NotInToLabels: děkuji :)

Jůůů. Moc se mi líbí, formou, obsahem, vším.

A přece ty stromy vykvetou a přinesou plody.
Staré a zčernalé větve opadnou a nahradí je nové a zdravé.
Zrození, láska, smrt.
Věčný koloběh života.
Boží záměr?

Severka:
Kam se mi schovala dešťová víla,
ta, jejíž slova mi byla tak milá?
Uměla pohladit slovíčkem něžným,
bylo tak krásné být sováčkem sněžným...

Nerad lkám nad rozlitým mlékem, příkladem budiž Božena Němcová, její život rozhodně nebyla procházka růžovým sadem a přesto dokázala dát světu „Babičku“

to rád věřím, také mne podobné okamžiky dokážou duševně obohatit

Věřím všem slzám, které jsem kdy vyplakala - jo, ty vyplakané slzy formují srdce, osobnost, charakter, naše nazýrání na svět...
krása.

puero: Ano, nejsi daleko od pravdy, měli bysme se všichni radovat z jara, ale ne vždy je vše ku radosti...a to vnáší do srdcí bolest a smutek
jinak s názvem jsem to asi nevystihla...hm...opustěnost hnízd...prostě prázdnota, ale s generaecemi to nemělo až takovou souvislost.
děkuji za sáhodlouhý koment :)

Všem děkuji, i za kritiku, mám na čem pracovat..

samozrejme, ze sem to myslela jako kompliment a napsala jsem, ze ho v tom cejtim. coz samozrejme obsahuje i to, ze je v tom tvuj autorsky prinos, to je jasny.. vsichni jsou jedinecni, jen existuji takove modly, ke kterym vzhlizime.. a pro me je bukowski jednou z nich :)

je to hrozně milý :-) líbí se mi, jak jsi to podal.

pěkná báseň - člověk se na ní musí soustředit, aby si vychutnal tu jednoduchost

dneska narážím na samé krutě realistické básně ... ajaj .. a tohle je super... naprosto výstižné... skvělé

název mě zaujal, četla jsem dál .. dobře jsem udělala... nějak se s tím sžívám ... ačkoliv je to asi myšleno úplně jinak.. zkráceně, sedla mi dnes :)

krásné

ooo :)

Smutná realita první světové války, co promlouvá v jedněch z nejsmutnějších typů historických pramenů vůbec. My doma tyhle lístky z vojny nemáme. Máme pár fotek vojáků-rodinných příslušníků (praprastrýc z babiččiny strany byl císařský důstojník a praděda z matčiny strany taky, a jeho bratra rozsekala na cucky ruská bomba), ale zato máme doma milostné psaníčko, kde zve moji pratetu na rande místní učitel a ten jeho prvorepublikový Erbenovský slovník.... já bych s ním šel hned.

Rozhodně nevšední a zajímavý literární příspěvek na psancích, Pavle.

zádumčivé, líbivé ..

vopradu? ... no, drsný to realismus...

Je dobře, že bylo napsáno něco takového. Je to doslova mantra, terapie pro lidi, kteří v pohledu na rašící život a radost jara cítí ty nejkrušnější chvilky spojené s pocitem, že jim něco uniká, že o něco přicházejí, nikoliv vlastní vinou, nebo že namají podíl na čemsi ostatním tak snadno přístupném. Pro lidi, co se nesnesou dívat na milence v parku, kteří se ušklíbají, nebo mají slzy na krajíčku, když na nádraží zahlédnou matně líbající se dvojici. Ba co hůř! Nemusí být očitými svědky projevů lásky, přátelství a náklonosti, stačí ta vůně ve vzduchu! Ta rozkvetlá řepka, ty jabloně a třešně, jak se rozpučí, stačí slyšet bzučet včely, padat déšť a zahlédnou v kalužích ztracené vzpomínky na zamilovaná jara. Uvědomí si vlastní osamocenost. Osamocenost dokonce v obklopení známých a přátel, která tkví v tom, že všichni ti známí a přátelé nedokážou saturovat tu náhlou potřebu romantické první zamilovanosti. Je to básnička léčící frustraci z jarních romantických potřeb. Pěkné. Léčebné. Byť smutné.

A to předpokládám, že základní myšlenkou a pohnutkou je osamělost úplně jiného druhu. Rodinného druhu. Odluka generací.