Koukám, že jsme obě psaly o dešti, ale tys tu metaforu pojala úplně jinak. Ty máš déšť podzimu a rozkladu, za kterým se schováváš. Ale jednou to slunce vyjde a všechno bude vidět jasně.

Každý má v sobě tenhle mrak a někdy fakt cítí jeho velký tlak
Vzdouvá se a roste dosti, až naplní i naše kosti
Však nejlépe ho zaženeš, když se mu do očí vysměješ
Měj úsměv. Miras

Brigita: Děkuju.

iluze: Terri42: Děkuju :-)

LadyLoba: Inna sedí:-) Přesně, sestup bez extáze. Ale ticho je někdy víc než extáze, v něm má člověk šanci zaslechnout sám sebe.

človiček: Ta jen přihlížela z povzdálí :-)

puero: Homér: Bavíte mě oba, každý výklad se stočil trochu na jinou stranu, ale pravdu nemáte ani jeden. Ta věta vlastně není důležitá, proto tam není - ta mohla přijít zvenku i zevnitř. Je to o tom momentu uvědomění. Není o váhání, ani o utápění se v utrpení nenaplněnou láskou. Je to moment pravdivosti k sobě sama (a pravda mnohdy bolí), nahlédnutí vlastních podvědomých vzorců chování i vztahování se k druhým a sobě sama a rozhodnutí se z nich vymanit a jít tentokrát jinudy - a pro mě je ta cesta rozhodně mimo typický společenský narativ "šťastného konce" skrze druhého. Je to vědomé rozhodnutí vydat se do vlastního "podsvětí" a nahlédnout svůj stín - tentokrát ne proto, že mě tam hodil někdo druhý, ale protože chci najít cestu ven, a ta nejde jinudy než přes ponor. Ale vědomý ponor je za mě lepší než pasivní propad - možná to bolí, ale není v tom bezmoc.
Ty tři postavy tam určitě nejsou náhodně. Možná moje vysvětlení nedává smysl. Možná je to celý nesrozumitelný trapnopatos a kýč. Ale já ji mám prožitou a bavilo mě ji psát i cítit, tak mi to asi nevadí.
Díky za čtení i zamyšlení se.

Taky bych si dal rande s Afroditou.

Jemná a přitom mlhavý podtón, který nelze hned rozeznat. Líbí se mi.

Moooc hezký.

Hm úplně jiná iniciace, než jsem měla čest zkusit si na ženské tantra... sestup Inany do podsveti ...a bez extáze

Aha

puero: Ty jseš dobrej. Utrpení je slast! No jo no, Persefóna se po létě stráveném u matky vrací k Hádeovi a všechny kytky zase zdechnou. Místo zrníčka granátového jablka však milý Hádes vtiskl do Lesliiných úst tabletku extáze a když to najelo, tak milé Leslie zašeptal, miluji tě, to byla ta iniciační věta. Poté, co se Leslie probrala z omámení, se opět vrátila ke svému věrnému váhání. A tom to je tato báseň.

Hned tři mytologické postavy v jedné básni a všechny ženského rodu. Jestli ono není utrpení v ženském genomu jaxi zakódováno už od australopitéka? Máš jako básník jedinečnou výhodu vychutnat si své utrpení a prodloužit si tak život víc než obyčejní lidé tam venku. Protože v bolesti je skryta kvintesence bytí. A kdo netrpí, jako by nežil a ideálně je trpět nenaplněnou láskou. Škoda, že se čtenář nedozví, která že to byla ta iniciační věta.

Leslie: pěkný nápad.... a něco takového z toho i cítím...

moonell: Moc děkuju. :-) A k tvému pozorování - já doufám, že nepokořil. Ale otevřel témata, na které sama nedohlédnu. A to je dobře. Protože se na ně můžu podívat a zpracovat je. Z relativně bezpečné vzdálenosti. Takhle na to aspoň nahlížím já.

Miras2250: :-) Je to pravda, člověk může odsypávat i sám a s překvapením někdy zjišťuje, že to stačí. Díky moc za milý komentář.

Brigita: Díky!

človiček: Vím, že to asi myslíš dobře, ale ne, s pýchou to fakt nemá nic společného... a ne, "ženich" není řešení (ani jiných problémů ostatně). Docela mě štve tenhle předpoklad společnosti, který je nám furt předsouvaný a vytváří dost tlak - a moc to nepomáhá, když si člověk z jakéhokoliv důvodu zvolí samotu. Většinou když si ji zvolí, má k tomu důvod, i když ho ostatní nemusí vidět nebo mu nemusí rozumět. Nepomáhá to ani tehdy, když si člověk samotu nezvolí, ale prostě se mu nedaří najít vhodný protějšek.

koiška: Trochublázen: Psavec: Díky za čtení a milá slova.