... jsi zvíře! ... asi se večer půjdu sežrat ...

Hodovali dva obři
a měli velký hlad
a lidé byli dobří
a měkcí akorát!
Když pominul hlad obří,
jeden se začal smát
řka: "Jsou v podstatě dobří!
Lidičky, mám vás rád!"
Druhý však, ten se přežral
a navíc polknul kost.
A tak se pěkně dožral
a řval: "Mám lidí dost!"
A z toho poučení
vyplývá, přátelé:
necpěte se jak obři,
svět berte vesele!
;o)))

to teda anooooo....potkati snoby, i když na druhou stranu (pšššt, kdo z nás někdy trošku snobem i nebyl?.....)

Takhle si hraj často! Je to hravě hezké!

Beznaděj, ta sama není,
těch kvítků je mnohem víc,
berou nám, čeho si cení
naše srdce a pranic
v růstu tom je neomezí,
ani péče zanedbaná,
háček v něčem jiném vězí:
je to duše rozervaná,
jež se sama štěstí vzpírá,
pěstuje raději splín,
naději, co neumírá,
ubíjí přístupem svým!

hm...kytka beznaděje...že by jsi ve svých dveřích potkal Darmoděje?...
každý ho asi jednou potkáme...

U kořenů beznaděje, často klíčí i semínka naděje, jen v záplavě těch ošklivých lupenů, si jich povšimneš až později, ale JSOU TAM!
Máš hezké metafory.

všichni tu kytku máme v sobě....UŽ JSME SE TAK NARODILI...je na každém zda ji hýčká nebo UŽ JI PŘIJAL A NEMUSÍ SE TAK S NÍ VŮBEC ZABÝVAT...:-))..napsané to máš opět vzácně...:-)

myslíš, že to jde lehce, není to prosté.
když tak hezky prospívá a mohutní a roste...

otevři okno a vyhoď takovou kytku...život je příliš krátký na slzy, a přesto v něm jsou.....

Skoro jako kopřiva... mráz ji nespálí a slzy jí neuškodí... právě naopak ;)

všeho do času, přijde na to

mlčeti zlato, nádherná báseň, čtení stojí za to

Ty to máš vždycky tak živé..:-)), do těch posledních teček jsem si já dosadila.."v krimu"...toš, co už se mnů...:-)

opravdu... dobra...

a když rozmrzá tak pálí...
přeji ti jen samé slunce v duši...aby nikdy nemohl znovu zamrznout;)

omlouvám se, ale já...k tomu...opět....nemám...."SLOV"...

no, k tomu se fakt nedá nic dodat?..jen JAK TO??...

Krasna..

Píšeš nějak jinak, než Tě znám. Až mne z toho mrazí...

Jsem kamikadze lásky,
bolest je pro mne nic,
zmírám pro hebké vlásky,
Tvé oči, něžnou líc!
A ze Tvých retů sladkých
rád přijmu prudký jed
Tvých slov jako sklo hladkých,
co proklají mne hned
jak s ostrým ostřím dýka
či meč samuraje,
vše, co se Tebe týká,
pro mne dost dobré je!