puero: Nedokážu, alespoň myslím. Ale chtěla bych to umět. Třeba se k tomu někdy dopracuju.

A ještě jednu věc ti můžu globálně vytknout: tvá poezie je vážná. Smutná a vypjatá. Jsi básnířkou smutně oděnou. Dovedeš napsat taky báseň po jejíž recitaci se budou lidé smát a přitom to nebude lascivní ptákovina ale oduševnělá záležitost?

Tohle je vlastně básnička o Nadílce v Kutné Hoře, že? A napsalas to univerzálně, že i za x měsíců, kdy bude dávno zapomenuto tohohle psaneckého srazu, bude básnička stále aktuální, protože náplní jde jaksi dál. Já tenhle typ básniček řadím mezi improvizace, protože mezi působením dojmů a finální verzí básně uplynula jen krátká doba. Ergo první dojmy a první druhé dojmy, které ty dojmy č. 1 korelují utvoří jakýsi superdojem, který tady vyjadřuješ. Má to dvě funkce. Tou první je vnitřní exhibice, tedy vyjádření toho, jak jsi tu akci vnímala ty, a tou druhou je funkce archivní, kdy fixuješ tento pocit tak, aby až jednou zcela vyprchal, byl pomocí téhle básně optimálně oživen. Já osobně mám z toho srazu pocit velmi podobný tomu tvému. Nemyslel jsem sice na bohy a jejich klížící se oči, ale kdybych z nádraží nespěchal a někde na Sokolské se zastavil a poslouchal zvuky, rozhodně - a o tom jsem přesvědčen - slyšel bych padat sníh. Ano. Ty se v té básni soustředíš na kontrast mezi akcí v kavárně a zbytkem města. Já bych tu báseň napsal jsa soustředěn na to město. Ne na akci, ale na pozadí. Myslím, že v rámci odlišné převahy hormonů, které produkují mé a tvé žlázy, si tvůj naturel žádá i v případě romantického večera aktivní složku. Já bych uvažoval naprosto opačně: zatímco ty vycházíš z tichých uliček a hledáš kavárnu s poezií, já bych začínal báseň v kavárně, abych mohl utéct do těch ztichlých lampami oranžově nasvícených uliček. A troufám si říci, že můj přístup je v tomto ohledu mnohem básničtější. Vlastně se v té básni psychologicky prozrazuješ, že tvůj cíl byl naplněn až v určitém okamžiku. Ten můj byl naplňován a teprve po akci, kdy jsem s Nowišem a Yanou čekal u kostela na parkovišti, aby nás Pavel odvezl na hotel, byl kupodivu naplněn. Teprve tam, když jsem se dotkl té chladné kamenné zdi kostela sv. Jakuba jsem došel k básnické nirváně a uvědomil si plně dosah celého večera s kolegy a kolegyněmi umělci a umělkyněmi a sama sebe uprostřed nich. Pak jsem teprve mohl začít vnímat ten boží spánek vůkol.

Jsi vyzrálá autorka, nikdy nevím, co ti mám kriticky vytýkat, protože se snažíš víc a víc mi k výtkám nedávat žádnou příležitost a já se s tím obvykle spokojím. Nicméně pořád se můžeme bavit o formě. Co je poeticky nejefektivnějším prostředkem verše? Podle mě univerzální odpověď neexistuje. Je to délka díla? Ne nezbytně. Nemusí vždy platit, že opravdový básník vyjeví dokonale plasticky své myšlenky na pár řádcích a horšímu básníkovi to trvá dýl. Je to slovní výbava? Možná. Když dáš vedle sebe dva lidi a zeptáš se, čím začíná opera a jeden řekne že předehrou a druhý overturou, kdo z nich je větší básník? Co se u tebe dá zlepšit je podle mě literární cit. Jsi pořád ještě hodně popisná v intencích tradiční poezie. Bělostná cesta od nádraží, andělé, krupobití, smutek, duše.... to jsou vlastně zastaralé poetické termíny, jsou příliš jednoduché pro vyvolání adekvátních představ. Tím citem pro poezii si představuju umět vyvolávat korektní představu těžším způsobem. Já třeba vím, že ta cesta z nádraží byla bělostná, ale já bych to pochopil i kdyby ta cesta byla popsána mnohem šíleněji třeba jako sentimentální pozdrav nevěstina závoje, nebo co já vím, ale to je jen příklad, tím nechci říct, že je to v téhle básni blbě, vůbec ne, vždycky jde o kontext a tobě to tady všechno sedí, i když třeba já bych tu cestu z nádraží mohl úplně vypustit, a to právě proto, že jsou tam jiné prvky kterými dokresluješ tu situaci. Máš tam šedou tvář zimy, ledové šípy, studený vítr.... Nebo to směrování, jak se dostat do té kavárny na Jakubské, to je zbytečné. To tam být nemusí, prostě se spokojíme s tím, že natrefíme na tu kavárničku a je to. Vždyť ji snadno rozeznáme od ostatních tím, jak ji v dalších slokách popisuješ.
No a konec, konec jako by říkal, zanechte všech nadějí, tato báseň měla být smutná. Odsadila jsi to na samostatný řádek a navíc na nejčestnější místo básně a tudíž je smutek tím hlavním motivem. Jo, já věřím, že báseň jakkoliv dlouhá má stejná pravidla pozice slov, jako má třeba etiketa u stolu. Má svá čestná místa, má svá zákoutí, má svá důležitá místa pro pozornost a místa, kam se dá leccost schovat. Ten nejvýznamnější host si sedá v básni nakonec, protože to je taky místo, které má poslední slovo a my si ho po přečtení pamatujeme nejlépe.

