No tohle je na delší komentář, opravdu vnímám jak se zamýšlíš nad sebou nad druhými, je to neskutečně autentické, empatické ale vzpomenu výroky mého otce, kdy skoro se slzami mi vnucoval co a jak mám dělat a tvrdil że chce abych se vyvarovala jeho chyb a já mu na to dychtící po životě a vysmátá říkala že ty chyby chci prožít abych je pochopila, abych je přijmula a ponaučila se z nich, taky mám kolem sebe lidi u kterých vidím jak se sami ničí, ale vím že jim nepomůžu, dokud nepochopí, nepřijmou a nezačnou sami se změnou, je to jak házet hrách na stěnu, nicméně líbí se mi jak si to napsala

LadyLoba: Díky za přečtení. Jak říkáš, kdo ví... a kdyby tě to zajímalo, doplnila jsem do sbírky ještě III.

Jarda468: Děkuji.

puero: Ano, podle takových not hrají všichni. Ale doba nabízí nepřeberné množství melodií a do určité míry si můžeme vybrat kterou z nich chceme žít, nebo si alespoň uvědomit, zda se nám ta naše vlastně líbí - a vystoupit z toho. Netoužím nikoho vytahovat... ale to neznamená, že pozorovat podobné příběhy z venku ve mně nevzbudí emoce. Zvlášť když je rána ještě čerstvá. Tak moc čerstvá, že je až neuvěřitelné, že u stejného člověka už se může odehrávat zase znovu ten stejný příběh, jen s trochu jinými kulisami... ty náušnice a příjmení mají funkci symbolu, ale zároveň ani trochu nejsou nadsázka.

Přidala jsem ještě III., která k nim symbolicky patří, byť jsem ji původně chtěla vložit samostatně. Ale vlastně tu myšlenku trochu rozvíjí, jde zase dál, emoce už nejsou tak rozbouřené.

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Moc hezká, niterná

hustý ... a bohužel, musí to asi okuist sama ... a kdoví jestli prozře

Najít si zalíbení v tom běžném, to chce hodně sebezapření, ale naše životy se neobejdou bez těch úkonů co nás trochu nudí a uspávají, věřím že bývalo líp, ale bez toho bysme nebyli tím kým jsme, a věř že jednou s láskou budeš vzpomínat i na tohle období, a jestli se chce spát, tak prostě spi a unikni do říše snů, když je o čem snít je to fajn a chci znamená hodně, hezké psaní a spaní

Pěkně já si pustím Hasera,nějak vše kráči vté melodii.

To si žádá pustit k tomu : ale co dělat, chce se mi spát -> https://youtu.be/wGUiTQtGbOs?si=ezHVCEPvQUZ-GO7Z

To je poezie ze života. Ze života normálního člověka. Žádné průsvitné touhy po štěstí a nenávratných starých časech, žádné přeslazené rýmy o lásce, žádná depresivní filozofická moudra (to zase píšu já furt dokola), ale touha po spánku, po nabíječce.

Hezké.

U nás je to podobné. Teprve až když čekáme nějakou návštěvu, tak se pustíme do vyčerpávajícího úklidu. Návštěva odejde a .... binec je do příští návštěvy. V pondělí bylo hezky, otevřel jsem okno a zvedla se taková vrstva prachu, že jsem se proklínal, že jsem vůbec větral. A prý v tom byl i venkovní prach ze Sahary.

Dej si vanu, hodně pěny, klášterní zpěvy a tlustou svíčku, olej, čerstvý pomeranč.

A že té básni chybějí metafory a jiná poetická dělátka? Má to vadit? Je to o to upřímější "vyznání". O to silnější váhu to má.

Leslie : nádech melancholie a touhy po odpočinku a úniku. Někdy je těžké najít sílu zvládnout každodenní povinnosti, zvlášť když mysl bloudí k lepším časům a krásným vzpomínkám. Možná je to znamení, že si tělo i mysl říkají o chvíli klidu. Bude líp !

Yana: impi: Děkuji!

Tak já nevím;-) cítím z ní odhodlání, trochu strach, ale odhodlání chtít jít dál, možná s ponaučením ale s touhou...hezké a přeji

děkuji za to

Mlčeti Zlato: Psavec: Díky za přečtení i reakce.

LadyLoba: Díky za tuhle perspektivu. Myslím, že nemusí dojít do stejného bodu (i já s ním spíš experimentuju), ale je důležité si připomínat, že to lidi můžou mít různě a to je v pořádku:) A nakonec asi smutná je, jen jsem si to nechtěla přiznat.

Výstižné a postižné neb to postihuje skoro každého.

Smuténka.

Leslie: myslím, že ti co nedošli do bodu jako ty, žijí ještě v tom, jak byli naučeni, že to má být a z toho úhlu pohledu je to smutné