Ty památky mají nejistou budoucnost. Pokud je nezachrání věřící, pak by bylo správné , aby je udržely nevěřící. Vždy to bude prostor pro hledání. Opuštěné kostely bych citlivě k architektuře vnímal rád jako knihovny duchovních nauk, potažmo koncertní ostrůvky krásné hudby. Ty památky si na sebe budou muset umět vydělat.

Nine: Změny doufám přežijí samy sebe, Každá kultura umí stavět pouze na starých základech.

Nine: Potvůrko podivná. (-: víme.

Kostel,děni rozuzlení.
Sklenka piva pění.
Mysločem pak
volnost .

Když se narodíme ve světě do kterého nezapadáme, je to proto, že jsme se narodili, aby jsme pomohli vytvořit nový.
Podle jiných pramenů, byla Ježíši sťata hlava zezadu. Postupně nám budou odkrývány skutečnosti, které nám byli záměrně staletí tajeny.

...Jsem Zemí... no nevím. Podle komentu jsi se spíš přiklonil k té druhé polovině neprobuzeného, očkovaného NÁRODA SKLADŮ. Co s Gánou ztrácí spojení :) Vážit do jakých myšlenek a slov dáváme energii. Tím se stáváme. Stáváš se skladem a on tebou? :). Přikláním se k Národu Slovanů. Jsem Zemí a ona mnou.

Lenča: Doufám, že máš pravdu a plán duše , že se dostaví.

Zajímavý zážitek a nic se neděje náhodou. Dal sis tím to velké uvědomění. Nejdřív najít svobodu uvnitř sebe, pak se otevírají úžasné možnosti ve vnějším světě. A pokud někde máš být, postupně tě to tam dotlačí, možná nakonec vykopne. Plán své duše a potřebu zkušenosti nejde obejít...

Sasanka: Možná ani tolik nezáleží na tom, zda opustíme svůj kotec, město, stát či planetu, poněvadž sebou si bereme ven zase jen sebe a nic jiného o pocitu štěstí a radosti možná nerozhoduje. Šnek, mravenec nebo strom nevykazuji žádné dopady svého omezení v prostoru .

Dandy: Nerad opouštím verš, ale postoje se někdy zveršováním jakoby drolí. Tak improvizuji s články . Díky kámo.

Miňko: Osobně jsem mikroregionální človíček. Jakmile zmizne věž našeho kostela, tak nejsem doma. Mám to místo rád čím dál víc. A pak se podívám na nádherné panoramata světa a říkám si, jsem omezený tele nebo ne. To samé ale prožívám v vztazích. Je to dilema, kde mnohé dveře zavírám ba zazdívám, abych nemohl vstoupit.

Nádherně jsi to popsal. Dávám ve všem za pravdu, a to i z vlastní zkušenosti. Já se staral o selata na vojně, i když jen 6 týdnů, ale bylo to obdobné. Na druhou stranu, znám spoustu lidí, a to velmi dobrých lidí, kteří prožili celý svůj život ve své ohradě, ve svém teletníku či svinčíku, ve své vesnici, svém sídlišti, svém ohraničeném okolí, a přesto žili život šťastný a naplněný. Inu...

Pěkně napsané.

Někdy je opravdu těžké otevřít ty pomyslné dveře a prostě jen vstoupit. Někdy bát se vejít, že uděláme chybu je větší zlo, než udělat chybu hned za dveřmi a zjistit, že chybujeme všichni a neustále, ať už jsme kdekoliv. Hezké zamyšlení ;)

Dobře se mi četla.

Lenča: Chlapi si myslí, že mají MOC. Ale bacha na to! Síla jde ze ZÁSUVKY, ne ze zástrčky. Rodina je od slova rodit. Nám nezbývá než nastudovat manuál k své roli a dobře to zahrát.

zaseja: Nejhorší role je být tátou. Nejlepší je být rozumnou bytostí. Děti v tom nehrají roly. Takže není mezi námi žádný rozdíl. V příštím životě si to možná prohodíme.

Dandy: Mají to těžší, ale to naštěstí neví.

Krásně, upřímně jsi to vyjádřil. Pořád si říkám, jak jsem tolerantní máma a skoro tchýně a pak jednou začas otevřu oči a vidím, jak jim pořád moc uhýbám a umetám cestičku. Už ale celkem dokážu sebe ani je nikam netlačit. Všechno má svůj čas, každý jsme jedinečný a potřebujeme si zažít věci vlastním tempem. Cítím, že se máme všichni rádi, ač to tak vždy nevypadá a co víc chtít...

děti nemám...někdy , občas, asi tak jednou za sto let...lituju, ale jinak...ufff :DD