Také se mi stýská po cestování,... bože kdy to skončí

Tato úvaha mě přivedla k jiné myšlence – nakolik je vlastně pro člověka důležité zapadat a co to znamená. V onom „zapadání“ se totiž vlastně skrývají dvě různé věci – jednak je to konformita, tedy dobrovolné plnění požadavků okolí, které následně vede k přijetí jeho hodnot za své; a jednak je to skrytí a nepraktikování svých identit, což následně vede k jejich vymizení či zapomenutí. To je efektivní z toho hlediska, že člověk se o svoji identitu nemusí starat sám – stará se o ni jeho sociální skupina, což je stav velice podobný tomu, jak to funguje v běžné rodině a na co je člověk zvyklý z děství (jen málokdo nezapadal ani ve vlastní rodině). Na druhou stranu, pokud se o identitu člověka skupina stará způsobem, který mu vnitřně nevyhovuje, a stanovuje mu roli, která je pro něj ponižující, nepříjemná a vysilující, je mnohem lepší nezapadat a snažit se být druhým pozitivním vzorem. Pokud to člověk dokáže. Možná, že jsou lidé, kteří nic jiného než zapadat neumí. To je můj pohled člověka, který takřka nikdy nikam nezapadal.

parádní! Díky za ten text, je potřeba si uvědomovat, že všichni dýcháme stejný vzduch, smějem se i brečíme :-)

K zamyšlení.

oslovila mě

Moc se mi líbí závěrečné gradace tvých děl. Toto není výjimkou.

Vždy jde o zadek, nejdřív měníš polohy a nakonec změníš postoje.Srdce zůstávají pořád stejná jak ty na zdech tak ty v hrudi ,jen lidé často dořešily etapu vzájemného ovládání a nejlépe jako přátelé mohou se vyprovodit na rozcestí.

Neu: Super, je to tak :D

Bezva.

Mě se to líbí :-)

Tohle se mi líbí.

Ayla: Děkuju, je mi ctí :-)

Je to tak přesně reálně konkrétně poetické. Dobré dílo. Líbí se mi tvůj styl.

:D
pokud ta webová holka není chlap...

:-):-):-)

Pěkně posané kontrasty - není ticho, jako ticho...

Právě zachycený okamžik, kdyby tak neřvali.

Tak to je dost dobrý. Líbí se mi.

Hezky napsáno.

Výstižné.