ale jen dokud nás to baví. Dokud máme sílu. Dokud umíme si uvědomit, že krásnější je cesta a ne cíl. Cíl je konec. Smrt. Pochopení. Nenásleduje žádná recyklace a tak je to i s touhou. --------- jen nějakým neuvěřitelným zázrakem se znovu obnoví a nese známky čehosi nového. Není to jen iluze? Netoužíme vlastně pokaždé po tomtéž?

Investoval jsem do plynové masky. Ono se to hodí, když náhodou přijde válka a tobě se nechce dýchat sarin třeba. Ovšem nasadil jsem si ji a v vypadal jsem v tom jako mravenec. Jaksi odlidštěn. Zcela zuniformován do podoby futuristické příšery. Je to maska! Buď si harlekýnem, buď si batmanem, pokaždé chceš hrát jinou roli, takovou jaká se ti právě hodí. Ale jako každá rozumem obdařená bytost máš svaté právo ji z toho druhého strhnout a dokázat, že je to jen umělá přetvářka a že žádná touha se před ní neschová! Žádná!

Upřímně, vypil jsem osm skleniček Pálavy, ale stejn ě jsem si té čárky před A všiml.... no nic, to jen na okraj - ono člověk co hledá dokonalost a má depku cítí v každé chybě jakýsi vyšší účel, jakou si boží proszřetelnost - úděl, to je to správné slovo....... jsi básník svými verši věčně zamilovaný. Budiž proklet, či věčně uctíván, já nevím, co je horší. Zda se trápit láskou, nebo ji nemít......... jako autor milostné poezie i já jsem už prošel oběma alternativami a stejně - pffffffff stejně žiju v minulosti a domnívám se, že láska člověka potká jen ve velmi omezeném počtu případů. Pravdu máš v té poslední větě!! Velkou zásadní a zcela apokalyptickou pravdu. Naděje vrací do vzpomínek. Naděje je hořký likér a vzpomínka je utrejch, který nás vnitřně oslabuje až k smrti, když láska projde kolem a nám nezbývá, než věčně býti zaskleni v úsměvu, který nám zanechala, když se k nám obracela zády. Ach jo. Tak řekni: je ti co závidět, nebo ne?

Hezké =)

55%

75%

70%

40%

35%

45%

85%

60%

65%

:D vtipné

:)

zajímavé a pěknné

pěkné

:) ale jo ..dobré to máš..

dobré dobré

dobré to máš.. :)

dobré to máš.. :)