Neme tekel, tvoje pozornost se bude ve tvém umění dále směřovat spíše na básnickou formu než na obsah. Obsahy už umíš velmi bravurně. Umíš k nim volit adekvátní styl. Tvá forma čeká na excitaci do vyšší sfér. Tou nejbližší sférou je umění sdělit víc, než kolik jsi napsala. Méně slov a více obrazů. Více dojmů a plasticity. Méně konkrétnosti. Tam směřuješ a tam se taky dostaneš. A nepotřebuješ k tomu ani volit dekadentní pokusy o básnické experimenty a slovní hříčky, dostaneš se tam přirozenou cestou vlastních zkušenností.

slnečnica: Škoda... a děkuji :-)

Leslie: Škoda, že mi káva nikdy nechutila, lebo báseň je to chutná. ;)

mannaz: No, něco takové by v tom mělo být. Děkuji :-)

Já tomu asi nerozumím.

Pořád se mám u koho učit. TO mi řekni, jakou poezii si v soukromí čteš? Píšeš tak orientálně. Jasně je to všechno na české téma, ale ty tvoje verše vůbec nejsou evropské.

Je opravdu nádherná. V těch pár slovech je vše, co má, nic nepřebývá, ani nic nechybí... Jak já mám ráda tu tvoji lehkou, něžnou poezii!

oslov radek: BorůvkaB: děkuju :-)

1kor13:
Přišel jsem domů,
bylo právě pět večer.
Kočka ještě spala.

Je to také haiku? Je to také báseň?

Nezapomeň to zdokumentovat a poslat fotky! Akorát už nebude čerstvě namletá. Já ji vždy namelu ručním mlýnkem těsně předtím, než ji jdu uvařit v moka konvičce. (Pracovní název je Ke kávě a zákusku, nebo Hořkosladká.)

Budu chodit po náměstí a obtěžovat s plnými kapsami namleté kávy náhodné černovlásky, aby byly tak laskavy a uvařily mi pořádné kafe v džezvě, aby bylo mé pochutnání dotaženo k naprosté dokonalosti. (Mimochodem, ta dlouhá verze nemá název, jak jsem zjistil, když jsem si je obě zapisoval do svého narcistického deníčku básniček.)

líbí

Jiří Turner: znalec v žiadnom prípade nie som ani ja, ale pokiaľ mi je známe, tak haiku sa skladá z troch veršov, ktoré sledujú určitý jav. Tretí verš má byť kontrapunkt. Počet slabík je u nás zaužívaný 5/7/5, ale nie je to pravidlo. Moderné haiku má s pôvodným, japonským, dosť málo spoločné.

Možná to budeš vnímat jako určitý prvek nesvobody, ale zkus si na webu najít "hledání rýmů". To nemá být návod k psaní básní, ale takové cvičeni. I poezie je z velké části řemeslo...

Přiznám se, že nejsem znalec haiku, ale žiji s tím, že celé toto básnické umění je založeno na zvukomalbě. A ať čtu, jak čtu, slyším jen zvuk, malba nikde...

Náčelníku, Náčelníku, ty máš věci:-)
To je tak zmatečný, až je to zajímavý...

Adéla: Ale to je škoda! I v dílech jsou pocity!

Náčelník Holá Ruka: Moc děkuji za názor. Je to napsané, tak, jak šly myšlenky a když to teď čtu, změnila bych hodně věcí, ale už bych v tom pak neviděla ty svoje pocity, ale jen dílo :).