Život je o boji, o hledání, o vítězství, a o hledání svého cíle. Kdo hledá najde a kdo chce zvítězit zvítězí. A miluju motýlky.

Jo a řekla bych že je vidět že je starší, píšeš jiným stylem, asi je znát vývoj, ale já mám ráda i tenhle styl, klasické verše. Nevadí mi.

A ja s otaznikem

souhlasím s taron

Pěkná, zvláště pokud je opravdu 5 let stará ;). Celkový dojem mi trochu kazí ta třetí strofa, která je oproti ostatním lehce slabší. Taky tam koukám chybí nějaká ta čárka. Každopádně je to určitě výrazný nadprůměr...

myslím , že už ses vyklubala v nádherného motýlka ...teda makovou panenku :))

Moc krásná ...

štiler: Vystihnul jsi to. :)
Yana: Díky.

jasně řečená touha, snadně ale i překvapivě - čekání není čekáním, je spíše okamžitou touhou něco "blízkého" mít.
Tedy to, co je na dosah ruky

Opravdu mini, ale lákavá

taron: puero: Díky. :-)

Hm....moment , strpení ...pěkná momentka :)

puero: Hmm. Ať se snažím, jak se snažím, nějak neumím odpovědět.

:-) vida, takže v tom není exhibicionismus, ale..?

puero: Tak teď jsi úplně vedle. ;-)

Jsi exhibicionistka. Nejspíš si myslíš, že máš co ukázat, mám prvadu? Není v tom notná dávka vysokého seběvědomí, které potřebuješ konfrontovat se skutečností, aby se ti v reakcích odrazilo potvrzení vlastních dojmů, které o sobě máš?

puero: Jo, a taky je neskutečně krásný pocit, když člověk opravdu do hloubky otevře svoje nitro, zcela nevyumělkovaně, a dostane se mu takovýhle reakcí. Ne od literárních kritiků, ale od běžných lidí, kteří to třeba pochopí, kteří rozumí. Prostě je to risk, člověk se dává všanc zcela nahý, obnažuje svou duši. Ale pro mě to za to stojí, ať už jsou reakce jakékoli. Ještě nikdy to pro mě nebylo zbytečné, ještě nikdy jsem nelitovala, že jsem něco uveřejnila, i když občas nějaká reakce třeba zabolela. Ještě mi to zkrátka neuškodilo. :-)

Docela čtivý minipokus.

ŽblaBuňka: Ingo: Devils_PIMP: DDD: Mnohokrát děkuji! :-)

puero:
To víš, že bojím. Kritika u takovýhle děl je mnohem nepříjemnější, právě proto, že se může jednat o kritiku samotných myšlenek, postojů, zkrátka mě samé. Nebojím se toho, že by mě někdo pochopil příliš dobře a ovládnul mě svými názory (to by mě musel znát i jinak, než jen prostřednictvím mé poezie). Je pravda, že pokud by někdo opravdu chtěl, tak by mě na základě toho, co o mně ví z mých děl, mohl opravdu poškodit, na druhou stranu ale - proč by to někdo dělal? A opravdu bych dala natolik na názor neznámého člověka, který má potřebu záměrně někoho (cizího) ničit? (I kdyby se to stalo, věřím, že bych se z toho nakonec oklepala a ve výsledku by mi to naopak pomohlo lépe přijmout sebe samu, upevnit si své názory, nebo možná i uvědomit si některé své chyby.)
Krása anonymního publikování tkví v tom, že být odsouzena cizím člověkem není nic až tak hrozného. Já jsem vždycky mnohem víc nervózní a nesvá z toho, když mám svou tvorbu předložit někomu, kdo mě zná osobně. Teprve v tu chvíli mám dojem, že se někomu skutečně otevírám natolik, až je to skoro "nebezpečné". Proto pečlivě vybírám lidi, kterým svou tvorbu ukazuji a kterým ne. Většina běžných lidí v mém životě vůbec nemá ponětí, že se věnuju poezii. Těm, co mají, důvěřuji. A krása, která vězí v tomhle sebeodhalování? Třeba už jen to, že pouhé zpracování těchto "intimních" témat mi pomáhá pochopit sebe samu. A jejich následné uveřejnění jsou dokladem toho, že jsem tyto části sebe (pocity, myšlenky) byla schopna nějakým způsobem přijmout a že si za nimi stojím. A taky už se stalo, že mi některé komentáře dokonce pomohly zajít ještě o něco víc do hloubky, vážně až na dřeň mých pocitů, a pomohly mi uvědomit si věci, které mi předtím unikaly.

A je to mužské, příliš mužské (pěkná parafráze Nietzscheho), že nejhorší obavou je ukázat svou zranitelnost druhým. Pro mě je ženská otevřenost jednou z největších záhad.

To zní jako rozumný náhled na svou vlastní tvorbu - sebereflexe. Vyjadřováním neupravených myšlenek se ale otevíráš publiku víc, než jak to dělají obyčejní básníci, když píšou a myslí si, že do sebe dávají nahlédnout. Necítíš se tím být ohrožená? Nebojíš se, že tě pochopíme příliš dobře a jednoho dne tě ovládneme svými názory? Náš názor pak bude tím, co tě bude nutit se jím řídit. Někdo pak může odsoudit tvou báseň a tím odsoudí i tebe jako nevhodnou. Nebojíš se toho?

Ptám se, protože já svoje postoje ve svých dílech maskuju. Já nepopisuju svoje dojmy a zážitky, já lžu (ne vždycky, ale obvykle) Takže hledám cesty, pátrám po kráse, která v tomhle sebeodhalování vlastně vězí.